V duchu začal přemýšlet o tom, kteří bohové mu dluží nějakou tu službičku.
Ve skutečnosti na tom byli bohové ještě hůř než starý čaroděj. Jednak vůbec nechápali, co se děje, za druhé nebyli schopni s tím cokoliv dělat a za třetí právě vedli vleklou válku proti Ledovým obrům, kteří jim odmítli vrátit sekačku na trávu.
Určitý klíč k tomu, co se vlastně stalo, bychom možná našli ve skutečnosti, že Mrakoplaš, jehož minulý život právě doběhl k zajímavým historkám z doby, kdy mu bylo patnáct, najednou zjistil, že dál neumírá, ale visí hlavou dolů na vysoké borovici.
Na zem se dostal velmi jednoduše. Nekontrolovatelně se zřítil z větve na větev, až nakonec přistál hlavou napřed v hromadě borového jehličí. Zůstal tam vyčerpaně ležet, lapal po dechu a přál si, aby byl býval v minulosti lepším člověkem.
Byl si naprosto jistý, že někde musí být jakási naprosto logická souvislost. V jednom okamžiku umírá, protože spadl z Okraje světa a zapomněl si nasadit helmu skafandru, a v příštím už visí vzhůru nohama na stromě.
Jako vždy v takových chvílích mu v mysli vyvstalo Zaklínadlo.
Mrakoplašovi učitelé se svorně shodli na tom, že příroda dala Mrakoplašovi stejný dar stát se čarodějem jako rybě schopnost stát se horolezcem. Z Neviditelné univerzity by ho byli pravděpodobně dřív nebo později stejně vyhodili — nepamatoval si jediné zaklínadlo a z kouření se mu zvedal žaludek. Co mu ale opravdu zlomilo vaz, byl ten nesmyslný výlet do sklepení Univerzity a to, že otevřel Oktávo, grimoár, který tam ležel zapečetěný a zajištěný řetězy a zámky.
A celý ten malér byl ještě horší proto, že nikdo nedovedl vysvětlit, jak to, že se všechny zámky najednou na chvíli otevřely a všechny pečeti odpečetily. A právě tehdy z Oktáva vyskočilo osmé Zaklínadlo a usídlilo se v Mrakoplašově hlavě.
Zaklínadlo nebylo nijak náročný nájemník. Prostě si sedělo v jeho mozku jako stará ropucha na dně studánky. Číhalo. Pokaždé, když se Mrakoplaš cítil skutečně unavený nebo vyděšený, pokoušelo se být řečeno. Nikdo nevěděl, co by se stalo, kdyby někdo vyslovil jen jedno z osmi Velkých zaklínadel, ale většina zasvěcených se shodovala v tom, že nejlepší místo, odkud by se to dalo pozorovat, by byla vedlejší galaxie.
Byla to dost podivná myšlenka na člověka, který sice ležel na hromadě jehličí a přitom právě spadl z Okraje světa, ale Mrakoplaše z ničeho nic napadlo, že ho Zaklínadlo chtělo udržet za každou cenu naživu.
„To beru,“ pomyslel si.
Posadil se a rozhlédl po okolních stromech. Mrakoplaš byl městský mág, a i když věděl, že mezi jednotlivými stromy jsou určité rozdíly, podle kterých je jejich příbuzní a nejdražší přátelé rozeznávají, on to nedokázal. Určitě věděl jen to, že ze země rostou tím koncem, na kterém nemají listí. Kolem jich bylo neuvěřitelně mnoho a rostly jen tak halabala. Kromě toho už tady jistě nikdo hezkou dobu nezametal.
Vybavil si také matně, že člověk může poznat, kde je, podle toho, že zjistí, na které straně stromu roste mech. Okolní stromy byly mechem porostlé ze všech stran, byly plné suků a ostrých ulámaných větví. Kdyby byly stromy lidmi, tyhle by seděly v houpacích křeslech.
Mrakoplaš do nejbližšího z nich vztekle kopl. Vzápětí mu na hlavu dopadl velký žalud. ‚Au,“ vyjekl. Strom prohlásil hlasem podobným skřípotu starých dřevěných dveří: „To máš za to.“
Zavládlo dlouhé ticho.
Pak se Mrakoplaš nesměle ozval. „Tos řekl ty?“
„Ano.“
„Tohle taky?“
‚Ano.“
„Aha.“ Chvíli přemýšlel. Pak to zkusil jinak. „Ty bys asi nevěděl, kudy by náhodou mohla vést cesta z lesa, že ne?“
„Ne. Já se moc nikam nedostanu,“ odpověděl strom.
„To musí být nuda k ukousání, co?“ zvedl k němu hlavu Mrakoplaš.
„Ani nevím. Jinde to prostě neznám,“ opáčil strom.
Mrakoplaš si strom pečlivě prohlédl. Vypadal stejně jako všechny, které viděl kdy předtím.
„Jsi kouzelnej?“ pokračoval v rozhovoru.
„Nikdo mi to neřekl,“ zaskřípal strom, „ale asi ano.“
Mrakoplaš si pomysleclass="underline" nemůžu tady přeci stát a žvanit se stromem. Kdybych mluvil se stromem, byl bych blázen, a já nejsem blázen, takže ten strom prostě nemluví.
„Sbohem,“ pronesl rozhodným hlasem.
„Hej, nechoďte ještě,“ začal strom, ale pak si uvědomil marnost vlastního počínání. Chvilku pozoroval, jak se čaroděj prodírá houštím, ale pak se pohodlněji rozložil, aby cítil na listech co nejvíc slunce, v kořenech co nejvíc vody a v míze sílu živin. Nuda k ukousání, pomyslel si. Zvláštní věc. Samozřejmě, brouci stromy okusují neustále, ale to asi není to, co myslel. Kromě toho, kdo to kdy viděl, strom bez hmyzu?
Faktem je, že už se Mrakoplaš s tímhle stromem víckrát nesetkal, jenže právě z toho kratičkého rozhovoru se odvinul základ nové stromové víry, která velice rychle zaplavila všechny pralesy světa. Její základ spočíval v tom, že hodný strom, který povede čistý, slušný a přímý život, si tak zajistí i život posmrtný. Když bude výjimečně dokonalý, vrátí se znovu na svět v podobě pěti tisíc roliček toaletního papíru.
O několik mil dál překonával své nemenší překvapení Dvoukvítek. Vždyť se ocitl znovu na Ploše! Seděl na trupu Mocného poutníka, který se s bubláním nořil stále hlouběji do vod jakéhosi jezera, obklopeného na všech stranách hustým lesem.
Bylo zvláštní, že necítil celkem žádný strach. Dvoukvítek byl turista, první z těch, kteří se měli na Zeměploše vyvinout až mnohem později, a samotným základem existence turistů je neochvějné přesvědčení, že jim se nic zlého nemůže stát, protože oni se přeci do ničeho nepletou. Další taková přesvědčení mu říkala, že když bude mluvit pomalu a nahlas, musí mu každý rozumět, že většina lidí je důvěryhodná a že při troše rozumu se lidé dobré vůle vždycky dohodnou.
Za takových podmínek byla jeho naděje na přežití menší než řekněme mýdlové rybičky, ale k Mrakoplašovu údivu to všechno více méně fungovalo. Mužíčkova nevšímavost k jakémukoliv druhu ohrožení byla taková, že každé nebezpečí zřejmě ztratilo odvahu a šlo pryč.
Obyčejné nebezpečíčko z utopení nemělo nejmenší šanci. Dvoukvítek si byl bezvýhradně jistý, že v dobře organizované společnosti nikdo lidem nedovolí, aby se potulovali kolem a jen tak se topili.
Také v duchu trochu přemýšlel o tom, kam se asi podělo jeho Zavazadlo. Pak se ale utěšil myšlenkou na to, že je truhla vyrobena ze dřeva myslícího hruškovníku a je dost inteligentní, aby se postarala sama o sebe.
Ještě o kus dál v témže pralese prodělával jakýsi mladý šaman jednu z nejzákladnějších částí svého výcviku. Sněd] kus posvátné muchomůrky, vykouřil několik omamných oddenků a opatrně si nasypal a naprášil výtrusy tajemné houby do všech tělních otvorů. Teď seděl na zkřížených nohou pod velkou borovicí a pokoušel se soustředit tak, aby se dostal do kontaktu s tajemnými a úžasnými záhadami v srdci Bytí, ale hlavně na to, aby si zastavil hlavu, která se mu bláznivě točila a chystala se mu odšroubovat a odletět z ramen.
Před očima se mu roztočily modré čtyřstranné trojúhelníky. Občas se usmál vědoucím úsměvem, aniž bylo čemu, a pronesl nějaké moudré slovo jako „Oh!“, nebo „Ahá!“.