Brzy jsme došli ke komunálnímu zemědělskému centru, kde nás zastavili a vyslýchali. Snažil jsem se přidat ke skupině, se kterou- jsem přišel, ale smůla. I oni měli smůlu, pokud s sebou neměli průkazy totožnosti. Je i mě coby cizince bez pasu oddělili od ostatních a dali nás na noc do zvláštních ubikaci v něčem mezi skladištěm a stodolou. Byl to obrovský kamenný napůl sklep s dveřmi, které za námi zamkli zvenčí, a bez oken. Tu a tam se dveře odemkly a místní policista vybavený gethenskou zvukovou puškou strčil dovnitř nového běžence. Když byly dveře zavřené, byla tam dokonalá tma. Ani světélko. Oči přítomných, zbavené daru vidění, vysílaly hvězdičkové dávky a v nejčernější černotě vířily planoucí body. Vzduch byl studený a ztěžklý prachem a byl cítit obilím. Nikdo u sebe neměl žádné příruční svítidlo; byli to lidé, které vytáhli z postele, stejně jako mě; pár jich bylo doslova nahých, měli přes sebe jen deky, které jim ostatní cestou poskytli. Neměli nic. Kdyby něco měli, byly by to doklady. V Orgoreynu je lepší být nahý než nemít doklady.
Seděli roztroušeni v té prázdné, ohromné, prašné slepotě. Občas spolu ve dvojici šeptem prohodili pár slov. Nevládl tam žádný pocit sdíleného údělu vězňů. Nikdo si ani nestěžoval.
Vlevo ode mě kdosi zašeptaclass="underline" „Viděl jsem ho na ulici před dveřmi svého domu. Měl ustřelenou hlavu."
„Oni používají ty pušky, které vystřeluji kousky kovu. Přepadové pušky."
„Tiena říkal, že nejsou z Passereru, ale z panství Ovord, že přijeli na náklaďácích."
„No ale mezi Ovordem a Siuwensinem přece nejsou žádné spory…"
Nechápali; nestěžovali si. Neprotestovali proti tomu, že je jejich spoluobčané zamkli do sklepa poté, co byli střelbou vyhnáni ze svých domovů. Nepátrali po důvodech, proč je stihl takový osud. Šepot ve tmě, nesouvislý a tichounký, ve zpěvavé orgotštině, vedle níž karhidština zněla jako harašení kamení v plechovce, poznenáhlu ustával. Lidé spali. Kdesi vzadu ve tmě se chvíli nepokojně vrtělo nějaké miminko a ozvěna jeho vlastních vzlyků ho rozplakávala.
Skřípavě se otevřely dveře. Byl už den, slunce bodalo do očí, ostře a hrozivě. Vypotácel jsem se za ostatními ven. Mechanicky jsem šel za nimi, když tu jsem zaslechl svoje jméno. Předtím jsem ho přeslechl; z jednoho důvodu – Orgoťané dovedou vyslovit ‚l‘. Někdo mé jméno opakovaně vyvolával od chvíle, kdy odemkli dveře.
„Prosím, pane Aii, pojďte tudy," v chvatu mě směroval nějaký člověk v červeném. Už jsem nebyl uprchlík. Oddělili mě od těch bez totožnosti, se kterými jsem utíkal po tmavé silnici a s nimiž jsem celou noc v tmavé místnosti sdílel bezejmennost. Teď mě oslovili jménem, poznali, vědí o mně. Existuji. Pocítil jsem hlubokou úlevu. S radostí jsem šel za člověkem, který mě vedl.
V kanceláři Místního komensálního zemědělského ústředí bylo rušno a plno zmatků, ale našli si čas, aby se o mě postarali a omluvili se mi za příkoří minulé noci. „Škoda, že jste hranici komensality překročil právě v Siuwensinu," lamentoval jeden tlustý inspektor. „Škoda, že jste nešel po obvyklých silnicích." Nevěděli, kdo jsem, ani proč by mi měli věnovat nějakou zvláštní péči; to bylo zřejmé, ale na tom nezáleželo. Genly Ai, vyslanec, si zaslouží, aby se s nim jednalo jako s váženou osobou. Tak se s nim tedy jednalo. Zhruba v půli odpoledne jsem seděl v autě, které jsem dostal k dispozici od komensálního zemědělského ústředí ve východním Homsvashomu, v okrese osm, a které mě vezlo do Mishnory. Měl jsem nový pas a průkaz k bezplatnému vstupu do všech domů přechodných služeb na cestě a telegrafické pozváni do mishnorského sídla komisaře Prvního komensálniho okresu, který má na starosti vstupní silnice a přístavy, pana Uma Shusgise.
Zároveň s motorem se zapnulo rádio toho malého vozítka a hrálo po celou dobu jízdy; a tak jsem celé odpoledne, jak jsem uháněl rozsáhlými osetými rovinami východního Orgoreynu, neoplocenými (protože tam nemají žádná stáda), protkanými potoky, poslouchal rádio. Informovalo mě o počasí, úrodě, stavu silnic;
nabádalo mě, abych jel opatrně; přineslo mi nejrůznější zprávy ze všech třiatřiceti okresů, o objemu výroby v různých továrnách, o plavební situaci v různých mořských a říčních přístavech; odvysílalo několik monotónních yomeshských popěvků a potom mě znovu informovalo o počasí. Po té pompéznosti, která se linula z rádia v Erhenrangu, vyznělo toto vysílání velmi mime. O razii v Siuwensinu nepadla ani zmínka; orgotská vláda měla zjevně v úmyslu nevzbudit rozruch, naopak – chtěla mu zamezit Stručný přehled zpráv, který se každou chvíli opakoval, prostě konstatoval, že na východní hranici je a bude udržen pořádek. To se mi líbilo; dodávalo to pocit jistoty a uklidňovalo to a zároveň nenápadně dávalo najevo neoblomnost, kterou jsem vždy u Getheňanů obdivovaclass="underline" Pořádek bude udržen… Byl jsem opravdu rád, že jsem pryč z Karhide, ze země, která nedrží pohromadě a kterou ženou do válečných hrůz paranoidní těhotný král a chorobně egoistický regent. Byl jsem rád, že si v poklidu ujíždím čtyřicítkou mezi nekonečnými rovnými brázdami osetých ploch, pod stejnoměrně šedou oblohou, směrem k hlavnímu městu, jehož vláda věří v pořádek.
U cesty byly často všelijaké značky (na rozdíl od neznačených silnic v Karhide, kde se člověk musel na cestu neustále ptát nebo ji hádat) a směrovky k inspekčním stanicím té a té komensální oblasti nebo kraje, kde bylo třeba zastavit; na těchto vnitrostátních celnicích musel člověk prokázat totožnost a oni si poznačili, že tamtudy projel. Při všech kontrolách jsem se bez problémů prokazoval svými doklady a po minimálním zdržení mi vždy zdvořile pokynuli a poradili mi, jak je to ještě daleko k dalšímu domu přechodných služeb, kdybych chtěl pojíst a vyspat se. Čtyřicítkou to ze Severního podhůří do Mishnory chvíli trvá, takže jsem na cestě strávil dvě noci. Jídlo v domech přechodných služeb za moc nestálo, ale bylo ho hodně, ubytováni bylo slušné, jen mi chybělo soukromí. Ale i to do značné míry vynahrazovala diskrétnost spolunocležníků. Na žádné z těchto zastávek jsem se vlastně s nikým neseznámil ani si pořádně nepopovídal, přestože jsem se o to několikrát pokusil. Ne že by byli Orgoťané nepřátelští, byli pouze zdrženliví; byli bezbarví, vyrovnaní, klidní. Líbili se mi. Měl jsem za sebou dva roky barvy, žluči a vášně v Karhide. Změna byla vítaná.
Jel jsem stále podél levého břehu velké řeku Kunderer a ráno třetího dne mého orgotského pobytu jsem se octl v Mishnory, největším městě tohoto světa.
V podzimním slunci, které jen chabě vykouklo mezi dvěma přeháňkami, vypadalo město prazvláštně – samé bezvýrazné kamenné zdi s úzkými okny, kterých nebylo moc a byla až kdesi nahoře, širokánské ulice, které z lidí dělaly trpaslíky, pouliční lampy zavěšené na směšně vysokých sloupech, střechy posazené v takovém úhlu, že připomínaly ruce sepnuté k modlitbě, pultové střechy, které trčely z domovních zdi jako nesmyslné poličky na knihy víc než pět metrů nad zemí – rozměrově nevyvážené, bizarní město, v tom slunce Nebylo totiž vybudováno pro sluneční paprsky. Bylo vybudováno pro zimu. V zimě, když jsou v ulicích tři metry udusaného a uježděného sněhu, strmé střechy jsou ověšené rampouchy, pod pultovými střechami parkují sáně, do neodbytné plískanice žlutě svití okenní štěrbiny, to byste ocenili účelnost, hospodárnost a krásu tohoto města.