„Špatný zprávy, můj pane?“ otázala se panímáma Ananová.
Mat vsunul papír zpět do kapsy. „Už někdy nějakej muž pochopil ženský? Nemyslím jen Aes Sedai. Prostě ženský všeobecně.“
Jasfer zařval smíchy, a když po něm jeho žena šlehla výhružným pohledem, smál se ještě víc. Pohled, jejž hostinská vrhla na Mata, by svou dokonalou vážností zahanbil i Aes Sedai. „Muži to mají docela snadný, můj pane, stačí jenom, když se dívají nebo poslouchají. Ženy mají mnohem horší úkol. My se musíme snažit pochopit muže.“ Jasfer se chytil veřejí a po snědých tvářích se mu až koulely slzy. Ona si ho prohlížela úkosem, s nakloněnou hlavou, pak se obrátila, ztělesněný chladný klid – a praštila ho pěstí do žeber tak tvrdě, až se mu podlomila kolena. Jasfer přešel ze smíchu v sípání. „V Ebú Daru máme rčení, můj pane,“ prohodila panímáma Ananová k Matovi přes rameno. „Muž je bludiště ostružiní v temnotě a dokonce ani on sám nezná cestu.“
Mat si odfrkl. Ta mu tedy pomohla. No, Teslyn nebo Joline nebo někdo jiný – musel to být někdo jiný, jenom kdyby přišel na to kdo – Bílá věž byla stejně hodný kus cesty odsud. Přímo tady byl Jaichim Carridin. Zamračil se na mrtvoly. A stejně tak stovka dalších ničemů. Nějak ty dvě dostane bezpečně z Ebú Daru. Potíž byla v tom, že neměl nejmenší tušení jak. Přál si, aby se ty zatracené kostky zastavily, a k šípku s nimi.
Komnaty, o něž se Joline dělila s Teslyn, byly dosti prostorné, včetně samostatné ložnice pro každou, ještě jedné pro jejich komorné a další, která by se docela dobře hodila pro Blaerika a Fena, kdyby Teslyn dokázala vystát, aby s sebou Joline měla svoje strážce. Ta ženská považovala každého muže za vzteklého vlka, a když něco opravdu chtěla, nedalo se jí odmítnout. Byla stejně nesmiřitelná jako Elaida a rozdupala všechno, co se jí postavilo do cesty. Ve všem skutečném si byly rovny, to rozhodně, ale jen málokomu se podařilo nad Teslyn zvítězit, pokud neměl jasnou výhodu. Když Joline vstoupila, seděla Teslyn právě u psacího stolu v obývacím pokoji a její brk příšerně škrábal o papír. S atramentem vždycky skrblila.
Joline kolem ní beze slova proplula na balkon. Byla to vlastně dlouhá klec z bíle natřeného železa. Mříž byla tak hustá, že muži, pracující v zahradě o tři podlaží níž, by jen s obtížemi viděli, že na balkoně někdo je. Květinám se v tomto kraji v horku obvykle dařilo, jejich divoké barvy přerazily i zbarvení vnitřku paláce, dole však teď nic nekvetlo. Zahradníci procházeli po cestičkách s vědry vody, přesto byla většina lístků žlutá či hnědá. Joline by to nepřiznala ani na mučení, ale toho vedra se bála. Temný se dotýkal světa a jejich jedinou nadějí byl volně pobíhající kluk.
„Chleba a vodu?“ ozvala se náhle Teslyn. „Poslat toho Cauthonovic kluka do Věže? Pokud se na našich plánech něco změnilo, sděl mi to, prosím, dřív, než to řekneš ostatním.“
Joline cítila, jak jí zahořely tváře. „Merilille bylo třeba usadit. Učila, když jsem byla novickou.“ Stejně tak Teslyn. Byla to přísná učitelka, která své třídy držela v železné pěsti. Už jenom to, jak promluvila, bylo připomínkou, varováním, aby nešla proti ní, rovnost nerovnost. Merilille však stála níž. „Nechávala nás stát před celou třídou a ryla a ryla, dokud nedostala odpověď, kterou chtěla, až jsme tam stály přede všemi a brečely zoufalstvím. Předstírala soucit, nebo s námi možná soucítila, ale čím víc nás poplácávala a říkala nám, ať nebrečíme, tím to bylo horší.“ Prudce se odmlčela. Tohle vůbec nechtěla vykládat. Byla to Teslynina chyba, pořád se na ni koukala, jako by ji hodlala kritizovat za skvrnu na šatech. Měla by to ale chápat. Ji Merilille učila taky.
„Ty si tohle pamatuješ i po takové době?“ Teslyn se v hlase ozývala silná nedůvěra. „Sestry, které nás učily, konaly jenom svou povinnost. Občas si myslím, že to, co o tobě Elaida řekla, je pravda.“ A znovu začala protivně škrábat brkem.
„To... mě prostě napadlo, když Merilille začala, jako kdyby byla skutečně vyslankyně.“ A ne vzbouřenkyně. Joline se zamračila do zahrady. Nenáviděla jednu každou z těch žen, které rozbily Bílou věž a ještě to stavěly na odiv celému světu. Je i každého, kdo jim pomáhal. Elaida ale také udělala hroznou chybu. Se sestrami, které se vzbouřily, by se nyní mohla usmířit s celkem nepatrnou námahou. „Co o mně říkala? Teslyn?“ Škrábání pokračovalo, jako nehty škrábající po břidlicové tabulce. Joline se vrátila dovnitř. „Co Elaida říkala?“
Teslyn položila na svůj dopis další list papíru, ať už jako piják či proto, aby ho zakryla před Jolininýma očima, hned však neodpověděla. Mračila se na Joline – nebo tak možná jenom vypadala, u ní se to občas velice špatně poznávalo – a nakonec si povzdechla. „Nuže dobrá. Když to musíš vědět. Říkala, že jsi pořád ještě dítě.“
„Dítě?“ Jolinin šok neměl na druhou ženu pražádný vliv.
„Některá,“ prohlásila Teslyn klidně, „se ode dne, kdy si oblékne bílý šat, změní jen málo. Některá se nezmění vůbec. Elaida si myslí, že jsi ještě nedospěla a nikdy nedospěješ.“
Joline rozzlobeně pohodila hlavou, nehodlala promluvit. Tohle od osoby, jejíž matka byla dítě, když ona sama získala šátek! Elaidu jako novicku příliš rozmazlovaly, nadělaly s ní kvůli její síle a pozoruhodné rychlosti, s níž se učila. Joline tušila, že proto tak zuří kvůli Elain, Egwain a té divožence Nyneivě. Protože byly silnější než ona, protože jako mladší novicky strávily mnohem kratší dobu, a nezáleželo na tom, že je dopředu tlačily příliš rychle. No, Nyneiva vlastně nikdy nebyla mladší novickou, a to bylo naprosto neslýchané.
„Když už jsi s tím přišla,“ pokračovala Teslyn, „třeba bychom mohly zkusit této situace využít.“
„Co tím myslíš?“ Joline uchopila pravý zdroj a usměrnila pramen vzduchu, aby si z tyrkysem vykládaného stolku zvedla stříbrný džbán a nalila si do stříbrné číše punč. Jako vždycky ji vzrušilo objetí saidaru, uklidňující i radostné zároveň.
„Řekla bych, že to bude jasné. Elaidiny rozkazy stále platí. Elain a Nyneivu je nutné vrátit do Věže, jakmile budou nalezeny. Souhlasila jsem, že počkáme, ale možná bychom už dál čekat neměly. Škoda že s nimi není ta al’Vereovic holka. Ale díky těmhle dvěma opět získáme Elaidinu milost, a když se nám podaří přihodit i Cauthonovic kluka... Myslím, že s těmi třemi by nás přivítala, jako bychom přišly se samotným al’Thorem. A z téhle Aviendhy bude dobrá novicka, divoženka nedivoženka.“
Číše na pramenech vzduchu doplula Joline do ruky a ona jedinou sílu váhavě propustila. Nadšení, které cítila, když se pravého zdroje dotkla poprvé, ji nikdy neopustilo. Melounový punč byl jenom ubohou náhražkou za saidar. Nejhorší část trestu, než odešla z Věže, byla ztráta práva dotknout se saidaru. Skoro nejhorší část. Trest si určila sama, Elaida však dala jasně najevo, že pokud nebude dost tvrdý, osobně zařídí, aby byl. Joline nepochybovala, že pak by byl výsledek mnohem horší. „Její milost? Teslyn, ona nás ponížila jen z toho důvodu, aby ostatním ukázala, že může. Poslala nás do téhle zamušincované díry, jak nejdál od všeho důležitého dění to jenom šlo na téhle straně Arythského oceánu, jako vyslankyně ke královně, která má menší moc než tucet šlechticů, z nichž kterýkoliv by jí mohl zítra sebrat korunu, kdyby se s tím tedy chtěli obtěžovat. A ty se chceš vlichotit zpátky do Elaidiny přízně?“
„Ona je amyrlin.“ Teslyn se dotkla dopisu zakrytého listem papíru a chvíli papíry posouvala sem a tam, jako by si chtěla uspořádat myšlenky. „Že jsme chvíli zůstaly zticha, jí připomnělo, že nejsme žádní pejskové na hraní, když ale zůstaneme zticha příliš dlouho, dalo by se to považovat za velezradu.“