PŘEDMLUVA AUTOBIOGRAFICKÁ
Nad Zářivými hlubinami, Božími mukami a Leliem rozpomněla se kritika na tyto drobné prózy, které před osmi až desíti lety prý dráždily, děsily a unavovaly čtenáře různých novin. Zarážely je bůhví čím vším, ale také jménem autorů, třebaže je to jméno ne zrovna neobyčejné. Tvrdilo se tehdy, že autoři toho jména vůbec neexistují, že je to bluf či apartní pseudonym, za kterým se skrývá osobnost jediná, honěná světem, prý ruinovaný bankéř, čili jak se říká, člověk s minulostí; nebo posléze že celý případ je mystifikace a že tyto prózy jsou překlady z neznámého spisovatele francouzského.
Od té doby se autorům podařilo dokázati, že existují. Legenda jejich mládí je rozptýlena. Čtenáři, kteří se tehdy zajímali o prostopášného bankéře a světoběžníka, byli zklamáni; porouchaný finančník byl jim patrně představou milejší než dva chlapci, kteří pouštěli do světa své duhové fantazie. “Brali jsme tyto ohavnosti vážně,” mohli by říci, “a proto jsme za nimi hledali člověka jim rovného; nenapadlo nás, že je to nesmyslná a bezuzdná hra. Jakým právem jste předstírali tolik takových zkušeností, tolik cynismu a smělého světáctví? Odkud jste to měli? Co jste s tím vůbec chtěli?”
K těmto čtenářům obracejí se autoři poznovu a rádi by je vyzvali: Berte ty ohavnosti ještě jednou vážně. Nechceme vám nic zastírati: legenda o bankéři je od základu falešná. Navrhujeme vám jinou legendu o původu Krakonošovy zahrady; není tak poutavá jako tehdejší, ale je naše vlastní. Psal-li nedávno bezoddyšný kritik, že autoři velmi málo svými prvními pracemi pověděli sami o sobě, chtějí to nyní dohoniti. Nikdy není příliš pozdě dorozuměti se.
Krakonošova zahrada v užším smyslu je onen kraj, ono do tvrdé země zaryté údolí Úpy, kolem něhož se rýsují veliké, svaté, pohádkové obrysy: Sněžka, Kozí hřbet, Brendy, Žaltman, Hejšovina... Potkáte tu černé, eratické balvany podobné modlám a permská půda je červená skoro jako krev. Zjara prýští ze skal a lesů stříbrná vlhkost, zurčí praménky a řítí se bystřiny, a snad nikde na světě pak nevykvete tolik sasanek, tolik slziček, vřesu a mateřídoušky, hořkého koření, tolijí a vstavačů jako tam. Vzácně a tajemně vyrůstá v Krkonoších oměj a divá lilie; mocné je kouzlo kapradin a divných přesliček. Tam je les, ve kterém našli staré arabské peníze; tudy vedla Zemská stezka, tam nahoře, hochu, je hrad s polozasutou hladomornou, tady ve skále dal kníže Břetislav hledati zlato a tady v tom travnatém dolci se propadl do země celý klášter. Není prapodivná a krásná jeskyně s tenkými krápníky, kterou jsi objevil? A co krystaly a třpytivé kyzy, co otisky předvěkých bylin na uhelné břidlici? Nelákala tě tma propastí? Neodvážil-li ses vlézti do dávno opuštěného dolu, z něhož neustále vytéká pramének rzivé vody? Ať nepřipomínám věcí ještě podivuhodnějších a přímo neuvěřitelných; ale ty víš, že je to pravda.
Tam jsi byl u faráře, aby ses naučil německy; ale ty jsi se díval do studánek, chytal mloky a krtonožky, dával pozor na zmije a hledal hadovou panenku. Pan farář je už mezi svatými, ale ty žiješ a vzpomínáš na Krakonošovu zahradu.
Tam tedy se otevřel tvému prvnímu okouzlení ráj světa. Ten kraj jsi záhy prošel v údivu, nenasycen, v překvapení a v sladké únavě, ustavičně dojat a rozechvěn nad tím, co svět přináší chlapcům neznámého, nad jeho tajemností a krásou.
Velkoprůmysl. Ale údolí se ježí továrními komíny, zastřeno závojem sazí a dýmu. Továrny dýchají kouřem, hlukem a parou; špína z nich prýští a plyne jako duhově mastné cáry bezrybnou horskou řekou. Chórem ječivých a temných píšťal počíná i končí se den. Bezpočetně proudí modré blůzy páchnoucí strojem: jutou, olejem, kovem, škrobem a prachem tkaniva. Jsou cítit jedinou člověčinou, a to je pot. Tehdy jsi se domníval, že každý dělník má souchotiny.
Byl jsi pracujícími mašinami očarován a ustrašen. K čemu jsi se na ně chodil dívat do ohromných a hlučných továren, chvěje se zvědavostí a strašnou bázní, když stroj se rozezmítal a rozeřval jako spoutaný gigant? Nesmírně tence a pronikavě, jako tisíce kovových moskytů hvízdají vřetena, ryčně klapají tkalcovské stavy, sviští řemeny, zvučí dynamo, žhavě vydechne kotel, supí a mlaská parní stroj. Úděs z ohavného chrupu zubatých koleček, které již rozžvýkaly tolik nebohých lidských prstů; nejsilnější dojem: setrvačník, ohromné lesklé kolo s čepy zbrocenými olejem, jež se mlčky a nekonečně točí. Dětský sen a apoteóza: vylézti po tenkých železných příčkách na vrchol továrních komínů.
Bída života. Když jsi tiskl nos a rty na okenní tabuli, viděl jsi přímo do skleněných dveří kořalny; a měl jsi dobré oči. Protože jsi tolikrát cválal černým prachem dělnických čtvrtí (a měl jsi dobré oči a uši), nikdo ti nenamluví, že je na světě málo bídy, neřesti, špíny a hrůzy. Je toho tolik, že není ani slov, jak to vypovědít.
Vedle toho jsi rovněž tak často a velice zblízka viděl milionáře, pýchu, moc a bohatství.
Dům lékaře. Doma jsi viděl denně rány, nemoce a úmrtí; první tvůj obraz světa byl tanec smrti. Stála v koutě čekárny, zastřená záclonou, čistě vypreparovaná; lidé se jí velmi báli, a ty, dělaje hrdinu, podával jsi jí rouhavě ruku. Snad žádný chlapec nezřel tolik rozdrcených údů, oběšenců, utopenců, ran, trýzní a obnažené, sténající, mručící, křičící, palčivě bolestné anatomie člověka jako ty. Odpusť, že ti to připomínám.
Obcházeje s otcem po nemocných a za prohlídkami mrtvol, prošel jsi dokola širý kraj. Krásné cesty přes vrchy a lesy vedly k domům útrap a krásné cesty zanechaly je za sebou. Tak jsi viděl současně dvojí tvář života.
Exotismus. Říká se, že exotismus není českou vlastností; že lpíme na své zemi jako těsto na díži. Jistě je to pravda; ale což vy, pánové, jste nikdy nečetli Robinsona Crusoe, Posledního Mohykána a Jules Vernea a což jsi nežil v Čechách, neměl jsi kamarádů, jako jsi ty sám, což je to náhoda, že jeden z nich se dal ke komediantům, druhý zahynul v Americe a třetí se ztratil ve světě jako námořník? I ty jsi byl takový.
Knihy. První kniha, které tě okouzlila, nebyla, nutno to říci, ani bible, ani hrdinské zpěvy, nýbrž velký Obrázkový přírodopis. Odtamtud čerpal jsi první dojmy o povahách mírných i hrozných, naučil jsi se tušiti nebezpečí v každém křoví, býti ostražitým a báti se. Psal-li nedávno o tobě A. N., že miluješ hady, tvé srdce se otřáslo: nikdy jsi přece nemiloval hadů a vždy se ti ošklivili svou kluzkostí, svým skrytým jedem i tím, že svlékají na slunci kůži. Tvá láska platila psu, kočce a motýlům, lvu, slonu a ptáku lýrovci. Jinak jsi četl vše dovolené i zakázané, leže na břiše pod postelí či houpaje se v koruně jasanu.
Býti dělníkem. Chlapec, který se chtěl státi kolovrátkářem, hasičem, kapitánem neb cestovatelem, se špatně učil, i usoudili, že z něho mnoho nebude. Proto ho dali do továrny. Koval skoby, počítal, montoval stroje, tkal nekonečná pásma ubrousků a ručníků a nad kilometry vojenského cvilichu určeného pro Čínu se posléze tak roztoužil po přírodě, že utekl z fabriky a stal se malířem, což se mu doposud velmi nevyplatilo.