Zdánlivě se nedělo nic zvláštního, jenom tu spolu rozmlouvali dva muži; jeden elegantní, druhý až směšně ošumělý, jeden bohatý a druhý chudý, jeden významný, a ten druhý?
Stupeň významu nula.
Nula, to jsem byl já. Jenže já, nula, jsem si postavil hlavu a pan Hla-voun musel zatančit podle mé písničky. Tancuj, Hlavoune.
Tomu se říká ve vyšších kruzích, že je někdo v močce po kolena.
Myslel jsem, že ho potrápím. O trumfovém esu v jeho rukávu jsem neměl tušáka.
„Pojďte se mnou,“ řekl.
Překvapil mě. Až do téhle chvíle jsem byl přesvědčený, že s Katem jen blufuje.
Že by ho měl schovaného ve špajzu? V šatní skříni? V zásuvce psacího stolu?
Zavedl mne do pracovny, která sousedila se sálem a byla od něho oddělená polopropustným zrcadlem. Když rozsvítil, viděli jsme křesla a telestěnu a obecenstvo, vznešené i méně vznešené; když jsme odešli, všichni zřetelně ožili, a já žasl, jak srdečně se paní Su baví s Genevève. Nejlepší kamarádky, řeklo by se na první pohled.
Dědek Čuchák obcházel kolem, zřejmě dělal „Hu“, ale nebyl tam nikdo s naslouchátkem naladěným na frekvenci jeho bzikání. Nějaký trouba mu vrazil do ruky sklenici, nejspíš plnou toho dobrého gimletu, snad bez narkotika. Dědkovi sklenici! Větší radost by mu udělal pětadvacetivoltovým akumulátorem.
„Naposledy se ptám, trváte na tom? Chcete se opravdu setkat s mužem, který vás před padesáti lety bezmála připravil o život? Je to už velice starý příběh, pane Nedomý, a zaslouží si zapomenutí.“
„Chci se s ním setkat.“
„Z nenávisti?“
Usmál jsem se.
„Ach, to ne. Ta nenávist… To byla vaše práce, viďte?“
„Emitory,“ přikývl. „Nenávist už je pryč.“
„Jsem zvědavý, nic víc. Pochopte to: padesát let si kladete jednu otázku. Taky byste rád znal odpověď.“
„Dobrá, sedněte si,“ řekl pan Kriegsmann. „Poděkujte panu Dumoulinsovi. Díky jeho historickým rešerším poznáte pravdu o identitě muže, který vystupoval jako Kat. Myslím, že si Gaspar zaslouží vaši vděčnost, za to, že Kata našel. Měl byste mu za to udělat radost. Vykládal mi o nějaké zbrani, o čtrnáct padesátce. Ta vaše je prý falešná.“
„Nabídl jsem mu padělek,“ pokrčil jsem rameny, „ale mám i originál. Podle něho jsme s Dědkem Čuchákem padělek vyrobili.“
„Opravdu chcete Kata znát? “ Dával mi poslední příležitost. Já idiot jsem jí nevyužil.
„Chci vědět, kdo byl Kat. Nebudu se mstít. Jenom… mi to udělá radost,“ řekl jsem jednu z největších pitomostí života.
„Dobrá,“ řekl pan Kriegsmann suše, „mám radost, když všichni mají radost.“ Klidným hlasem požádal orákl o spolupráci. Stěna pokrytá napodobeninou teakového dřeva zjasněla.
„To je on, váš Kat,“ pravil pan Kriegsmann.
Přimhouřil jsem oči.
Z telestěny na mne hleděla tvář asi dvacetiletého muže. Byla mi povědomá, znal jsem ji dobře, vždyť to byl…
„Kazik!“ vykřikl jsem.
„Kazimír Prus, narozen 2021 v Katovicích, Polská nová socialistická republika.“
„To není možné,“ řekl jsem. „Byl to můj nejlepší kamarád na šachtě! To on… to on mě přivedl na to, abych utekl…“
„Patřilo to k jeho stylu. Rozený sadista. Miloval zabíjení. Duševní porucha, chápete? Nemohl za to. Dlouhodobě zpracovával svoje oběti.
Navedl je do situace, která je přivedla do konfliktu s nepsaným zákonem kolektivu. A potom z pověření kolektivu provinilce trestal.“
„Co se s ním stalo?“
Díval jsem se na Kazikovu tvář a vzpomínky mi táhly hlavou. Na generálově psacím stole se ozval bzučák. Velmož si přiložil k uchu sluchátko důvěrného telkomu.
Kaziku, ty můj jediný opravdový kamaráde z Českopolské… Jak často jsme si vyprávěli o pocitu osamocenosti… Koketoval jsi s muslimskou vírou, snažil ses mě na ni přivést… Dva vlci samotáři. A ty, vlku, jsi mě nadháněl, připravoval jsi mi léčku.
„Co se s ním stalo? Žije?“
„Snad vás bude zajímat, že chlapci ze záznamového oddělení si pochvalují kvalitu emocí, které právě prožíváte. Snímače nadále jedou, a…“ Šelmovsky zahrozil prstem. „Jsou však na samé hranici intenzity. Snad byste měl ubrat, příteli…“
Nevnímal jsem ho.
„Odpovězte! Žije?“ vykřikl jsem.
„Ano. Ale na tom nezáleží, nemyslíte?“
„Chci se s ním setkat.“
„Hodně lidí se s ním chtělo setkat. Jeden s ním provedl tohle.“
Následující obrázky mi rozhoupaly žaludek. Zmasakrovaný člověk v tri-di projekci nevypadá hezky a tenhle dostal pořádně zabrat. Hromada masa, nic víc.
„Plný zásah čtrnáct padesátkou do hrudi. Malíček u levé nohy prý zůstal nepoškozený.“
„Řekl jste mi, že žije…“
Mlčel. Se zalíbením hleděl na tu dobře provedenou řezničinu.
„Co s ním bylo dál? Protetika?“ naléhal jsem na něho. Točila se mi hlava. Kazik byl Katem, pak ho někdo sejmul… Co dál? Tenhle blbej spa-cern musí mít nějakej konec!
„Cože?“ vytrhl se z úvah. „Ano, ovšem. Chcete vidět všechno?“
Polkl jsem a přikývl.
Kriegsmann změnil obrázek. „Tady ho máte.“
Z telestěny se na mne díval Dědek Čuchák.
„Ne,“ vykřikl jsem.
Telestěna byla vyrobená z pevného materiálu. Kdyby byla křehčí než pancéřová deska, nepřežila by ten úder hlavou, který jsem jí zasadil.
A pak jsem do ní tloukl pěstmi ještě dlouho potom, co obrázek Dědka Čucháka zmizel.
Vzpamatoval jsem se, až když mnou generál několikrát zalomcoval a uštědřil mi pár dobře posazených políčků. Křičel na mne jako pominutý a chvíli to trvalo, než jsem pochopil, co mi vlastně povídá.
„Vy zvíře! Vy zvíře! Říkal jsem vám, abyste toho nechal, těch vašich… zatracených emocí!“
Sesul jsem se na zem. Seděl jsem s nohama nataženýma a zády se opíral o telestěnu. Generální ředitel Pan-Universalu stál nade mnou a křičel na mě, jako kdybych jeho oblíbeného kanárka předložil kočce k snídani.
Dědek Čuchák je totožný s Kazikem Prusem a oba jsou totožní s Katem… Sotva jsem vnímal, co na mě pan univerzální generální Kriegsmann huláká. A že řval jak se patří! Konečně se jeho hlas prodral do ohniska mého vědomí a já slyšeclass="underline" „Vy jedno hovado! Právě mi hlásili… právě volali… že záznamové zařízeni emocí explodovalo. Shořelo! Je na padrť! Vy jste ho svými emocemi vyhodil do povětří!“
Pomalu jsem otáčel hlavou ze strany na stranu. Tss, tss… to jsou mi věci! V ústech jsem cítil krev.
„A… záznamy emocí pro Tři statečné?“ řekl jsem bez opravdového zájmu.
„Ty jsou samozřejmě všechny v hajzlu, rozumíte? Všechny záznamy! A zařízení, které budu splácet ještě deset let, je v hajzlu zrovna tak! A Pan-Universal taky!“ Otočil se a odcházel ode mne.
Co jsem tam měl ještě dělat? Žádné emoce už ve mně nebyly, Pan-Universal je ze mě fakt vyždímal, jak pan Kriegsmann slíbil. No, i kdyby nějaká ta emocička zbyla, stejně by ji neměli na co natočit. Měl jsem najednou v hlavě jaro.
Sebral jsem se, vstal a šoural se ke dveřím. Otevřel jsem je a obrátil jsem na pana generálního. Kam šel? Střelí se teď do hlavy, jak se sluší a patří na zkrachovalého velkopodnikatele?
Ne.