„Já nosím šátek, Falion,“ odsekla Ispan pozoruhodně rozčilená. „A tohle všechno vím stejně dobře jako ty. Říkalas, že existuje i jiný způsob. Jaký?“ Ona prostě odmítala používat mozek.
„Co by Moghedien potěšilo stejně jako ten poklad?“ Ispan na ni jen civěla a podupávala. „Nyneiva z al’Mearů, Ispan. Moghedien nás opustila, aby ji pronásledovala, ona však očividně nějak unikla. Když Moghedien předáme Nyneivu – a taky tu Trakandovic holku, když už budeme v tom – odpustí nám sto sa’angrialů.“ Což samozřejmě docela jasně ukazovalo, že i Vyvolení se mohou chovat iracionálně. Bylo však nejlepší chovat se v přítomnosti těch, kteří byli iracionální a zároveň mocnější než ona, neobyčejně obezřetně. Ispan mocnější nebyla.
„Měly bychom ji zabít, jak jsem chtěla, když se poprvé objevila,“ odplivla si. Mávajíc rukama si to rázovala sem a tam a pod střevíčky jí hlasitě křupalo smetí. „Ano, ano, já vím. Naše sestry v paláci by mohly mít podezření. Nechceme přitáhnout jejich pozornost. Copak jsi ale zapomněla na Tanchiko? A na Tear? Kde se objeví tyhle dvě holky, následuje pohroma. Já si myslím, že když už je nemůžeme zabít, měly bychom se od Nyneivy z al’Mearů a Elain z Trakandů držet co nejdál. Jak nejdál to půjde!“
„Uklidni se, Ispan. Uklidni se.“ Pokud něco, tak Falionin uklidňující tón druhou ženu rozčílil ještě víc, ale Falion měla víru. Logika musí převážit nad city.
Seděl na obráceném sudu ve vzácném chládku v úzké, zastíněné uličce a prohlížel si dům na drahé straně frekventované ulice. Náhle si uvědomil, že se zase drží za hlavu. Nebolela ho, ale občas měl takový divný pocit. Nejčastěji tehdy, když myslel na to, na co si nemohl vzpomenout.
Tři poschodí bílé omítky, dům patřil zlatnici, kterou údajně navštívily dvě přítelkyně, s nimiž se před pár lety poznala na cestě na sever. Přítelkyně zahlédli lidé jen na okamžik, když dorazily, od té doby již ne. Zjistit tohle bylo snadné, zjistit, že to jsou Aes Sedai, bylo jen o vlásek obtížnější.
Hubený mladý muž v rozedrané vestě, jenž jistě neměl za lubem nic dobrého, jen si pohvizdoval cestou ulicí, se zastavil, když ho zahlédl sedět na sudu. Jeho kabát a místo ve stínech – i zbytek, jak lítostivě připustil – nejspíš vypadaly lákavě. Sáhl si pod kabát. Už neměl sílu ani obratnost pro šerm, ale dva dlouhé nože, které nosil už přes třicet let, překvapily nejednoho šermíře. Možná se mu něco z toho objevilo v očích, protože hubený mladík si to rozmyslel a odhvízdal si to pryč.
Brána vedle domu, vedoucí dozadu ke zlatnickým stájím, se otevřela a objevili se dva hromotluci, tlačící kolečka vysoko naložená použitou slámou a hnojem. Co mají za lubem? Arnin a Nad nebyli zrovna muži, kteří by se živili vyklízením stájí.
Rozhodl se, že tu zůstane do setmění, aby se podíval, jestli znovu nenajde tu Carridinovu hezkou malou vražedkyni.
Znovu si sáhl na hlavu. Dřív nebo později si vzpomene. Nezbývalo mu moc času, ale bylo to vše, co měl. Tolik se pamatoval.
18
Jak pluh obrací hlínu
Rand popadl saidin na dost dlouho, aby rozpletl ochranu, kterou prve spletl v rohu předpokoje, zvedl malý pohár se stříbrnou nožkou a řekclass="underline" „Ještě čaj.“ Luis Therin mu rozzlobeně mumlal v hlavě.
Vyřezávaná křesla, obtížená zlatem, stála ve dvou řadách proti sobě po obou stranách zlatého vycházejícího slunce, dva kroky širokého, zasazeného do podlahy z leštěného kamene, a další vysoké křeslo, tak silně pozlacené, až vypadalo, že je celé ze zlata, stálo na malém stupínku, který byl stejně zdobený, Rand však seděl se zkříženýma nohama na koberci, rozloženém pro tuto příležitost, se zeleným, zlatým a modrým vzorem tairenského bludiště. Naproti němu seděli tři kmenoví náčelníci, jimž by se nelíbilo, kdyby je přijal v křesle, i kdyby jim každému také jedno nabídl. Tvořili další bludiště, v němž se musel pohybovat opatrně. Rand byl v košili, rukávy měl vyhrnuté nad lokty, takže byli vidět rudozlatí draci, kteří se mu kroutili kolem předloktí a kovově se leskli. Aielům cadin’sory zakrývaly jejich draky, každý měl jednoho na levém předloktí. Snad jako připomínku, kým je – že byl také v Rhuideanu, kde většina mužů, kteří do něj vstoupili, našla smrt – snad to bylo zbytečné. Snad.
Tváře těch tří prozrazovaly jen málo, když se Aielové dívali, jak z rohu, kde byla uzavřena, přichází Merana. Janwinova vrásčitá tvář jako by byla vyřezaná ze starého dřeva, on takhle ale vypadal vždy, a pokud jeho modrošedé oči připomínaly bouřková mračna, tak i tohle bylo normální. Dokonce také jeho vlasy vypadaly jako bouřková mračna. Byl to však vyrovnaný muž. Indirian a jednooký Mandelain se tvářili, že přemýšlejí o něčem jiném, až na to, že ženu sledovali pohledem. Luis Therin se náhle odmlčel, jako by se také díval Randovýma očima.
Meraniny bezvěké rysy prozrazovaly ještě méně. Uhladila si pod sebe světle šedé suknice, klekla si vedle Randa a zvedla čajník. Čajník vypadal jako masivní koule z pozlaceného stříbra, s nožičkami a uchem ve tvaru levhartů a další se krčil na víčku, musela ho zvednout oběma rukama a trochu se zakymácela, když Randovi opatrně dolévala hrneček. Její chování působilo dojmem, že tohle dělá, neboť chce, z vlastních důvodů, jimž žádný z nich nemůže rozumět. Její chování křičelo Aes Sedai hlasitěji než její tvář. Bylo to dobře, nebo špatně?
„Nepovoluji jim usměrňovat bez dovolení,“ prohlásil. Kmenoví náčelníci mlčeli. Merana vstala, postupně je obešla, u každého si klekla a dolila čaj. Jenom Mandelain zakryl hrnek širokou dlaní, aby ukázal, že už čaj nechce. Druzí dva šálky podrželi a modrošedé a zelené oči ji sledovaly. Co viděli? Co víc mohl udělat?
Merana postavila těžký čajník na tlustý podnos s držadly ve tvaru levhartů a zůstala klečet. „Smím pánu Drakovi posloužit ještě nějak jinak?“
Hlas měla klidný, když jí ale ukázal zpět do rohu a ona vstala a obrátila se, na okamžik sevřela rukama suknice. Mohlo to však být jen proto, že jí tak zrak padl na Dashivu a Narishmu. Tito dva asha’mani – přesněji řečeno Narishma byl stále jen voják, u asha’manů tedy na nejnižší úrovni, a na límci neměl ani meč, ani draka – stáli lhostejně mezi dvěma vysokými zrcadly ve zlatých rámech, která lemovala zdi. Alespoň mladší muž vypadal na první pohled lhostejně. Palce měl zastrčené za opaskem, Merany si nevšímal a Randovi a Aielům nevěnoval o mnoho větší pozornost, přesto si na druhý pohled člověk uvědomil, že tmavé, příliš velké oči má nepokojné, jako by čekal, že se ze vzduchu z ničeho nic zjeví něco nečekaného. A kdo mohl říci, že nezjeví? Dashiva vypadal, že má hlavu v oblacích. Pohyboval rty, mrkal a mračil se do prázdna.