„Jsou pryč! Proč vytahovat staré věci na světlo?“
„Některé věci dokáže pochopit jenom muž,“ pravil pan Kriegsmann.
„Mně nic nenamluvíte, pane Kriegsmanne. Nepatříte k dobrodincům lidstva!“
„Dobrodinec lidstva? To rozhodně nejsem, ale panu Nedomému prospět chci. Jistě, mám i postranní úmysly. Věřím, že radost z dosaženého cíle uvolní emoční bariéry v jeho psychice a že v družné pohodě dotočíme báječnou podívanou, na jejíž premiéru vás už teď co nejsrdečněji zvu!“
„Jakube, co na to říkáš?“ zeptala se mne Su. Podíval jsem se na pana Kriegsmanna: „Poslyšte, nevím, jak jste to myslel, ale Českopolská už dvaatřicet let neexistuje. Zmizela z povrchu Luny.“
„Upřesním: není vidět na povrchu, neboť zmizela pod povrch. Byla zasypána při budování šesté panlunární dálnice. Moji pracovníci podnikli první sondy. Úspěšné sondy, milostivá paní. Úspěch, toť heslo Pan-Uni-versalu. Věřte mi, že věrnost tomuto heslu se naší firmě vždycky vyplatila.“
Tohle jsem nevěděl. Myslel jsem, že budovy Českopolské byly demontovány, že šachty zasypali…
„Půjdeš se mnou… nebo s ním?“ zeptala se mě Su. Usmívala se na mne, — to mě nalomilo. Kdyby pouštěla hrůzu, měl bych snazší rozhodování, pomohl by mi vzdor. Jenže co si počít s takovou milou a sakramentsky pěknou ženskou?
„Vrátím se k tobě, slibuju ti to.“
Pokývla, ale nepřestala se usmívat. „Nikdy neslibuj to, o čem přesně nevíš, že můžeš splnit,“ řekla Su, pozdravila úklonou hlavy a zamířila ke dveřím. Zarazila se však, vrátila se a zvedla moji sklenici, která ležela na zemi. Já přikývl, že ano, že sklenice je moje. Přičichla k ní. Čahoun Dumulín tázavě pohlédl na šéfa, ale ten nepatrně pohnul rukou; klid, to znamenalo to gesto. Všiml jsem si ho, ale tehdy jsem ho nedokázal správně vyložit.
Su chvilku přemýšlela a pak rychle odešla, aniž sklenici vrátila na stůl.
„Sklenici necháme vaší paní na památku,“ řekl pan Kriegsmann. „Zařídím, aby vám přinesli novou. Musíme toho ještě hodně projednat. Zítra vás čeká něco jako válečná výprava ze starých průkopnických dob.“
Obsluha mi přinesla novou sklenici, plnou toho ukrutně dobrého gimletu, a já pil a projednával válečnou výpravu a cítil jsem se skvěle. Jako za starých průkopnických dob.
Na Su jsem zapomněl.
5/
Policajti mě sebrali, jen co jsem se objevil dole v hale, obklopen houfem štěbetajících chlapečků, kteří přistoupili do výtahu někde v osma-třicátém patře. Chovali se velice slušně, tedy policajti, nikoli chlapečkové, kteří se převelice těšili na výlet k Armstrongovu památníku a dávali to najevo tím, že se mezi sebou prali, přičemž každou pátou ránu uštědřili mně.
Trochu jsem strnul, když jsem spatřil dvě vážné postavy androidů v tmavomodrých overalech rozmlouvající s recepční, která v tomto luxusním hotelu byla ovšem člověk. Měli snad oči v zádech, což u panáků nebylo nikterak nepravděpodobné, protože se okamžitě otočili, jen co se dveře výtahu otevřely a chlapečkové mě vyvlekli ven, pokopaného od úrovně nula až po, dejme tomu, kolena.
Hala hotelu Splendid byla zařízená s přepychem poněkud funebrál-ním. Barva tu převládala černá a tmavo-šedá a veškeré kování se stříbřitě lesklo, to vše snad proto, aby lépe vynikly pestré oděvy turistů, světelné poutače oblíbených atrakcí Arkádie a řiditelné vzducholodě městské správy, které důstojně proplouvaly nad hlavami a vemlouvavě udílely rady a pokyny nově příchozím. Kdo chtěl, mohl si takovou vzducholoď najmout jako průvodce, ale málokdo byl tak pošetilý.
„Jakub Nedomý, narozen na Zemi, 23. listopadu 2022,“ pronesl policista onu neodolatelnou formuli, po které s důsledností lepší věci hodnou následovalo „půjdete s námi“.
„Nic nevím, nikoho neznám, nikde jsem nebyl a o ničem jsem neslyšel,“ odpověděl jsem zase svou formulí, již používám pravidelně při podobných příležitostech, které v mém životě nejsou, bohužel, nikterak zřídkavé.
„Tudy, prosím,“ řekl druhý android a ukázal k otáčivým dveřím, u kterých stál vrátný ve stejnokroji admirála kosmické flotily a zrazoval ji tím, že se ukláněl každému, i jistému Kubovi Nedomému, právě zatčenému pro… Pro co vlastně? Samozřejmě že mě napadlo to jediné, co přicházelo v úvahu: nějaký napálený turista mě udal jako výrobce falešných starožitností. V Arkádii nás v téhle branži pracovalo několik set, možná tisíc, ale jenom Pistoriova parta a snad taky sestry M'Botovy měly takové výsledky jako já s Dědkem Čuchákem.
Na ten nápad mě ostatně přivedl on, Dědek; už dávno, před léty, potom, co jsme se potkali; já, životem unavený notorický alkoholik a příležitostný narkoman, a on, po patnácti letech propuštěný ze sanatoria na Lagrangu, kde z pěti a půl kilogramu lidského bůčku, půl metru střev a zbytku mozku vyrobili kyborga, který v mlze na vzdálenost patnáct yardů vypadal jako docela obyčejný mužský.
Společně jsme se dali na lepší cestu. To znamená, že já přestal chlastat, on přestal umírat, a začali jsme vyrábět napodobeniny starožitností a prodávali jsme je hejlům za nestydaté peníze a docela dobře jsme si žili, ovšem s tou výhradou, že nás občas sbalili, tu nám napařili pokutu, tu zase půl roku basy, podle toho, jak přísné pořádky zrovna vládly v Arkádii.
Touto dobou jsme měli docela liberálního starostu, který hleděl jen na to, aby se městská kasa plnila, aby bylo co pít a lidi se měli dobře; jak turisti, tak našinci, kteří turisty škubají.
„Nevíte o někom, kdo by koupil originál Luníka dvojku z devětapa-desátýho roku minulýho století? Je v perfektním stavu po generálce, všechny agregáty funkční,“ řekl jsem policajtům, aby řeč nestála. Ale s panáky nikdo neužije moc legrace.
„Sedněte si, prosím, dozadu,“ řekl ten, který pronesl kouzelnou zatýkací formuli (policejní prefekt by ovšem nikdy nepřiznal, že to je zatýkací formule). Otevřel dveře grava a počkal, až se uvelebím na prosezeném sedadle. Smrdělo to tu potem a zvratky — co jiného jsem taky mohl čekat v policejním gravu?
Obvykle mě vyslýchali a kaceřovali na Kulatém náměstí v budově prefektury, ale tentokrát si zvolili docela útulný zapadáček ve čtvrti zvaná Apollónie, kde za pár šupů přespávají mládenci a panny, kteří se utrhnou z obvyklé turistické rutiny a rozhodnou se zůstat na Luně permanentně a zkusit tu štěstí. Já do těchto míst zřídkakdy přišeclass="underline" nemohl jsem čekat, že tu narazím na zákazníka, leda snad na potencionálního konkurenta.
Vklouzli jsme úzkými dveřmi do budovy mdle střežené androidem, který měl, chudák, okruhy z padesáti procent v oflajnu, a kdo ví, jestli na tom byl tak dobře. Nikde nebyla žádná známka toho, že má v budově pan prefekt filiálku. Ani na dveřích v prvním patře nebylo nic napsáno.
Zato za dveřmi byla ta nejobyčejnější policejní kancelář, jakou si dovedete představit. Stůl pobryndaný kafem a bůhví čím ještě, nepohodlné židle, v koutě věšák, ospalá telestěna s posledními hláškami. Ten chlap za stolem byl chlap, nikoli panák. Úporně se rýpal v zubech, jako by doufal, že právě tam vykope ten džbán plný zlaťáků, který je ukryt na konci duhy. Pokynul mi, abych si vybral židli, a já je začal zkoumat jednu po druhé, ale kdybych vybíral namátkou, vyšlo by to nastejno.