Nikdo jiný tam nebyl, jen ten jediný člověk. Pomohl Estravenovi vysoukat se z ledového krunýře šatů a nahého ho uložil mezi kožešiny a teplem vlastního těla vyhnal chlad z Estravenových nohou, rukou a obličeje a dal mu napit horkého piva. Mladíkovi se nakonec vrátila síla a pohlédl na toho, kdo se o něho postaral.
Byl to neznámý člověk jeho věku. Dívali se na sebe. Oba byli sympatičtí, tmaví, měli jemné rysy a statnou postavu a vypadali na čestné lidi. Estraven z tváře toho druhého vyčetl žár kemmeru.
„Já jsem Arek z Estre," řekl.
Ten druhý se také představiclass="underline" „Já jsem Therem ze Stoku."
Nato se Estraven zasmál, protože byl ještě zesláblý, a zeptal se:
„Vrátil jsi mi svým teplem život, abys mě mohl zabit, Stokvene?"
„Ne."
Natáhl ruku a dotkl se Estravenovy ruky, jako by se ujišťoval, že mráz opravdu vyhnali. Přestože Estravenovi scházel do kemmeru den dva, ucítil při tom doteku, jak se v něm rozhořívá oheň. Chvíli seděli nehnuto, dotýkali se rukama.
„Jsou stejné," řekl Stokven, a když položil svou dlaň na Estravenovu, ukázalo se, že opravdu jsou: jejich ruce byly stejně velké, měly stejný tvar, i prsty se shodovaly, patřily k sobě jako ruce jednoho člověka přiložené dlaní na dlaň.
„Nikdy jsem tě neviděl," prohlásil Stokven. „Jsme úhlavní nepřátelé." Vstal a rozdmýchal oheň v krbu a znovu si přisedl k Estravenovi.
„Jsme úhlavní nepřátelé," řekl Estraven. „Slíbil bych ti kemmerování."
„A já tobě," odpověděl Stokven. Potom si navzájem odpřisáhli kemmerováni a v Kermu se tehdy, stejně jako nyní, přísaha věrnosti. nesměla porušit ani nahradit novou. Tu noc a následující den a následující noc strávili v domku v lese u zamrzlého jezera. Další ráno dorazila k domu družina mužů ze Stoku. Jeden z nich znal mladého Estravena od viděni. Nepromluvil.a bez jakéhokoli varování vytáhl nůž a před Stokvenem bodl Estravena do hrdla a do hrudi, a krvácející mladík padl mrtev do vyhaslého krbu.
„Byl to přímý potomek Estra," oznámil vrah.
Stokven nařídiclass="underline" „Položte ho na sáně a odvezte ho do Estre, aby ho mohli pohřbít."
Šel zpět do Stoku. Muži se s Estravenovým tělem na saních vydali na cestu, ale nechali ho hluboko v morovém lese napospas divoké zvěři a v noci se vrátili do Stoku. Therem se postavil před svého přímého rodiče, lorda Harishe rem ir Stokvena, a zeptal se oněch mužů: „Učinili jste, jak jsem přikázal?" Odpověděli: „Ano." Therem řekclass="underline" „Lžete, z Estre byste se nebyli vrátili živí a zdraví. Tito mužové neuposlechli mého rozkazu a lhali, aby svou neposlušnost zamaskovali. Žádám, aby byli vyhnáni." Lord Harish vyhověl, a tak byli zbaveni krbu a práva.
Brzy nato opustil Therem své panství, oznámil, že si přeje usadit se v pevnosti Rotherer, a do Stoku se vrátil, až se sešel rok s rokem.
V panství Estre zatím hledali Areka, v horách i rovinách, a truchlili pro něho: celé léto a podzim ho hořce oplakávali, protože byl lordův jediný přímý potomek. Na konci měsíce Thermu, když v zemi zavládla tuhá zima, se na úbočí objevil člověk na lyžích a stráži u brány do Estre předal uzlíček zabalený v kožešinách se slovy:
„Toto je Therem, syn syna Estra." A už sjel na lyžích dolů svahem, jako když se háže žabka po vodě. Ujel, než někoho vůbec napadlo ho zadržet.
V uzlíčku kožešin leželo novorozeně a plakalo. Přinesli dítě k lordu Sorvovi a zopakovali cizincova slova; a starý muž, hluboce zarmoucený, spatřil v tom dítěti svého ztraceného syna Areka. Přikázal, aby bylo o dítě postaráno jako o syna vnitřního krbu a aby se jmenoval Therem, třebaže se tak v klanu Estre nikdy nikdo nejmenoval.
Byl z něho sympatický silný mladík jemných rysů; byl zasmušilý a tichý, a přesto všichni viděli určitou podobnost mezi ním a ztraceným Arekem. Když dospěl, jmenoval ho lord Sorve ve své stařecké umíněnosti dědicem Estre. Tehdy vzkypěla žluč synům Sorvova kemmera, což byli všechno silní muži v nejlepších letech, kteří čekali na lordský titul. Nastražili na mladého Therema léčku, když jednou v měsíci Irremu, když už začalo tát, vyjel sám na lov pesthry. Byl však ozbrojen a nedal se zaskočit. V mlze, která se převalovala nad Zamrzajícím jezerem, zastřelil dva své krbové bratry a třetího, s nímž bojoval nožem, nakonec také zabil, ačkoli sám měl poraněný hrudník a hluboké rány na krku. Stál nad bratrovým tělem, nad ledem mlžný opar, noc na spadnuti. Jak zranění krvácela, udělalo se mu špatně a ubývalo mu sil a napadlo ho, že najde pomoc ve vesnici Ebos; ale v přibývající tmě zabloudil a došel do thorového lesa na východním břehu jezera. Uviděl tam opuštěný domek, vešel dovnitř a svalil se na studené kameny ohniště, protože byl příliš zesláblý, aby si rozdělal oheň. A tak tam ležel s krvácejícími ranami.
Někdo se vynořil ze tmy, byl sám. Zastavil se na prahu, znehybněl a hleděl na muže v ohništi v tratolišti krve. Pak rychle vešel dovnitř, ze staré skříňky vytáhl kožešiny a uchystal z nich lůžko, připravil oheň, vyčistil a ovázal Theremovi rány. Když zjistil, že se mladík na něho divá, řekclass="underline" „Jsem Therem ze Stoku."
„Já jsem Therem z Estre."
Na chvíli se rozhostilo ticho. Pak se mladík usmál a zeptaclass="underline"
„Ošetřil jste mi zraněni, abyste mě mohl zabít, Stokvene?"
„Ne," odpověděl ten starší.
Estraven se zeptaclass="underline" „Jak si mám vyložit, že vy, lord ze Stoku, jste sám tady na sporném území?"
„Chodím sem často," odpověděl Stokven.
Nahmatal mladíkův tep a zkusil, jestli nemá horečku, a na zlomek vteřiny položil svou dlaň na Estravenovu; a prst vedle prstu se ty dvě ruce shodovaly jako dvě ruce jednoho člověka.
„Jsme úhlavní nepřátelé," prohlásil Stokven.
Estraven odpověděclass="underline" „Jsme úhlavní nepřátelé, přestože jsem vás nikdy neviděl."
Stokven odvrátil hlavu. „Jednou, hodně dávno, jsem vás viděl," řekl. „Kéž by mezi našimi domy zavládl mír!"
Estraven navázaclass="underline" „Odpřísáhnu vám mír."
Tak také přisahali a potom už nepromluvili a poraněný muž spal. Ráno už tam Stokven nebyl, ale družina z vesnice Ebos přišla k domku a odvezla Estravena domů do Estre. Nikdo už se neodvážil odporovat starcově poslední vůli, stvrzené krvi tři lidí na ledu jezera; a když Sorve zemřel, Therem se stal lordem Estre. Do roka ten vleklý spor urovnal tak, že se vzdal poloviny sporných území ve prospěch panství Stok. Za to a za zavraždění svých krbových bratří se mu dostalo přízviska Estraven zrádce. Přesto však se jeho jméno, Therem, stále dává dětem tohoto panství.
KAPITOLA DESÁTÁ
Rozhovory v Mishnory
Dalšího dne hodně pozdě dopoledne, právě když jsem dojedl snídani, kterou mi přinesli do mého bytu v Shusgisově domě, vyloudil domácí telefon něco jako zdvořilé zamečení. Zvedl jsem ho a ozvala se karhidština: „Tady je Therem Hatih. Mohu nahoru?"
„Prosím."
Byl jsem rád, že budu mít tohle setkáni tak brzy za sebou. Bylo nabíledni, že mezi mnou a Estravenem nemůže existovat žádný přijatelný vztah. I když jeho exil a nepřízeň osudu alespoň nepřímo padaly na mou hlavu, nemohl jsem za to nést žádnou zodpovědnost, necítil jsem žádnou racionální vinu; v Erhenrangu mi dost dobře neobjasnil ani své činy, ani své motivy, a já mu nemohu důvěřovat. Škoda jen že existuje nějaká propojenost mezi ním a těmito Orgoťany, kteří mě, abych tak řekl, přijali mezi sebe. Jeho přítomnost mi byla nemilá a komplikovala situaci.