„Myslíš?“
„Oook?“
„Určitě. Když jsi zažil spoustu věcí, na které chceš vzpomínat, je důležité, aby ses měl kam vrátit, na místo, kde na ně můžeš vzpomínat, víš? Musíš někde skončit. Vždyť dokud se nevrátíš domů, nikde jsi nebyl, pořád tam jsi. Rozumíš tomu?“
Mrakoplaš si v duchu celou větu znovu zopakoval. Ale ani tentokrát se mu nelíbila víc než poprvé.
„Aha,“ opakoval nepřítomně. „No co. Když se na to díváš takhle. A kdy chceš odjet?“
„No, myslím, že dneska. Vyplouvá loď, která by mě vzala velký kus cesty tím směrem.“
„No, to jo‘„ řekl Mrakoplaš neohrabaně. Podíval se na špičky bot. Vzhlédl k obloze. Odkašlal si.
„Ale že jsme si spolu něco užili, co?“ usmál se Dvoukvítek a šťouchl ho loktem do žeber.
„To jo,“ přikývl Mrakoplaš a pokusil se stáhnout tvář do něčeho, co mělo připomínat úsměv.
„Nerozrušilo tě to moc, že ne?“
„Koho, mě?“ opáčil Mrakoplaš. „Pch, vůbec ne. Mám tady spoustu práce.“
„To je dobře. Poslyš, pojď se mnou. Dáme si někde pořádnou snídani a potom bys se mnou mohl zajít do přístavu.“
Mrakoplaš sklíčeně přisvědčil, vytáhl z kapsy banán a obrátil se ke svému asistentovi.
„Je potřeba na ně pořádně dohlédnout, takže přebíráš velení,“ zahuhlal.
„Oook.“
Abychom řekli pravdu, v přístavu nebyla žádná loď, která by mířila směrem k Agateánské říši, ale to byl jen zanedbatelný detail. Stačilo, aby Dvoukvítek ukázal kapitánovi první trochu čisté lodi, kterou uviděli, pár zlatých mincí. Vzápětí ten dobrý muž přiznal, že už dávno toužil vydat se tím směrem.
Mrakoplaš čekal na nábřeží, dokud Dvoukvítek nezaplatil vyděšenému kapitánovi asi čtyřicetkrát víc, než kolik stála jeho loď, když byla nová.
„Takže to je vyřízeno,“ oddechl si Dvoukvítek. „Vysadí mě na Hnědých ostrovech a tam už snadno seženu loď domů.“
„Bezvadný,“ přikývl Mrakoplaš.
Dvoukvítek se na chvilku zamyslel. Pak otevřel Zavazadlo a vytáhl těžký vak plný zlata.
„Viděl jsi Cohena a Bethan?“
„Myslím, že se šli dát oddat,“ zabručel Mrakoplaš. „Slyšel jsem, jak Bethan říká něco jako že buď teď, nebo nikdy.“
„Dobře, tak až je uvidíš, dej jim tohle,“ podal mu turista vak. „Vím, kolik stojí zařizování nové domácnosti.“
Dvoukvítek za celou dobu nepochopil, co je to kurzovní přepočet. Pytel obsahoval sumu, za kterou by si mohli novomanželé koupit malé království se vším všudy.
„Dám jim to hned, jak se to bude hodit,“ slíbil Mrakoplaš a k svému vlastnímu úžasu si uvědomil, že to myslí naprosto vážně.
„Prima. Přemýšlel jsem taky o tom, co bych dal tobě.“
„Oh. To přece vůbec není —“
Dvoukvítek se začal přehrabovat v Zavazadle a vytáhl velký pytel. Začal do něj cpát šaty, peníze, dokonce i obrázkovou skříňku, až nakonec zůstala truhlice úplně prázdná. Poslední, co hodil do pytle, byl jeho milovaný suvenýr, škebličkami polepená hudební skříňka na cigarety, zabalená do hedvábného papíru.
„Tak a to je tvoje,“ řekl nakonec, když zaklapl víko Zavazadla. „Už ho stejně nebudu potřebovat a do skříně by se mi nevešlo.“
„Cože?“
„Co, ty ho nechceš?“
„No, jasně, ale vždyť je tvoje. Chodí za tebou, ne za mnou.“
„Zavazadlo,“ obrátil se Dvoukvítek k truhlici, „tohle je Mrakoplaš. Teď jsi jeho, rozumíš?“
Zavazadlo pomalu vystrčilo nožičky, ještě pomaleji se obrátilo a podívalo se na Mrakoplaše.
„Stejně si myslím, že nepatří nikomu, jenom samo sobě,“ zamyslel se Dvoukvítek.
„Jo,“ přikývl Mrakoplaš nejistě.
„No, takže to je asi všechno,“ prohlásil Dvoukvítek a napřáhl ruku.
„Tak sbohem, Mrakoplaši. Až přijedu domů, pošlu ti pohlednici. Nebo něco.“
„Tak jo. No, kdybys jel kolem, stačí se zeptat na univerzitě. Tam budou vždycky vědět, kde bys mě našel.“
„Jasně. Ano. Takže dobře.“
„Fajn, prima.“
„Dobrá.“
„Jo.“
Dvoukvítek přešel po lodním můstku, který netrpělivá posádka vytáhla, jen co vystoupil na palubu.
Ze zadní paluby zazněl buben, vesla se pohnula a loď pomalu vyplula do proudu širokého Ankhu, jehož hladina se rychle vrátila na původní úroveň. Řeka, vzedmutá přílivem, uchopila koráb a unášela ho po proudu k moři.
Mrakoplaš loď pozoroval, dokud se nezměnila v malou tečku v dálce. Pak se obrátil k Zavazadlu. Dívalo se na něj.
„Hele,“ promluvil na truhlu nakonec, „běž pryč. Vracím ti tě, rozumíš?“
Obrátil se k Zavazadlu zády a loudal se pryč. Po několika vteřinách za sebou zaslechl ťapání malých nožiček. Prudce se otočil.
„Už jsem ti řekl, že tě nechci!“ vyštěkl a kopl Zavazadlo do boku.
Zavazadlo jako by celé zplihlo. Mrakoplaš se loudal dál. Ušel několik kroků, zastavil se a poslouchal. Bylo ticho. Když se obrátil, leželo Zavazadlo tam, kde je nechal. Mrakoplaš chvilku přemýšlel.
„No jo, dobrá,“ zabručel nakonec. „Tak pojď.“ Obrátil se a pustil se směrem k univerzitě. Po několika minutách se zřejmě Zavazadlo rozhodlo, vystrčilo nožičky a vykročilo za ním. Došlo k názoru, že nemá moc na vybranou.
Prošli po nábřeží a mířili do města. Dvě tečky v ustupující krajině. Jak se záběr pomalu rozšiřoval, objevila se i droboučká loď, plující přes rozlehlé zelené moře. Moře bylo součástí jiskřícího Kruhového oceánu obepínajícího Zeměplochu zahalenou mraky. Pestrobarevný talíř důstojně podpíraly hřbety čtyř slonů, přešlapujících na krunýři obrovské želvy.
A želva se rychle proměnila v malé světélko mezi hvězdami, až nakonec zmizela úplně.