„Jestli ho najdete…" Zarazil se.
„Nějaký vzkaz?"
„Ne, jen bych rád věděl…"
„Jestli ho opravdu najdu, budu se snažit vám o něm poslat zprávu."
„Děkuji vám," řekl a podal mi obě ruce, což je přátelské gesto, které v Karhide není zrovna na denním pořádku. „Přeji vám hodně zdaru ve vaši misi, pane Aii. On – Estraven – věřil, že jste sem přiletěl s dobrými úmysly, to já vím. Pevně v to věřil."
Pro tohoto člověka neexistovalo na světě nic kromě Estravena. Byl jedním z těch, kterým je souzeno nulovat jedinkrát. Znovu jsem se zeptaclass="underline" „Opravdu mu nechcete nic vyřídit?"
„Řekněte mu, že děti jsou zdravé," začal, potom zaváhal. „Nusuth, na tom nezáleží," a odešel.
O dva dny později jsem už putoval po silnici z Erhenrangu, tentokrát po severozápadní, pěšky. Povolení ke vstupu do Orgoreynu mi přišlo mnohem dříve, než úředníci a zaměstnanci orgotského velvyslanectví slibovali a než sami očekávali; když jsem si šel doklady vyzvednout, jednali se mnou sice slušně, ale dávali mi pocítit, že jsou rozčilení a otrávení, že na něčí příkaz shora byla kvůli mně odsunuta stranou zaběhnutá pravidla a protokol. V Karhide neplatila žádná ustanovení o odchodu ze země, a tak jsem se vydal na cestu rovnou. Přes léto jsem získal zkušenost, že Karhide je příjemná země pro pěší turistiku. Silnice i hostince jsou uzpůsobeny pro pěší i pro vozidla, a kde se zrovna hostinců nedostává, může se člověk stoprocentně spolehnout na místní pohostinnost. Platí tu nepsaný zvyk, že městské obyvatelstvo i vesničané, farmáři, lord kteréhokoli panství poskytnou cestujícímu jídlo a střechu nad hlavou po tři dny, ale v praxi tomu bývá i mnohem déle; a nejlepší je, že vás vždycky přijmou bez velkých cirátů, jste vítaným hostem, jako kdyby vás předem očekávali.
Potloukal jsem se úžasnou kopcovitou krajinou mezi řekami Sess a Ey, nic mě nehonilo, několik dopolední jsem si to, co jsem hostitele stál, odpracovával na polích rozlehlých panství, kde právě sváželi úrodu. Každá ruka, všechno nářadí, každý stroj byly v pohybu, aby sklidily úrodu ze zlatých poli, než se změní počasí. Všechno bylo zlaté, všechno bylo přívětivé, ten týden na cestě; a večer před spaním jsem vycházel z tmavého domu nebo ohněm osvětlené krbové místnosti, kde jsem byl ubytovaný, a zašel jsem si na suchá strniště a odtamtud jsem pozoroval mihotavé hvězdy, které ve větrné podzimní tmě připomínaly vzdálená města.
Po pravdě řečeno jsem se zdráhal odejit z této země, která se chovala sice úplně lhostejně k vyslanci, ale tak laskavě k náhodnému kolemjdoucímu. Děsilo mě, že budu muset začít se vším znovu, že se budu snažit zopakovat, co přináším, v novém jazyce novým posluchačům a třeba zase bezúspěšně. Nohy mě nesly více na sever než na západ a tento kurs jsem si sám sobě ospravedlňoval zvědavosti – tím, že chci vidět oblast Sinothského údolí, dějiště soupeření mezi Karhide a Orgoreynem. I když vydrželo jasné počasí, začalo se ochlazovat, a před Sassinothem jsem konečně uhnul na západ. Vzpomněl jsem si totiž, že na tom úseku hranice je plot, a možná bych se tam nemusel dostat z Karhide tak úplně snadno. Tady tvořila hranici říčka Ey, úzká, ale divoká, napájená jako všechny řeky Velkého kontinentu ledovci. Vracel jsem se několik kilometrů nazpět směrem na jih a hledal most, až jsem najeden narazil. Spojoval dvě vesničky, Passerer na karhidské straně a Siuwensin v Orgoreynu, ospale civějící jedna na druhou
přes hlučící Ey.
Karhidský strážce mostu se mě pouze zeptal, jestli mám v plánu se vrátit ještě téhož večera, a mávl, abych šel. Na orgotské straně přivolali inspektora, aby prozkoumal můj pas a doklady, což mu trvalo asi hodinu, jednu karhidskou hodinu. Pas si nechal s odůvodněním, že si pro něj musím přijít další den ráno, a místo pasu mi dal průkaz na jídlo a nocleh v komensálnim domě přechodných služeb v Siuwensinu. Další hodinu jsem proseděl v kanceláři ve doucího onoho domu služeb, zatímco vedoucí pročítal moje spisy a ověřoval věrohodnost mého průkazu tak, že dokonce telefonoval na komensální pohraniční stanici, ze které jsem právě přišel.
Neumím přesně definovat orgotské slovo, které překládám jako,komensálni’, ‚komensalita‘. Jeho základem je slovo, které znamená;Jíst společně'. Užívá se u všech národních/vládních institucí Orgoreynu, od státu jako celku přes jeho třiatřicet podstatu neboli okresů až po pod-podstáty, města, komunami farmy, doly, továrny a tak dále, ze kterých se skládají. Přídavné jméno je možno použít se vším shora uvedeným; tvar,komensalové‘ obyčejně označuje třiatřicet nejvyšších úředníků okresů, kteří tvoří orgán moci, výkonné i zákonodárné, Velké komensality orgoreynské, ale může označovat také občany, všechny lidi. Právě v tomto zvláštním nedostatečném rozlišeni.mezi obecným a konkrétním užitím tohoto slova, v jeho užívání jak pro celek, tak pro část, jak pro stát, tak pro jednotlivce, v této nepřesnosti je jeho nejpřesnější význam.
Nakonec odsouhlasili moje doklady i moji přítomnost a před Čtvrtou hodinou jsem dostal své první jídlo od časné snídaně – večeři: kadikovou kaši a plátky chlebových jablek postudenu. V porovnáni s tím množstvím úředníků byl Siuwensin malinké, ničím nenápadné, apaticky podřimující místo. Komensální dům přechodných služeb byl kratší než jeho název. Jídelna v něm sestávala z jednoho stolu, pěti židlí a žádného krbu; jídlo sem přinášeli z vesnické vývařovny. Druhou místností byla ložnice: šest postelí, spousta prachu, tu a tam plíseň. Měl jsem ji pro sebe. Protože všichni v Siuwensinu, jak se zdálo, šli spát rovnou po večeři, provedl jsem totéž. Usnul jsem v tom naprostém vesnickém tichu, z něhož člověku až zni v uších. Spal jsem hodinu a probudil jsem se hrůzou z toho, co se mi zdálo – výbuchy, invaze, vražda a požár.
Byl to ten výjimečně děsivý sen, v němž prcháte ve tmě neznámou ulicí, spolu s vámi spousta lidí bez tváře, zatímco za vámi se v plamenech hroutí domy a křičí děti.
Skončil jsem na sklizeném poli, stál jsem na suchém strništi poblíž černého živého plotu. Mezi mraky mi nad hlavou vykukoval matně červený půlměsíc a několik hvězd. Foukal ostrý studený vítr. Kousek ode mě ze tmy vyrostla velká stodola nebo sýpka a za ni v dálce jsem viděl trsy jisker letící vzhůru a unášené větrem.
Měl jsem holé nohy, byl jsem bosý, v košili, bez kalhot, hiebu, bez kabátu; ale měl jsem svůj vak. V něm bylo nejen rezervní oblečení, ale také moje rubíny, peníze v hotovosti, dokumenty, doklady a ansibl; na něm jsem na cestách spával jako na polštáři. Zjevně jsem ho nedal z ruky ani v těch zlých snech. Vytáhl jsem boty a kalhoty a kožešinkou lemovaný zimní hieb a v tom studeném tmavém venkovském tichu jsem se oblékal, zatímco Siuwensin se ustrašeně krčil necelý kilometr za mnou. A potom jsem vyrazil, začal jsem hledat cestu a vzápětí jednu skutečně našel a na ní další lidi. Byli to emigranti jako já, ale věděli aspoň, kam jdou. Šel jsem za nimi, protože jsem žádný svůj směr neměl, kromě jednoho -pryč ze Siuwensinu; ten, jak jsem si za chůze srovnával v hlavě, byl ostřelován přes most z Passereru.
Udeřili, zapálili a stáhli se; k žádnému boji nedošlo. Ale zničehonic nás oslnila světla, uskočili jsme na okraj cesty a sledovali kolonu dvaceti nákladních vozů, která se maximální rychlostí řítila od západu k Siuwensinu a minula nás s dvacetkrát zopakovaným zábleskem světel a zasvištěním kol; pak znovu ticho a tma.