„Je dobrý mít štěstí,“ zakrákal Mat.
Potácivě si došel pro nůž a pečlivě ho mrtvému otřel o šedý kabát. Tenhle měl lepší kabát než ten na chodbě. Za něj by se nestyděl ani menší urozený pán. Podle límce byl mrtvý Andořan. Mat se sesul na postel a zamračil se na muže roztaženého v truhle. Jakýsi hluk ho přiměl vzhlédnout.
Ve dveřích stál jeho komorník a neúspěšně se snažil za zády schovat velkou železnou pánev na smažení. Nerim měl v malém pokojíku vedle Matova, o nějž se dělil s Olverem, dokonalé kuchyňské vybavení a všechno ostatní, o čem si myslel, že by sluha urozeného pána mohl na cestách potřebovat. Byl malý dokonce i na Cairhieňana a hubený jako tyčka. „Můj pán má, obávám se, zase krev na kabátci,“ zamumlal trudnomyslně. V den, kdy bude mluvit jinak, vyjde slunce na západě. „Přál bych si, aby byl můj pán na své oblečení opatrnější. Odstranit krev, aniž by zanechala skvrnu, je velmi obtížné, a hmyz ani nepotřebuje další povzbuzení, aby do látky prožíral díry. Na tomto místě je víc hmyzu, než jsem kdy viděl, můj pane.“ Ani slůvkem se nezmínil o dvou mrtvých nebo o tom, co zamýšlel podniknout s tou pánví.
Křik přivolal další pozornost. Hostinec U tulačky nebylo místo, kde by křik prošel nepovšimnut. V chodbě zadupaly kroky a panímáma Ananová důrazně odstrčila Nerima stranou a zvedla si sukně, aby mohla překročit mrtvolu na podlaze. Za ní následoval její manžel, prošedivělý chlapík s hranatým obličejem a dvojitou náušnici Staroslavného a ctihodného spolku síťařů v levém ušním lalůčku. Dva bílé kameny ve spodním kroužku prozrazovaly, že kromě člunu, na kterém velí, vlastní ještě dva další. Jasfer Anan byl jedním z důvodů, proč si Mat dával pozor, aby se příliš neusmíval na dcery panímámy Ananové. Za pasem měl zastrčený pracovní nůž i delší, zakřivenou čepel, a dlouhá modrá a zelená vesta mu odhalovala paže a hruď se spletí jizev po soubojích. On však byl naživu a většina mužů, kteří mu ty jizvy způsobili, ne.
Druhým důvodem k opatrnosti byla sama Setalle Ananová. Mat se ještě nikdy nenechal zahnat od holky kvůli její matce, dokonce i když její matka vlastnila hostinec, v němž přebýval, ale na panímámě Ananové cosi bylo. Velké zlaté kroužky v uších se jí houpaly, když si bez mrknutí oka prohlížela oba mrtvé. Byla hezká i přes lehce prošedivělé skráně a svatební nůž jí spočíval v prohlubni mezi oblinami, které by za normálních okolností přitahovaly pohledy jako svíčka můry, přesto podívat se na ni takhle by bylo jako dívat se na... Ne na matku. Možná na Aes Sedai – ačkoliv to, samozřejmě, udělal, jenom se podíval – nebo na královnu Tylin, Světlo mu v tomhle případě pomáhej. Určit přesně proč nebylo snadné. Jednoduše na ní něco bylo. Bylo prostě těžké myslet na něco, co by mohlo Setalle Ananovou namíchnout.
„Jeden z nich na mě skočil v chodbě.“ Mat zlehka kopl do truhly. I přes mrtvého muže, ležícího uvnitř, s končetinami přehozenými přes okraje, vydala dutý zvuk. „Tohle je až na něj prázdný. Myslím, že tam chtěli nacpat, co se jim podaří čmajznout.“ Snad zlato? Nebylo pravděpodobné, že se o tom již doslechli, vyhrál teprve před několika hodinami, nicméně panímámu Ananovou požádá, aby mu ho schovala na nějakém bezpečnějším místě.
Hostinská klidně kývla, oči měla vážné. Kvůli mužům, probodeným v jejím hostinci, se nečepýřila. „Trvali na tom, že to nahoru odnesou sami. Tvrdili, že je to jejich zboží. Ubytovali se těsně předtím, než jsi přišel. Na pár hodin, říkali, aby se prospali, než pojedou dál do Nor Chasen.“ To byla malá víska na pobřeží na východě, nebylo však pravděpodobné, že by jí byli sdělili pravdu. Její tón to ostatně naznačoval. Mračila se na mrtvé muže, jako by si přála, aby z nich stále ještě mohla vytřást odpovědi na otázky. „Ale ohledně pokoje byli hrozně vybíraví. Ten světlovlasý to vedl. První tři, co jsme mu nabídli, odmítl, pak přijal tenhle, a ten je určený pro jedinýho sluhu. Myslela jsem, že jsou moc lakomí.“
„Dokonce i zloděj může být skrblík,“ utrousil Mat nepřítomně. Tohle byl právě ten druh události, z níž by se mu mohly v hlavě zase začít otáčet kostky – v hlavě, kterou by teď měl určitě prasklou jako tykev, nebýt té šťastné okolnosti, že útočník šlápl na jediné prkno v podlaze v celém hostinci, které vrzlo – jenže ty zatracené kostky se mu v hlavě ještě otáčet nepřestaly.
„Myslíš, že to byla jen náhoda, můj pane?“
„Co jinýho?“
Neodpověděla, jen se znovu zamračila na mrtvoly. Možná nebyla tak vyrovnaná, jak si myslel. Koneckonců se v Ebú Daru nenarodila.
„Poslední dobou je ve městě spousta darebáků.“ Jasfer měl hluboký hlas, a i když mluvil normálně, znělo to, jako by štěkal rozkazy na rybářské bárce. „Možná bys měla začít uvažovat o tom, že si najmeš stráže.“ Panímáma Ananová jen zvedla obočí, její manžel však už zvedl v obraně ruce. „Mír s tebou, ženo. Promluvil jsem bez přemejšlení.“ Ebúdarské ženy byly známé tím, že svou nespokojenost s manželem dávaly najevo dost ostrým způsobem. Docela dobře bylo možné, že pár jizev má od ní. Svatební nůž se dal využít různě.
Děkuje Světlu, že není sezdán s Ebúdarkou, Mat vrátil svůj nůž do pochvy vedle ostatních. Díky Světlu nebyl vůbec ženatý. Prsty nahmátl nějaký papír.
Panímáma Ananová svého manžela z háčku jenom tak lehce nepustila. „To děláš často, manželi,“ řekla a přejela prstem jílec nože mezi ňadry. „Mnoho žen by to nenechalo jen tak plavat. Elynda mi neustále říká, že nejsem dost tvrdá, když plácáš hlouposti. Musím jít svým dcerám dobrým příkladem.“ Roztrpčenost se rozpustila v úsměvu, i když jen nepatrném. „Považuj to za vyhubování. Já ti zase nebudu vykládat, kdo by měl tahat kterou síť na kterým člunu.“
„Jsi ke mně příliš laskavá, ženo,“ odtušil suše. Hostinské v Ebú Daru žádný cech neměly, ale každý hostinec ve městě byl v rukou ženy. Podle Ebúdarců by nejhorší smůla pronásledovala každý hostinec, který by vlastnil muž, a každé plavidlo, které by vlastnila žena. V rybářském cechu také nebyly žádné ženy.
Mat papír vytáhl ven. Byl sněhobílý, drahý, tuhý a složený. Několik řádek na něm bylo zapsáno velkým tiskacím písmem, jakým by mohl psát Olver. Nebo dospělý, který nechtěl, aby někdo poznal jeho rukopis.
ELAIN A NYNEIVA ZACHÁZEJÍ PŘÍLIŠ DALEKO. PŘIPOMEŇ JIM, ŽE JIM Z VĚŽE STÁLE HROZÍ NEBEZPEČÍ. VARUJ JE, AŤ JSOU OPATRNÉ, JINAK BUDOU JEŠTĚ KLEČET A ŽÁDAT ELAIDU O PROMINUTÍ.
To bylo všechno. Bez podpisu. Stále jim hrozí nebezpečí? To naznačovalo, že nejde o nic nového, a nějak se k nim nehodilo, že se nechaly popadnout vzbouřenkyněmi. Ne, to byla špatná otázka. Kdo mu tuhle noticku podstrčil? Zřejmě to byl někdo, kdo si myslel, že mu ji nemůže dát přímo. Kdo měl příležitost od rána, kdy si oblékl tenhle kabát? Tehdy tam papír určitě nebyl. Někdo, kdo se dostal blízko. Někdo... Mimoděk se přistihl, že si pobrukuje úryvek z písničky „Ona mé oči oslňuje a mou mysl zamlžuje". Tady se na stejnou melodii zpívala jiná slova, nazývali písničku „Nahoru, dolů a dokola kolem". Do toho zapadaly pouze Teslyn nebo Joline, a to bylo nemožné.