Veškeré magie jsou zrcadlení.
Člověk spatřil ve vesmíru zrcadlenu svou velikou a tázavou duši a nazval tento zrcadelný obraz bohem. Muž spatřil na ženě zrcadlení svého ducha a nazval je ideálem. Dítě spatřilo ve tmě zrcadlení svých vytřeštěných horečných očí a nazvalo je strašidlem.
Veškeré magie jsou zrcadlení.
Též luna je zrcadlení (zrcadlo slunce). Proto ji nazývám imaginárním sluncem; též ji nazývám sluncem neskutečných věcí. Luna je fantóm slunce; tedy je slunce fantómů.
Proto Diana vodí své bílé chrty a Trivie kreslí muří nohu v prachu rozcestí, když vychází úplněk; a v jeho světle těžkými kroky obchází Vij, skrývaje pod víčky pohledy, jež usmrcují; a vodní ženy uléhají v rákosí, vystavujíce chladná ňadra poledni měsíce; též mrtví vstávají a seřazují se v chórovod, zatímco z lesů je slyšeti hlasy, jež lekají chodce.
Neboť luna je sluncem neskutečných věcí; tedy je sluncem fantazie, dále hrůzy, touhy, jež magnetizuje pozdní bdělce, a tajemna, které je skličuje lunární sklíčeností.
Pochopil jsem tě, měsíci.
MĚSÍC (ignoruje ho a ubírá se mezi mraky jako lhostejný pasant, ubírá se nad poli, lesy a blázinci).
CREATURA NATURANS
Časové. Žijeme v roční době, kdy příroda se vrací k lidem.
Časové. Žijeme v sekulární době, kdy lidé se vracejí k přírodě. Lichtwarkova kytice zmocnila se všech stolů a voní po svém, přirozeně a málo. Nahlédli jsme, že všechno umělé a dělané, čím jsme se obklopovali kdysi, stavělo se mezi nás a naše prapůvodní principia: matečnou a nepravidelnou přírodu.
Industrializace, ztovárnění a mechanický systém naší doby nás počíná děsiti; a my cítíme, že moderní doba jest Kalypsó, žena vzdělaná, krutá a nepřirozená, i vycházíme s touhou na výspy a pátráme na obzoru, hledajíce místo, odkud nevystupuje žádný obláček dýmu; neboť jedině tam může ležeti původní mateřská Ithaka a původní Penelopa, přirozená, rukodílná a nepravidelná, poslední útočiště naší mechanofobie a naší úcty k přírodě.
Skutečně, máme příliš mnoho strojů; a člověk i zvíře, vše žijící, činné a hybné, je utlačeno touto obecnou mechanizací výkonných sil; ale náprava se umožňuje. Jistý milionář, jak přinesly nedávno noviny, dal si zhotoviti automobil ve formě kočáru, k němuž napřed jsou připojeni dva vycpaní koně; dojem, jak pravily noviny, je dokonale reální. Neméně reální byl asi dojem, jehož docílil jiný milionář, který si objednal automobil ve formě labutě. Nic není snazšího než napodobiti to. Představme si například šicí stroj (singrovku) ve formě kočky, která stojí na stole a má vzadu kolo; kdežto dynamu by svědčila nejlépe forma velmi tlustého spícího psa. V jiných případech by mohla býti příroda pouze markyrována, a sice tak, že by k dynamickým strojům byla připřažena vycpaná zvířata, jako by pohyb stroje byl dán jejich výkonností.
Pozoruhodnější je fakt, jejž sděluje pan R. v Moravskoslezské revui: “Krásný kraj, rozkošně položený, bohatý háji a starými, mohutnými stromy. Majitel velkostatku si zřídil elektrárnu. Ale že by komín zhyzdil daleké široké okolí, dal jej provésti z betonu – ve formě mohutného stromu s větvemi, kůrou i listím. Byl poslušen estetických zákonů.”
Panu R. se zdá býti tento nápad sice poněkud komickým, ale hodným uvážení jakožto pěkný příklad estetického cítění s přírodou. Jakási směšnost tu ovšem je; například kouř, jenž vystupuje z tohoto stromu, působí asi poněkud paradoxně, ledaže by mu nějak byla dána forma ptáků. Mimoto tento strom, jakožto věčně zelený, musí v zimě udivovati kavky, jež říkají: Das ist aber ein heißer Baum!
Přesto však p. R. dovede uznati, že v tomto komíně je cosi dojímavě správného, nezavržitelného a schopného realizace. Tedy aby například továrny nerušily přírodní vzhled svého okolí, mohly by býti až po špičku komínu ovinuty břečťanem; uvnitř továren by stroje byly zakryty kulisami ve formě stromů, za nimiž by dělníci pracovali a zpívali vinařské písně. Kamenné budovy by zevně byly obloženy vepřovicemi, na něž by se na Moravě zřídila veliká továrna.
Juta nebo bavlna nebo příze by byly do továren dováženy v žocích zavinutých do obilí a zároveň by byla improvizována obžinková slavnost v krojích a s vesnickými písněmi, jmenovitě moravskými.
Po železničních kolejích by mohla denně jezditi drezínka rozsypávající v řádkách koňsky hnůj.
Odporný zvuk parních pil v přírodě by měl býti zakryt velikým vycpaným spáčem, který by byl před pilou položen do trávy, jako by chrápal. Takto i jinak by byla posléze upravena jakási harmonie mezi přírodou a praktickými potřebami člověka; neboť nemůžeme býti tak dalece utopisty, abychom věřili v omezení industrialismu, jenž tak ostře se dotýká pravého moravského člověka.
Se zvláštní chválou cituje onen pan R. osnovu zákona přijatou švédským parlamentem dne 1. ledna t. r.: Článek 2. Národní parky buďtež státem chráněny a jen Lopařům budiž dovoleno žíti v nich po starém, vyjma lov medvědů, kteří jsou tedy rovněž pod ochranou zákona. Článek 3. Imunizovaný kraj nesmí býti znešvařen ani stavbou, ani plakátem, ani poškozením atd.
Uvážíme-li, že pan R. je Moravan a že jeho chvála oněch zákonů byla uveřejněna v moravském listě, pochopíme, že to znamená asi tolik: Slovácko od Bečvy k Myjavě, od Hrozenkova až k Divákům má býti imunizováno jako národní park naší Moravy. Tam pod ochranou zákona budou žíti Slováci a moravští autoři i malíři ve svém původním stavu, po starém, nevyrušováni ze svého specifického způsobu života. V celém tomto kraji, jenž uchoval nedotčeny své staré národní tradice, nebude dovoleno nic nestylového, nelidového, nemoravského, a jmenovitě nebudou zde zřizovány továrny. V celém tomto území bude připuštěno vystavěti jedinou továrnu: velikou židovskou betonovou parní fabriku, patrně v Hodoníně nebo v Uherském Hradišti, produkující ve velkém slovácký lidový průmysl, výšivky, pentle, žudra a umělé kosárky z celuloidu.
JEDNOTKA
“Kdo jste, pane?” byl tázán muž slušného charakteru, jinak jeden z lidí dokonale bezvýznamných.
“Jsem jednotka,” mluvil bezvýznamný muž. “Řeknu-li, že jsem jeden ze 47 miliónů obyvatelů Rakouska, nejsem tím vymezen dosti určitě; avšak já jsem vedle toho jeden z určitého počtu předlitavských Slovanů, nehledě k tomu, že jsem jeden z 6 200 000 obyvatelů korunní země, a sice jeden ze dvoutřetinové cifry usedlíků českých. Dále jsem jednou jednotkou v počtu obyvatel Velké Prahy a v čísle 215 000, jež znamená počet odběratelů Národní politiky. Jakožto jednotka sloužím též ve statistice porodů mužských z roku 1880 a v počtu 5 600 dětí očkovaných v roce 1888, a sice v počtu 1 800 těch, jimž se očkování neujalo. V přibližném počtu 4 000 lidí, kteří demonstrovali 18. října předminulého roku, a v čísle 17 000 lidí, kteří manifestovali na Bílé hoře, mám hodnotu jedné jednotky. Cenu jednotky mám též v ročním výkazu nemocniční ambulance. Jako jednotka jsem brán v úvahu při percentuálním vypočítávání statistiky alkoholismu, třebaže nepiju, a statistiky kuřáků, třebaže nekouřím, a tuberkuliků, byť mám pouze kýlu. Sloužím co jednotka volební, občanská a statistická a jednou skončím jako jednotka v úhrnné roční úmrtnosti. Jako jednotka účinkuji též v okrouhlém počtu domobrany. Čtete-li v novinách, že miliónové rozhořčeně protestují proti nějakému nepořádku, jsem já jednou jednotkou v těchto miliónech. Čtete-li v nekrolozích, že statisícové budou žehnati něčí památce, i já jsem zahrnut v jejich počtu jako žehnající jednotka. Konečně jsem jeden v počtu 86 Novotných bydlících v Praze. Tedy, jak vidíte, pane, jsem zaměstnán velmi mnohostranně a mé funkce jakožto jednotky jsou tak četné, že mně odnímají chuti k jakýmkoliv jiným povinnostem. Opravdu, pane, nezaměstnávám se ničím jiným než svým úkolem býti jednotkou. Pane, jsem-li tedy jednotka, nejsem nula, jak říkají lidé. Ostatně jako jednotka v počtu jsem roven každému člověku a nikdo není více než já; a to prosím je správné, neboť jsem jednotka demokratická.”