„Támhle je skříň,“ zašeptal Dvoukvítek a ukázal na úzká dvířka vtěsnaná mezi perníkovou stěnu a bok krbu. Rychle se namačkali do sladce zatuchlé temnoty.
Zvenčí k nim dolehlo praskání čokoládové podlahy. Potom někdo prohlásiclass="underline" „Slyšel jsem tady hlasy.“
Jiný hlas mu odpověděl. „Jo, já taky, ale zezdola. To budou Mrkouni.“
„Vždyť jsi říkal, že jsme jim uklouzli v bažinách!“
„Jé, kluci, koukněte se, tady je všechno k jídlu, klidně si můžete kousnout třeba…“
„Drž hubu!“
Ozvalo se další vrzání a skřípání a potom výkřik zezdola, kde jeden z Pravých proroků, který se plížil tmou od okna, šlápl na prsty Mrkající kápě, ukryté pod stolem. Vtom zaznělo náhlé zíííp a zinnng uvolněné magie.
„Ale do prdele!“ zanadával hlas zvenčí. „Už ho dostali. Jdem!“
Bylo slyšet další skřípání a vrzání a pak se rozhostilo ticho. Po nějaké chvíli zašeptal Dvoukvítek Mrakoplašovi. „Poslyš, já mám dojem, že je v té skříni koště.“
„No a co je na tom divného?“
„Tohle má řídítka.“
Dole kdosi pronikavě vykřikl. Jeden z čarodějů se ve tmě pokusil nadzvednout víko Zavazadla. Ze spíže se ozval hlasitý náraz, který signalizoval náhlý příchod skupiny Osvícených mágů Nepřerušeného kruhu.
„Co asi všichni hledají?“ zeptal se šeptem Dvoukvítek.
„Nevím, ale myslím, že pro nás bude lepší, když se to ani nedozvíme,“ prohlásil Mrakoplaš zamyšleně.
„Asi máš pravdu.“
Mrakoplaš opatrně pootevřel dveře. Místnost byla prázdná. Po špičkách přešel k oknu, a když vyhlédl ven, zíral přímo do pozvednutých tváří tří Bratří Půlnočního řádu.
„To je on!“
Rychle uskočil a vrhl se ke schodům.
Scéna dole byla nepopsatelná, ale protože by byl takový výrok za požehnané vlády Quimbyho II. potrestán smrtí, bude lépe, když se ji pokusíme přece jen popsat. Tak především, většina bojujících mágů se pokoušela místnost osvětlit rozličnými plameny, blesky a magickým ohněm a to vytvářelo atmosféru diskotéky v továrně na fotoblesky. Skoro každý z účastníků se pokoušel najít takové místo, odkud by mohl pozorovat celou místnost bez nebezpečí, ale bez výjimky se snažili uhnout z cesty Zavazadlu. To právě zahnalo do kouta dva Pravé proroky a zuřivě klapalo víkem na každého, kdo se přiblížil. Jeden z mágů se podíval ke schodům.
„To je on!“
Mrakoplaš rychle uskočil nahoru na schody a narazil do něčeho zády. Rychle se ohlédl a uviděl Dvoukvítka sedícího na koštěti, které se volně vznášelo ve vzduchu.
„Musela ho tady zapomenout ta čarodějnice,“ zářil Dvoukvítek. „Opravdické létající koště!“
Mrakoplaš zaváhal. Z proutěného konce koštěte vyletovaly oktarínové jiskřičky a výšky k smrti nenáviděl. Ještě míň se mu však líbil tucet rozpálených a vzteklých čarodějů, kteří se prali o to, kdo se k němu po schodech dostane nejdřív, a právě to se dělo kousek od něj.
„Dobrá, ale já řídím.“
Kopl čaroděje, který už byl v polovině kouzla Ochromení a naskočil před Dvoukvítka na koště. To sletělo dolů po schodech a obrátilo se vzhůru nohama, takže Mrakoplaš na okamžik zíral přímo do očí jednoho z Bratří Půlnoci.
Vykřikl a křečovitě zakroutil řídítky.
Pak se stalo několik věcí najednou. Koště vyrazilo kupředu a prorazilo v dešti drobečků zeď. Zavazadlo také vyrazilo kupředu a kouslo jednoho z Proroků do nohy. Najednou se odnikud s ostrým zahvízdnutím vynořil šíp, o pár centimetrů minul Mrakoplaše a narazil s temným zaduněním do víka Zavazadla.
Zavazadlo zmizelo.
O kus dál v pralese, v malé chýši, přihodil stařičký šaman na oheň několik suchých větviček a přes kouř upřel pohled do tváře nejistého učedníka.
„Bedna s nožičkami?“ zeptal se znovu.
„Ano, pane. Spadla z nebe a podívala se na mě,“ přisvědčil učedník.
„Takže ta bedna měla oči?“
„Ne…“ začal učedník a zmateně se zarazil. Stařík se na něj udiveně podíval.
„Mnozí viděli Topaxciho, boha Rudé houby, a tak si vysloužili právo být šamanem,“ řekl nakonec. „Někteří viděli Skelda, boha kouře, a těm se říká čarodějové. Jen málokdo měl tu čest setkat se s Umčerrelem, duchem pralesa, a ten se stal pánem duchů. Ale nikdo doposud neviděl bednu se stovkou nožiček, která by se na někoho dívala bez očí, a takovým se říká idio…“
Přerušil ho náhlý svištivý zvuk a závan sněhu a jisker, který rozfoukal oheň po celé chýši. Něco se zamíhalo, pak zapraskala protější zeď, rozletěla se na kusy a zjevení zmizelo.
Rozhostilo se dlouhé ticho. Pak ještě krátký okamžik napjatého ticha. Nakonec starý šaman začal velmi opatrně: „Neviděl jsi teď náhodou dva muže, kteří letěli hlavou dolů na koštěti a křičeli jeden na druhého?“
Mladý učedník se mu podíval zpříma do očí. „Samozřejmě, že ne.“
Stařec si zhluboka a s úlevou oddychl. „Díky bohům! Já taky ne.“
V Perníkové chaloupce zavládl naprostý zmatek, nejen proto, že všichni mágové chtěli sledovat koště, ale současně v tom chtěli zabránit ostatním, a to vedlo k několika politováníhodným incidentům. Největší a také nejtragičtější se stal, když se jeden z Pravých proroků rozhodl použít své sedmimílové boty bez přípravy a příslušných zaklínadel. Jak už bylo řečeno, sedmimílové boty jsou velmi komplikovaná kouzelná pomůcka a ubohý čaroděj si vzpomněl příliš pozdě, že u dopravního prostředku, který vám má umožnit položit jednu nohu dvacet mil před druhou, se může každá chybička krutě vymstít.
Zuřila první sněhová bouře nadcházející zimy a většinu nebe nad Zeměplochou pokrývala hustá těžká mračna. A přece, shora, ve stříbrné záři malého zeměplošského měsíce, poskytovala mračna jeden z nejkrásnějších pohledů v celém mnohočetném vesmíru.
Velké pásy mračen, dlouhé stovky kilometrů, se táhly od Krajopádu ke Středovým horám. Obrovský sloup se netečně tyčil v mrazivém křišťálovém tichu až ke hvězdám a kolem něj vířila mračna podobná mléku, které si Stvořitel nalil do právě zamíchané kávy.
Nic nerušilo tu nádhernou scénu, která…
Vrstvou mračen prorazilo něco malého a vzdáleného a za sebou zanechávalo útržky vodních par. Chladným tichem stratosféry se jasně a hlasitě rozlehly zvuky hádky.
„Říkal jsi, že s tou věci umíš létat!“
„Ne, to jsem neřekl. Řekl jsem jenom, že ty to neumíš.“
„Ale já nikdy na něčem takovém neseděl!“
„To je náhoda!“
„Jenže ty jsi řekl, že… Podívej se na nebe!“
„Ne, nechci!“
„Co se to stalo s hvězdami?“
A tak se stalo, že Mrakoplaš s Dvoukvítkem byli první obyvatelé Zeměplochy, kteří uviděli, co jim budoucnost chystá.
Tisíc mil za jejich zády se z mračen tyčila hora Cori Celesti a vrhala ostrý stín na zpěněná mračna, takže bohové by si toho mohli všimnout také, ale bohové se normálně na oblohu nedívají a právě v téhle chvíli se hádali s Ledovými obry, kteří odmítli ztlumit rádio.