Joline si odfrkla. „Směšné! Až budou navráceny, jenom je potrestá, že utekly, a teď i za to, že předstírají, že jsou hotové sestry.“ Stiskla rty. V tomhle byly vinny obě, a ty, které jim to dovolovaly, rovněž, ale značný rozdíl znamenalo, že se jedna hlásila k jejímu vlastnímu adžah. Než za to s Elain zelené adžah skončí, bude z ní velmi polepšená mladá žena, která usedne na andorský trůn. Ačkoliv by možná bylo nejlepší, kdyby si Elain nejdřív zabezpečila Lví trůn. Je třeba dokončit její výcvik, tak nebo tak. Joline se nehodlala dívat, jak Věž Elain ztrácí, ať už udělala cokoliv.
„Nezapomínej na spojení se vzbouřenkyněmi.“
„Světlo, Teslyn, nejspíš je sebraly úplně stejně jako holky, které vzbouřenkyně vytáhly z Věže. Copak za mák záleží, jestli začnou čistit stáje zítra nebo za rok?“ Tohle bylo určitě to nejhorší, čemu budou mladší a přijaté novicky, které jsou nyní se vzbouřenkyněmi, muset čelit. „Dokonce i adžah může klidně počkat, než je dostane do ruky. Vždyť jim přece nic nehrozí. Jsou, koneckonců, přijaté a jistě to vypadá, že celkem spokojeně zůstanou tam, kde na ně dosáhneme, kdykoliv budeme chtít. Já říkám, zůstaňme sedět, kam nás Elaida strčila, a pokračujme v nicnedělání a mlčení. Dokud se nás hezky nezeptá, aby zjistila, co děláme.“ Neřekla ale, že je připravená čekat, dokud nebude Elaida sesazena jako předtím Siuan. Sněmovna určitě nebude její zastrašování a neschopnost snášet věčně, ale Teslyn koneckonců byla červená a tohle by se jí určitě nelíbilo.
„Asi to není nijak naléhavé,“ řekla Teslyn pomalu, nicméně nevyslovené „ale“ jako by přímo vykřikla.
Joline si dalšími prameny vzduchu ke stolu přitáhla křeslo na kolečkách a usadila se, aby svou společnici přesvědčila, že mlčení je to nejlepší, co mohou udělat. Tak pořád ještě dítě, co? Kdyby bylo po jejím, Elaida by se z Ebú Daru nedozvěděla ani slovíčko, dokud by o ně nežebronila.
Žena na stole se vzepjala, jak jen jí pouta dovolovala, oči jí vylézaly z důlků a na hrdle jí vystupovaly šlachy, jak pořád pronikavě vřískala. Náhle se vřískot změnil v hlasité zachrčení, žena se křečovitě zkroutila, zatřásla se od zápěstí ke kotníkům a potom se zhroutila. Doširoka vyvalené, prázdné oči upírala na pavučinami pokrytý strop sklepa.
Uvolňovat se nadávkami bylo iracionální, ale Falion by dokázala, že i vzduch zmodrá stejně jako kterýkoliv stájník. Nikoliv poprvé si přála, aby tu místo Ispan měla Temaile. Temaile na otázky dostávala odpovědi velmi ochotně a nikdo nezemřel, dokud s ním neskončila. Samozřejmě Temaile měla už tak moc práce, to však nebylo podstatné.
Falion znovu usměrnila, sebrala ze špinavé podlahy šaty té ženy a hodila je na tělo. Pásek z červené kůže spadl na zem a ona ho popadla rukou a praštila s ním na hromádku. Snad měla použít jiné metody, ale řemeny, kleště a rozpálená železa byly tak... špinavé. „Nechejte tělo někde v uličce. Podřízněte jí krk, ať to vypadá, že ji oloupili. Peníze z měšce si můžete nechat.“
Dva muži dřepící na patách u kamenné zdi si vyměnili pohledy. Arnin a Nad mohli být podle vzhledu bratři, měli černé vlasy, oči jako korálky a jizvy a tolik svalů, že by to víc než stačilo třem mužům, ale měli dost rozumu, aby dokázali splnit prostý rozkaz. Obvykle. „Odpuštění, paní,“ řekl Arnin váhavě, „ale nikdo neuvěří –“
„Udělejte, co jsem řekla!“ štěkla a usměrnila, aby ho vytáhla na nohy a praštila s ním o zeď. Hlava se mu odrazila od kamene, jistě to však žádné škody nenapáchalo.
Nad se hnal ke stolu a blekotaclass="underline" „Ano, paní. Jak přikazuješ, paní.“ Když ho propustila, Arnin neblekotal, jen bez dalších námitek klopýtal pomoci zvednout tělo, jako pytel s odpadky, a vynést ho ven. No, teď to vlastně byly jen odpadky. Falion svého výbuchu zalitovala. Neovládnout se bylo iracionální. Občas to však bylo asi účinné. Po všech těch letech ji to stále překvapovalo.
„Moghedien se tohle nebude líbit,“ řekla Ispan, jakmile byli muži pryč. Modré a zelené korálky, vpletené do černých copánků, zachřestily, když pohodila hlavou. Celou dobu zůstala ve stínu v rohu a měla kolem sebe spletenou ochranu, aby nic neslyšela.
Falion se s námahou nezamračila. Ispan byla poslední společnice, kterou by si vybrala. Byla modrá, nebo bývala. Možná byla pořád. Falion sama sebe nepovažovala za méně bílou jen proto, že se připojila k černému adžah. Modré byly příliš usilovné, kolem všeho, co bylo třeba nahlížet s naprostou odtažitostí, ovíjely city. Ona by si zvolila Riannu, další bílou. Přestože ta žena měla na několik otázek logiky pěkně podivné, nerozumné názory. „Moghedien na nás zapomněla, Ispan. Nebo jsi od ní snad dostala nějakou soukromou zprávu? V každém případě jsem přesvědčená, že ten poklad neexistuje.“
„Moghedien říká, že existuje.“ Ispan začala rázně, její tón rychle změkl. „Zásoba angrialů a sa’angrialů a ter’angrialů. Pár kousků dostaneme. Náš úplně vlastní angrial, Falion. Možná dokonce i sa’angrial. Slíbila nám to.“
„Moghedien se zmýlila.“ Falion se dívala, jak druhá žena zděšeně poulí oči. I Vyvolení byli jen lidé. Tohle zjištění Falion ohromilo také, některé se však odmítaly nechat poučit. Vyvolení byli nesrovnatelně silnější, nesrovnatelně víc věděli a bylo docela dobře možné, že již získali dar nesmrtelnosti, ale podle všech důkazů proti sobě kuli pikle a bojovali navzájem stejně jako dva Muranďané s jednou pokrývkou.
Ispanino zděšení se rychle změnilo v hněv. „Hledají i další. Copak by hledali nic? Hledají přátelé Temného. Ty museli poslat jiní Vyvolení. A i když hledají Vyvolení, pořád říkáš, že tu nic není?“ Nechtěla to vidět. Když něco nebylo možné najít, nejzřejmější důvod byl ten, že to tu prostě nebylo.
Ispan přecházela sem a tam, šustila suknicemi a mračila se na prach a pavučiny. „Tohle místo smrdí. A je špinavé!“ Otřásla se, když po stěně přeběhl velký černý šváb. Na okamžik ji obklopila záře, pramen brouka rozmáčkl s praskavým zvukem. Ispan se jen ušklíbla a otřela si ruce do sukně, jako by nepoužila jedinou sílu. Měla jemný žaludek, naštěstí ji to však nepostihovalo, když se dokázala odpoutat od skutečného činu. „Neohlásím neúspěch jedné z Vyvolených, Falion. Ona by nás přinutila ještě závidět Liandrin, víš!“
Falion se nezachvěla. Přešla však ke stolu a nalila si pohár švestkového punče. Švestky byly přestárlé a punč příliš sladký, ruce se jí však nezachvěly. Strach z Moghedien byl zcela na místě, avšak poddat se strachu ne. Třeba byla ta žena mrtvá. Určitě by si je již povolala nebo je ve spánku znovu odnesla do Tel’aran’rhiodu, aby jí vysvětlily, proč ještě nesplnily její příkazy. Dokud však neuvidí její tělo, jediná rozumná volba byla pokračovat, jako by se měla Moghedien každou chvíli objevit. „Existuje způsob.“
„Jak? Vyslechnout každou moudrou ženu v Ebú Daru? Kolik jich tu je? Stovka? Nebo dvě stovky? Myslím, že toho by si sestry v Tarasinském paláci všimly.“
„Zapomeň na své sny, že budeš mít vlastní sa’angrial, Ispan. Žádná dlouho ukrytá zásoba tu není, ani žádný tajný sklep pod palácem.“ Falion mluvila chladným, odměřeným tónem, možná tím odměřenějším, čím vzrušenější Ispan byla. Vždy ráda fascinovala třídu mladších novicek zvukem vlastního hlasu. „Skoro všechny moudré ženy jsou divoženky, je vysoce nepravděpodobné, že by věděly, co chceme zjistit. Ještě žádná divoženka nevlastnila angrial, natož sa’angrial, na to by se zcela jistě přišlo. Naopak, podle všech záznamů divoženka, která objeví předmět spojený s jedinou silou, se ho zbaví, jak nejrychleji to jde, protože se bojí, že na sebe přivolá hněv Bílé věže. Ale na druhou stranu ženy, které vyhodí z Věže, stejnými obavami netrpí. Jak sama dobře víš, když je před odchodem prohledávají, celá jedna třetina si u sebe něco schová, skutečný předmět jediné síly nebo domnělý. Z těch pár moudrých žen, které v současnosti odpovídají, byla Callie dokonalá volba. Když ji před čtyřmi lety vyhodily, pokusila se ukrást malý ter’angrial. Byla to zbytečná cetka, která jen dělala obrázky květin a vydávala zvuk vodopádu, přesto to byl předmět spojený se saidarem. A snažila se přijít na tajemství všech ostatních novicek, a velice často uspěla. Pokud by v Ebú Daru byl byť jediný angrial, nemluvě o velké zásobě, myslíš, že by tady mohla být čtyři roky, aniž by ho našla?“