“Pravili též o nás,” děli jsme opět, “že jsme lehkomyslní a že vážné věci bereme na lehkou váhu.
Oni,” pokračovali jsme, “oni tíhu hlavy považují za moudrost, lidé, kramáři s vážkami, kteří všechno potěžkávají; oni měří moudrost podle váhy jako divoši krásu svých žen. Jejich moudrost je spíše těžkomyslnost a nosičství těžkých věcí.
Jejich těžká moudrost je musí držeti u země jako kotva, aby od ní neulétli, neboť jejich hloupost miluje vzlétati nad zem, aspoň hloupost jejich ideálů a lepších citů. Tak i divoši milují těžké manželky, aby jejich láska se příliš nepovznášela a nepovzlétala nad zem.
Jejich mozek je přezmen, na kterém váží hodnoty podle váhy; odtud láska lidí ke všemu vážnému. Proto také milují ctnost, že všechno potěžkávají; neboť jest těžké býti ctnostným.
Nejsvětější tího!
Jejich bůh jest gravitace; a země je jeho hliněná modla, a oni ji uctívají.”
MORÁLKA II
Byl již soumrak, když leželi jsme tváří k tváři země, jež byla tvrdá jako náš osud a suše páchla k podvečeru, a uplivovali jsme se na ni ve své drsné chvíli.
“Více slin! Jen hluboké moře vyplivuje zlé sliny pěn; jen mělké moře líže a miluje břeh, jenž je vězní.
Oblaka, cudná oblaka! Vy prvky urvané od země! Když toužíte stoupati výše od této své všední matky, jež táhne vás svou hrubou láskou, vy plivnete jí své slavné deště do tváře a stoupáte výše do božských samot.
Anebo se podobáte ctnosti, bílá oblaka, a učíte, jak příliš mnoho z vlastního bohatství musí člověk odhoditi a nechati zde dole, aby stoupal výše až do božských samot ctnosti.
A ty, země, ty nevybíravá v choutkách jako psice věčně březí, jež žere nečistoty! Jak lačně vsáváš zprahlými rty naše bolestné, rmutné sliny! Snad takto svlažena vydáš na tomto místě květ, spanilou květinku, lyrickou báseň svých ňader z našeho pohrdání; a milenec, jenž kdysi tudy půjde, květ utrhne a podá své milence na sladký symbol své lásky; květ zrozený z nečistoty a utrpení.”
Tak jsme plili na zem.
Byl večer velmi pozdní, když obrátili jsme se naznak, a nad námi byl firmament a nebeské hvězdy.
“Nebeské hvězdy, kdybychom plivnuli do výše proti vám, země by naše sliny přitáhla k sobě; neboť hlásí se k tomu, co jest jejího. Naše pohrdání a nelásku a naše bolesti země k sobě táhne; ale naši touhu a lásku nemůže přitáhnouti.
Noční obloho, počítadlo nočních polibků! Jak je to možno, že milenci k tobě povznášejí oči, jako by čekali na kuplířské mrknutí tvých věčných zraků k svým krátkým marnostem!
Nebo jak mohou lidé hleděti na veliké věci, a dopouštěti se malých?
Malá morálka učí styděti se před malým svědomím; ale není lidské morálky, jež by učila ostychu před velikými věcmi.
Jak mohou lidé hleděti na veliké věci, aniž by se zardívali výčitkami svědomí?”
Ale když již byla noc, přišlo nám na jazyk mluviti o našich drahoušcích; tu obrátili jsme se opět tváří k zemi a mluvili jsme směrem k zemi.
Neboť nedovedli jsme mluviti o nich směrem k velikým nebesům.
ANTIKA A KŘESŤANSTVÍ
Nadšení tavilo shluklé mysli, obecenstvo těžce dýchalo valnou pozorností a bylo veliké ticho; neboť J. S. Machar mluvil o antice a křesťanství.
Před námi seděla dáma se zlatými vlasy. Zlaté vlasy, zcela rusé a bronzově reflektující, s teplými lesky a mámivou hebkostí; avšak J. S. Machar mluvil o antice a křesťanství.
Krásné vlasy (nedalo nám to nerozjímati), smyslná aureolo, vítězná přilbice ženy! Jste dlouhé a tenké jako zlaté sny, jimiž by procházela krev.
Žlutá barva, barva zlata, jejíž směr je šikmý a lstivý, směr všeho, co se vlichocuje, barva intrigantní, úlisná, nedůvěřivá, vyjadřuje pud zvířátka po životě, ale pud zchytralý, beroucí se zámyslnými oklikami, pud, jenž se krčí a plíží s charakterem Evina hada; jest barvou zvědavosti a tajných záměrů a nevědomé vitality.
Červená barva, kolmá a prudká, obsahující krev, jež je horká a vášnivá, a cinobr více posupný a pyšný, a purpur, který je velkodušný a plný cti, znamená cit a touhu a jest potom barvou všeho srdečného a šlechetného, všeho, co je přímé a počestné.
Krásné vlasy, vaše barva je žluť, jež pohltila červeň, či spíše je dravá červeň zářící skrze lichometnou žlutou; podobá se tedy počestnosti a přímosti, která se ubírá křivými, lstnými cestami, patrně ze zvyku a ženskosti. Vaše barva je červeň šlehající skrze chladnou žluť; tak jako zašlehne tajný plamen přivřenýma očima zdrželivé dámy.
“ – antika –,” kladl důraz J. S. Machar a mluvil o antice a křesťanství.
Antika, rozumí se, mínili jsme, blamujíce se ve snaze soustřediti se k pozornosti, účes ŕ l’antique bývá krásný, jmenovitě pro plavé vlasy. V antice bylo aspoň možno koupiti si otrokyni se zlatými vlasy a dívati se, kterak sklání rusý účes ŕ l’antique k vyšívání a přadénkům. Ale jinak je antika trapně pedagogická. Ctná Lukrécie, divoce počestná, nebo Cloelia, plovoucí po Tibeře, nebo tučná mondaine Kleopatra, jaké to byly zlé, surové ženy s teatrálními rolemi; a celá antika je didaktická a tendenční, jako by ji napsal nějaký liviovský Montesquieu, jako politický traktát s demokratickou morálkou.
Podivuhodné vlasy, tak jemné, že se zdají nehmotnými! Vložiti do nich tvář byl by požitek skoro čistě duševní; nebo provlékati je skrze prsty s povzdechy – s povzdechy – S povzdechy snad nad láskou beznadějnou, a vysoušeti těmi krásnými vlasy své čisťounké mussetovské slzy; a plakati ve vzájemném objetí z lásky dojímavé a asi zcela beznadějné. Ona dojista má velmi nebeské oči, vhodné k pláči; ale proč se neobrátí? Musíme také poslouchati.
“ – ale křesťanství –,” promlouval J. S. Machar, jenž přednášel o antice a křesťanství.
Co mají lidé proti křesťanství? přemítali jsme, brzy ztrácejíce bezpečnou půdu pozornosti. Neboť je to víra velmi drahá ženám, obsahující slzy; vždy bývaly ženy prvními křesťankami, to následkem normálního instinktu. Náboženství, budiž jakékoliv, náboženství a pohlaví jsou dva nejsilnější zájmy žen; odtud dvojí druh šílenství u žen –
Zlatoplavé vlasy, jak se podobáte svátosti! Nedalo by nám to a musili bychom před vámi poklekati a klásti kajícně hlavu na kolena, ach jak cudná kolena!, a oplakávati své nepravosti. A ona by byla panenskou svatou s pobožnýma očima; jakousi svatou Doroteou, jež byla nejženštější mezi světicemi, smutně skončivší.
Oh kdyby aspoň chtěla omdleti, abychom ji vynesli; ale ona je tak zdravá, škoda – Anebo kdyby chtěl hořeti tento dům, a my se prokázali záchranci – Ale život neposkytuje člověku ani tolik jako špatný romanciér.
A potom přišel potlesk, veliký, nadšený, slavný potlesk.
Neboť J. S. Machar mluvil o antice a křesťanství.
A zlatý účes se k nám – konečně! –, se k nám obrací a vidíme nadšenou tvář a oči tak nadšené.
Ale očí tak nadšených se zmocní náhlý hněv a zlatá kráska našeho myšlení, zle blýskajíc zornicemi, nás ostře osloví: “Proč netleskáte, když mluví Machar?”
VEČEŘE
Jak krásně ona jí, dravě a s živou rozkoší, záříc plnou spokojeností živočišného blaha! Blýská očima, zdvihajíc je od talíře, a odkládá vidličku, aby se hlasitě smála; a opět se vrhá na zdravá sousta masa, a pod hladkou kožkou jejích lící sotva znatelně vlní se massetery, ony silné žvýkače, jež svědčí tak dobře tváři mužově, kreslíce v jeho obličeji kresbu násilnosti a hněvné energie.