Erak a Svengal u kormidla napínali síly, loď sklouzla k nejnižšímu bodu mezi vlnami, po obou stranách zádi vysoko vystříkly spousty vody a náraz otřásl celou kostrou lodi. Loď se rozkývala a opět se narovnala.
„Drží se dobře,“ křičel Svengal. Erak zamračeně přikyvoval. Ačkoli Willovi i Evanlyn naháněly vlny a vichřice hrozný strach, vlčí loď byla stavěna tak, aby dokázala čelit právě takto rozbouřenému moři. Ale i vlčí lodě měly své meze pevnosti. A Erak si byl vědom, že jestli budou překročeny, všichni zahynou.
„Ta poslední nás málem dostala,“ odpověděl. Loď už vlastně téměř začala klouzat zpátky dolů a jen díky tomu, že veslaři v posledním okamžiku zabrali, se přetáhla přes hřeben vlny.
„Budeme ji muset otočit a zkusit plout před bouří,“ rozhodl Erak. Svengal kývl na souhlas, s očima přimhouřenýma před větrem a slanou vodní tříští.
„Tak za touhle,“ řekl. Další vlna byla trochu nižší než ta, která je předtím málem zahubila. Jenže „nižší“ je ošidné slovo. Oba Skandijci pevně sevřeli kormidelní veslo.
„Zaberte, zatraceně! Zaberte!“ řval Erak na veslaře, když se vysoko nad jejich hlavy zvedla hora vody a Vlčí vítr nastoupil svůj další pomalý, nebezpečný výstup.
„To ne. Prosím, prosím, ať už je konec,“ kvílel Will, když ucítil, že příď jde zase vzhůru. Strach ho připravoval o všechny síly. Přál si jen jedno — aby bylo po všem. Jestli se to má stát, tak ať se loď už potopí. Všechno ať zmizí. Jen ať ta nesnesitelná trýzeň skončí. Slyšel, jak Evanlyn vedle něj úzkostně vzlyká. Objal ji jednou rukou, ale nedokázal udělat nic, co by ji uklidnilo.
Stoupali po vlně výš a výš, pak se ozval známý řev hroutícího se hřebene a do nich s hukotem udeřila vodní spousta. Potom příď projela hřebenem, pleskla o hřbet vlny a letěla dolů. Willovi se chtělo ječet úzkostí, ale krk měl rozbolavělý a došly mu síly. Vydal ze sebe jen slabé zavzlykání.
Vlčí vítr se zařízl do moře na úpatí vlny. Erak řval pokyny na veslaře. Čekala je krátká chvíle v závětří další blížící se vlny a to byl čas, kdy museli provést obrat.
„Na pravobok!“ křičel a rukou ukazoval směr otáčení pro případ, že by se jeho hlas nedonesl k někomu z veslařů vpředu — i když se o to vůbec nemusel strachovat.
Veslaři se zapřeli nohama o dřevěné výztuže. Ti na pravém boku lodi přitahovali držadla vesel zpět k sobě. Veslaři na levé straně tlačili vesla dopředu. Když se loď vyrovnala, zaburácel Erakův povel.
„Teď!“
Lopatky vesel se zanořily do vody, a zatímco jedna strana veslařů tlačila a druhá táhla, Erak se Svengalem plnou vahou nalehli na kormidlo. Dlouhá štíhlá loď se hladce otočila, skoro na místě, a vystavila záď větru a moři.
„A teď všichni najednou!“ křičel Erak a veslaři zabrali. Loď musela být rychlejší než moře ženoucí se za nimi, jinak by je voda zavalila. Erak krátce pohlédl na dva mladé araluenské zajatce, uboze schoulené vedle stěžně, ale pak je pustil z hlavy a dál se zabýval jen rychlostí lodi a držením kormidla. Kdyby udělal jedinou chybu, loď by se otočila na bok a to by byl jejich konec. Ujížděli lehčeji, to poznal. Ale na takové úvahy teď nebyl čas.
Z pohledu Willa a Evanlyn loď ještě pořád klesala a stoupala hrůzným způsobem — a od hřebene k nejnižšímu bodu překonávala výškový rozdíl padesáti stop. Teď se však dala lépe ovládat, pluli s mořem, už proti němu nebojovali. Will cítil mírné zklidnění pohybů lodi. Voda na ně dál stříkala a pravidelně je zalévala, ale děsivé klouzání dolů už skončilo. Loď nyní plynule plula po vodních masách, které se vzdouvaly pod a kolem ní, a Will si začínal myslet, že možná mají maličkou naději na přežití.
Bylo to však pouhé možná. Cítil, jak se mu při každé vlně, která loď vyzvedla, hrůzou svírají vnitřnosti. A pokaždé, když ten pocit zažíval, to mohlo být naposledy. Oběma rukama objal Evanlyn. Ucítil, jak se ho chytla kolem krku a svoji studenou tvář tiskne k jeho obličeji. A tak oba hledali a našli úlevu i odvahu jeden u druhého. Evanlyn vzlykala úzkostí. A Will také, jak si sám překvapeně uvědomil — a pořád dokola mumlal nesmyslná slova, volal Halta, Cuka, kohokoli, kdo by mohl slyšet a pomoct. Ale jak přicházela vlna za vlnou a Vlčí vítr se stále držel na hladině, nesnesitelná hrůza ustupovala a na její místo nastoupilo naprosté vyčerpání. Will nakonec usnul.
Po sedm dalších dní byla loď hnána neustále daleko na jih, ven z Úzkého moře až do Nekonečného oceánu. A Will s Evanlyn se choulili u stěžně: promáčení, vysílení, promrzlí. Ochromující strach ze smrti neopouštěl jejich mysli, ale postupně začínali věřit, že se jim snad podaří přežít.
Osmého dne vysvitlo slunce. Po pravdě řečeno bylo mdlé a pošmourné, ale bylo to slunce. Prudké stoupání a padání do hloubky ustalo a loď opět hladce klouzala po klidných vlnách.
Erak, s vousy i vlasy plnými soli, zatáhl unaveně za kormidelní veslo, loď opsala ladnou zatáčku a znovu zamířila k severu.
„Směr mys Bezpečí,“ přikázal své posádce.
Dvě
Zatímco se loupežníci hrnuli z lesa, aby obklíčili povoz, Halt nehnutě stál u mohutného kmene dubu.
Nijak se neskrýval, ale stejně ho nikdo neviděl. Což bylo zčásti díky skutečnosti, že lupiči se plně soustředili na svoji kořist, zámožného kupce a jeho ženu. A co se těch dvou týkalo, i jejich pozornost byla upřena jinam — s hrůzou zírali na ozbrojené muže obkličující jejich povoz.
Hlavně to však bylo díky maskovací pláštěnce, kterou měl Halt na sobě, s kapucí přetaženou přes hlavu tak, aby mu zakrývala tvář, a také díky tomu, že stál tiše a nehybně jako socha. Halt stejně jako všichni hraničáři věděl, že tajemství splynutí s okolím spočívá ve schopnosti nepohnout se, dokonce ani tehdy, když se zdá, že lidé hledí přímo na něj.
Věř, že tě nikdo nevidí, znělo jedno hraničářské pravidlo, a nikdo tě neuvidí.
Z lesa nyní vyšla statná postava celá v černém a blížila se k povozu. Halt na okamžik přimhouřil oči a pak si tlumeně povzdechl. Další marný pokus, pomyslel si.
Postava se trochu podobala Foldarovi, jehož Halt pronásledoval od konce války s Morgarathem. Foldar byl Morgarathův důstojník. Když jeho velitel zemřel a armáda polozvířecích wargalů se rozprchla, jemu se podařilo uniknout zajetí.
Foldar však nebyl žádné tupé zvíře. Byla to myslící a plánující lidská bytost — a do morku kostí zkažená a zlá. Pocházel z araluenské šlechtické rodiny a kvůli hádce o koně zavraždil své rodiče. Byl tehdy skoro ještě dítě a uprchl do Deštných a temných hor. Morgarath v něm rozpoznal spřízněnou duši a přijal ho. Nyní byl posledním členem Morgarathovy bandy, který byl dosud naživu, a král Duncan rozhodl, že jeho chycení a uvěznění je pro ozbrojené síly království prvořadým úkolem.