Na prchavý okamžik se mu zdálo, že v hraničářově výrazu zahlédl záblesk uspokojení, ale takovou myšlenku zavrhl jako bláznivou.
Minuty se vlekly dál a hraničářovy urážky a nactiutrhání namířené proti králi byly stále barvitější a obhroublejší. Hostinský nervózně polykal naprázdno. Žena byla pryč dobrých deset minut. Jestlipak už potkala stráž? Určitě museli dorazit každou chvíli a odvést toho nebezpečného člověka a zabránit mu v těch velezrádných řečech.
Jen na to pomyslel, hlavní dveře se s prásknutím rozlétly a do kalně osvětlené místnosti řízně vpochodoval oddíl pěti mužů pod vedením kaprála. Každý z nich byl ozbrojený dlouhým mečem, krátkým, tlustým obuškem zavěšeným u pasu a všichni měli na zádech zavěšený malý kulatý štít.
Kaprál přejížděl pohledem místnost a muži za ním se rozestoupili. Kaprálovy oči se zúžily, když zpozorovaly shrbenou postavu u stolu.
„Co se to tady děje?“ dožadoval se rázně. Hraničář se usmál. Krčmář si ale všiml, že jeho oči se neusmívají.
„Probírali jsme zdejší poměry,“ prohlásil posměšně.
„Já slyšel něco jiného,“ ucedil kaprál. „Slyšel jsem, že tu vedeš velezrádné řeči.“
Hraničářovi nevěřícně poklesla čelist a obočí mu vyjelo v předstíraném překvapení.
„Velezrádné?“ žasl a zvědavě se rozhlédl po šenku. „Nezahrál si tu někdo na žalobníčka? Kohopak mrzí, že je… celý?“
Semlelo se to tak rychle, že krčmář měl sotva čas plácnout sebou za pultem na zem. Jakmile hraničář vyrazil poslední slovo, nějak popadl luk, co stál za ním, založil šíp a vystřelil. Šíp udeřil do stěny za místem, kde ještě vteřinu předtím stál krčmář. Zapíchl se hluboko do dřeva a dlouze drnčel.
„To stačí…,“ spustil kaprál. Vykročil vpřed, ale hraničář už měl založený nový šíp. Bylo to k nevíře. Matně lesklý hrot mířil doprostřed kaprálova čela a tětiva byla napjatá. Kaprál strnul a civěl smrti do tváře.
„Polož to,“ řekl. Jeho hlas však postrádal rozhodnost a kaprál si to uvědomoval. Jedna věc byla udržet na uzdě přístavní opilce a rváče, ale něco úplně jiného bylo stát tváří v tvář hraničáři, který byl zkušený v boji a vycvičený k zabíjení. Na tohle obyčejný kaprál od přístavní stráže nestačil.
Nicméně nebyl žádný zbabělec a věděl, že musí konat svou povinnost. Několikrát polkl a potom pomalu, pomalinku zvedal ruku proti hraničáři.
„Polož… ten… luk,“ zopakoval. Bez odezvy. Šíp mu nadále mířil na čelo přímo mezi oči. Váhavě udělal krok vpřed.
„Nedělej to.“
Bylo to stručné a jasné. Kaprál byl přesvědčen, že slyší tlukot vlastního srdce, které mu bilo jako zvon. Uvažoval, jestli ty údery slyší i všichni ostatní. Zhluboka nabral dech. Složil přísahu věrnosti králi. Nebyl šlechtic ani rytíř, jen obyčejný voják. Ale dané slovo pro něj znamenalo totéž co pro urozeného důstojníka. Řadu let spokojeně plnil své povinnosti, dokázal se vypořádat s opilci i s různými darebáky. Nyní bylo v sázce víc, mnohem víc. Nadešel čas zaplatit za ty roky, kdy se těšil vážnosti a úctě.
Udělal další krok.
V napjatém ovzduší šenku bylo zadrnčení tětivy téměř ohlušující. Kaprál v očekávání mučivé bolesti a jisté smrti, kterou přinese šíp, bezděčně uskočil vzad a zavrávoral.
A pochopil, co se stalo: tětiva praskla.
Hraničář nevěřícně zíral na nepoužitelnou zbraň ve svých rukou. Dlouhých pět vteřin všichni zůstali jako přimrazeni. Potom se kaprál a jeho muži vrhli vpřed, oháněli se krátkými těžkými obušky a těsně obstoupili malou, šedo-zeleně oděnou postavu.
Když hraničář klesal k zemi pod deštěm ran, nikdo nepostřehl, že upustil malý nůž, jímž předtím tětivu nařízl. Krčmáře však zarazilo, jak může někdo, kdo tak bleskově vyrazil a vyřídil nosiče dvakrát většího, než je sám, být tak pomalý a nešikovný.
Pět
Will běhal po pustém, větrném ostrově Skorghijlu.
Pětkrát oběhl část pobřeží pokrytou oblázky. Pak se obrátil k příkrým útesům, které se tyčily nad maličkým přístavem. Nutil se do výstupu, nohy ho bolely námahou, svaly stehen i lýtek se zpěčovaly. Týdny nečinnosti na vlčí lodi si vybraly svou daň a on teď musel obnovit svou tělesnou zdatnost, posílit svaly a dostat se zpátky do kondice, kterou od něj vyžadoval Halt.
Nebylo možné procvičovat lukostřelbu nebo práci s noži, ale mohl se alespoň postarat o to, aby jeho tělo bylo připravené, kdyby se naskytla příležitost k útěku.
A Will byl rozhodnutý, že taková příležitost se naskytne.
Stoupal vzhůru strmým svahem. Pod nohama se mu ulamovaly kousky břidlice a kutálely se dolů. Čím výš šplhal, tím víc mu vítr trhal za šaty, a když nakonec dosáhl vrcholu útesu, severák se do něj opřel plnou silou. Přinášel letní bouře, jak říkali Skandijci. Na severní straně ostrova hnal vítr vlny proti neústupným černým skalám a vodní tříšť vystřikovala vysoko do vzduchu. V přístavu za Willovými zády byla voda poměrně klidná. Před větrem ji chránila mohutná podkova okolních útesů.
Jako vždy, když vyšplhal nahoru, i nyní obhlížel moře a hledal na něm loď. Jenže jako vždy nebylo vidět nic jiného než vytrvale se převalující vlny.
Otočil se zpátky k přístavu. Obě velké chaty vypadaly shora směšně malé. Jedna sloužila jako ložnice a přespávala v ní skandijská posádka. Druhá byla jídelna, kde Skandijci trávili většinu času hrou v kostky, popíjením a hádkami. U jedné z delších stěn chaty, kterou Skandijci používali jako ložnici, byl malý přístavek. Erak ho přidělil Willovi a Evanlyn. Byl hodně malý, ale aspoň nemuseli být pohromadě se Skandijci a Will mohl s pomocí staré deky zřídit na jednom konci pro Evanlyn trochu soukromí.
Evanlyn seděla venku před přístěnkem. I z téhle dálky bylo vidět, jak má smutně svěšená ramena. Will se zamračil. Před několika dny jí navrhl, že by se mohla k němu připojit a běhat s ním. Okamžitě jeho nápad zamítla. Zřejmě se smířila s osudem a vzdala se, napadlo ho. Když se jí v posledních pár dnech pokoušel zvednout náladu vykládáním o možnosti útěku — protože v tomto ohledu se mu už v hlavě rodil jeden nápad —, byla čím dál protivnější.
Byl z jejího chování rozpačitý a cítil se uražený. Tohle nebyla Evanlyn, kterou si pamatoval od mostu — odvážná dívka, která bez váhání a neohroženě přebíhala po úzkých trámech mostu a pomáhala mu. A když se pak kolem nich stáhli Skandijci, pokusila se s nimi bojovat.
Nová Evanlyn ztratila jiskru. Její odmítavý přístup ho překvapil. Nikdy by ji nepovažoval za člověka, který se v těžkých chvílích vzdá.
Možná jsou holky takové, říkal si. Ale sám tomu nevěřil. Cítil, že je tu ještě něco jiného, něco, co mu neřekla. S pokrčením ramen zahnal takové úvahy a pustil se dolů z útesu.
Sestup byl snadnější než výstup, ale ne o moc, nohy se Willovi smekaly po klouzavém, zrádném drobném štěrku. Aby neztratil rovnováhu, musel běžet stále rychleji a pod nohama se přitom uvolňovaly malé laviny kamínků. Zatímco při výstupu ho bolely hlavně svaly stehen, teď cítil lýtka a kotníky. Udýchaně seběhl na úpatí svahu, vrhl se na kamenitou zem a začal dělat rychlé kliky.
Po několika minutách ho bolestí pálila ramena, ale vytrval a bolest přemáhal. Pot mu stékal do očí a oslepoval ho, až nakonec nemohl dál. Paže už nedokázaly tělo udržet a Will vyčerpaně klesl k zemi. Ležel tváří na oblázcích a lapal po dechu.