Mishnory je čistší, větší a světlejší než Erhenrang, prostornější, impozantnější. Jeho dominantou jsou velikánské budovy z nažloutle bílého kamene, jednoduché, ale majestátní bloky vybudované podle plánu, v nichž sídlí kanceláře a služby komensální vlády a také nejvýznamnější chrámy yomeshského kultu, oficiálně šířeného komensalitou. Nikde žádné budovy nalepené na sebe bez ladu a skladu, žádný pocit, že je člověk pořád ve stínu něčeho vysokého a ponurého jako v Erhenrangu; ze všeho čišela jednoduchost, velkorysost projektu, pořádek. Připadal jsem si, jako bych se právě vynořil z doby temna, a zalitoval jsem, že jsem promarnil dva roky v Karhide. Tato země byla podle mě připravená vstoupit do ekumenického věku.
Chvíli jsem se projížděl po městě, potom jsem vrátil auto příslušnému krajskému úřadu a pěšky jsem šel k sídlu komisaře Prvního komensálniho okresu pro vstupní silnice a přístavy. Nikdy jsem se přesně nedozvěděl, zda to pozváni bylo spíše žádosti, nebo zdvořilým rozkazem. Nusuth. V Orgoreynu jsem byl jako mluvčí Ekumenu, a bylo úplně jedno, jestli začínám tady, nebo někde jinde.
Mé teorii o orgotské ilegmatičnosti a sebeovládání zasadil ránu komisař Shusgis, který se ke mně hlučně a s úsměvem hrnul, popadl mě za obě ruce přesně tím způsobem, který si Karhidané šetří pro okamžiky nejvyššího vzájemného sblíženi, cloumal mi rukama nahoru a dolů, jako by chtěl z mého motoru vykřesat nějakou jiskru, a hulákal pozdravení velvyslanci Ekumenu známých světů, který přicestoval na Gethen.
Bylo to pro mě překvapení, protože ani jeden z těch dvanácti či čtrnácti inspektorů, kteří studovali moje doklady, nejevil ani známku toho, že by jim moje jméno nebo pojem vyslanec Ekumenu něco říkaly – o čemž měli všichni Karhidané, se kterými jsem se setkával, aspoň nejasné tušení. Došel jsem tedy k závěru, že Karhide nikdy nepustila žádnou zprávu týkající se mé osoby do orgotského rozhlasu a usilovala o to, abych zůstal státním tajemstvím.
„Nejsem velvyslanec, pane Shusgisi. Jen vyslanec."
„Tak tedy budoucí velvyslanec. Jako že je Meshe nade mnou." Shusgis, mohutný, usměvavý člověk, si mě změřil od hlavy k patě a zase se rozesmál. „Představoval jsem si vás jinak, pane Aii. Ale úplně jinak. Říkali, že jste vysoký jak sloup pouličního osvětlení, hubený jak skluznice saní, černý jako saze a šikmooký – čekal jsem ledoobra, obludu. A nic z toho není pravda. Jenom jste tmavší než většina z nás."
„Pozemsky zbarvený," dodal jsem.
„Vy jste byl opravdu v Siuwensinu tu noc, kdy ho napadli? Při prsou Meshových! Kde to žijeme! Vždyť vás mohli zabít. Takovou cestu překonáte, abyste se k nám dostal, a na mostě přes Ey jste mohl přijít o život. No nic! Hlavně že jste tady. Spousta lidí vás chce vidět a slyšet a konečně vás přivítat v Orgoreynu."
Bez řečí mně ihned přidělil byt ve svém domě. Zastával vysoký úřad a byl bohatý a žil si tak, že to v Karhide nemělo obdoby, ani mezi lordy velkých panství. Shusgisův dům byl samostatný ostrov, v němž žilo přes stovku zaměstnanců, sluhů, úředníků, technických poradců a tak dále, ale žádni příbuzní, nikdo z rodiny. Systém rozvětvených rodinných klanů, krbů a panství, i když se ještě jeho dozvuky ve struktuře komensality daly vystopovat, byl v Orgoreynu ‚znárodněn‘ před několika sty lety. Žádné dítě starší jednoho roku nežije se svými rodiči či rodičem; všichni jsou vychováváni v komensálnich krbech. Neexistuji tu postaveni, pro která by byl někdo předurčen diky svému původu. Poslední vůle soukromého rázu jsou protiprávní: umírající člověk nechává svůj majetek státu. Všichni jsou si v počátcích rovni. Ale na první pohled je jasné, že to tak netrvá dál. Shusgis byl bohatý a přitom velkorysý. V mým pokojích byly vymoženosti, o kterých jsem neměl zdání, že na Zimní planetě vůbec existují – například sprcha. Byla tam i elektrická kamínka a krb přichystaný se vším všudy. Shusgis se smáclass="underline" „Říkali mi, udržuj toho vyslance v teple, pochází ze světa horka, ze světa kamen, nesnáší naši zimu. Opatruj ho, jako by byl těhotný, dej mu na postel kožešiny, kamínka do pokoje, ohřívej mu vodu na umývání a nechávej zavřená okna! Bude to stačit? Máte všechno, co potřebujete? Řekněte mi, prosím vás, co byste tu ještě chtěl."
Všechno, co potřebuji! V Karhide se mě nikdy nikdo za žádných okolností nezeptal, jestli mám všechno, co potřebuji.
„Pane Shusgisi," odpovídal jsem s dojetím, „cítím se úplně jako doma." Nebyl spokojený, dokud na posteli nepřibyla další kožešinová pokrývka z pesthry a v krbu další polena. „Vím, jaké to je," svěřoval se; „když jsem byl těhotný, nemohl jsem se zahřát, nohy jsem měl jako led, seděl jsem u ohně celou zimu. Je to samozřejmě dávno, ale vzpomínám si na to." Getheňané mívají děti hodně brzy; zhruba po čtyřiadvaceti používají antikoncepci a v ženské podobě přestávají být plodní kolem čtyřiceti. Shusgis měl přes padesát, proto to ‚samozřejmě dávno‘, a bylo skutečně těžké si ho představit jako mladou matku. Byl to tvrdý, prohnaný, žoviální politik, jehož projevy laskavosti sloužily jeho zájmům a jehož zájmem byl on sám. Byl to typ všelidský. Setkal jsem se s ním na Zemi, na Hainu a na Ollulu. Předpokládám, že se s ním setkám v pekle.
„Máte, pane Shusgisi, dobré informace o tom, jak vypadám a co mám rád. To mi lichotí. Netušil jsem, že mě nějaká pověst vůbec předcházela."
Shusgis mě přesně pochopiclass="underline" „Tam v Erhenrangu by vás nejraději zahrabali a schovali do sněhové závěje, že? Jenže oni vás pustili, pustili vás; a tehdy jsem si tady na tomto místě uvědomil, že nejste jen další karhidský blázen, ale skutečně to, co tvrdíte."
„Myslím, že vám teď nerozumím."
„Podívejte, pane Aii, Argaven a jeho lidé z vás měli strach, báli se vás a rádi uviděli vaše záda. Báli se, že kdyby s vámi špatně zacházeli nebo kdyby vás umlčeli, mohla by následovat odveta. Útok z vesmíru! A tak se neodvážili na vás sáhnout. A snažili se vás utajit. Protože se báli vás a toho, co na Gethen přinášíte."
To bylo přehnané; nebyl jsem přece vymazán z karhidského zpravodajství, aspoň pokud byl u moci Estraven. Nabýval jsem však dojmu, že z nějakého důvodu se zpráva o mně nerozšířila v Orgoreynu, a Shusgis moje podezřeni potvrdil.
„Vy tedy nemáte strach z toho, s čím na Gethen přicházím?"
„Ne, nemáme, pane."
„Já někdy ano."
Rozhodl se zareagovat na moje slova žoviálním smíchem. Já jsem je dál nerozváděl. Nejsem obchodník, neprodávám domorodcům pokrok. Než moje mise může vůbec začít, musíme se sejít jako rovný s rovným, musíme si vzájemně porozumět a být k sobě upřímní.
„Pane Aii, tady čeká na setkání s vámi hodně lidi,,velká zvířata' i řadoví občané, a někteří jsou přesně ti, se kterými tady asi budete chtít mluvit, lidé, kteří uvádějí věci do pohybu. Požádal jsem, abych měl tu čest poskytnout vám bydlení, protože mám velký dům a protože je o mně známo, že jsem neutrální, že nejsem ani žádný vládce, ani zastánce volného obchodu, jen obyčejný komisař, který si dělá svou práci, takže nebudete vystaven žádným řečem, u koho že to bydlíte." Zasmál se. „Ale znamená to, že budete hodně jídat mimo tento dům, jestli vám to nevadí."
„Jsem vám k dispozici, pane Shusgisi."
„Dnes večer to tedy bude malá večeře u člověka jménem Vanake Slose."
„Komensal Kuwery – Třetího okresu, že?" Samozřejmě že jsem se na svůj příchod předem připravil. Začal mě přehnaně velebit, že jsem se tak snížil a uznal za užitečné se naučit něco o jejich zemi. Jiná země, jiný mrav, rozhodně jiný než v Karhide; tam by to jeho opěvováni buď pokořovalo jeho shifgrethor, nebo uráželo můj; nebyl jsem si jistý čí, ale jeden z nich by určitě utrpěl – jako prakticky skoro vším.