Kriegsmann stál u otevřené skříňky, zakláněl hlavu a ruku si držel u obličeje. Uslyšel jsem jakési „glo, glo“.
Přece jenom je to rozumný člověk, pomyslel jsem si. Potřásl jsem hlavou, vyšel do sálu a zavřel za sebou. Zamířil jsem k Su a Čuchákovi. Kriegsmannových poskoků jsem si nevšímal.
„Proč se směješ?“ zeptala se mě Su, když jsem došel až k ní.
„Život je někdy komický,“ řekl jsem a objal ji kolem ramen. Abych přece jen nebyl nezdvořák, mrknul jsem na Geneviève, kývnul na Čahouna Dumulína a na pár ostatních, které jsem poznal při natáčení (nebo snad na jejich voskové figury, alespoň tak všichni vypadali), drapnul Dědka Čucháka za kovový loket a už jsme si to ve třech šinuli ze sálu ven.
Vyšli jsme na hlavní třídu a valící se dav nás vsál do sebe jako polyp. Vzduch voněl koňakem a kolínskou. Nad hlavami nám plály požáry světelných reklam a žluté vzducholodi zdvořile mumlaly užitečné rady.
A já se smál a smál, ale nikdo si toho nevšímal, protože jsem tím nebyl nijak nápadný.
Lidé přece přijížděli na Lunu proto, aby se zde smáli a byli šťastni.
III. ČÁST. PRŮKOPNÍCI
1/
Moc by se mi líbil, kdyby nebyl namalovaný na plakátě a kdyby ten plakát nevisel na mé kukani. Ano, moc by se mi líbil. Musel by se mi líbit. Posuďte sami:
Byl právě tak vysoký a právě tak urostlý, aby vyplnil ideální uniformu pilota průzkumníka, a taková ideální uniforma, jak známo, má číslo padesát osm. Kdyby měl o dvě deka víc — samozřejmě ne tuku, nýbrž bicepsové hmoty -, uniforma by možná byla krapínek našponovaná. Kdyby ten chlap naopak shodil ty dvě deka, na blůze by se zřejmě udělal faldík. Jenže on měl svaloviny právě tolik, aby uniforma nebyla ani našponovaná, ani faldatá.
Už jsem na sobě nosil hodně uniforem, ale takhle dokonale jsem nevypadal nikdy.
A taky se nepamatuju, že bych se někdy dokázal postavit tak pěkně jako ten pilot průzkumník na plakátě: pevně rozkročený, jednu ruku spuštěnou podél těla, v ohbí druhé ruky přílbu.
To bylo tím, že jsem nikdy nevzhlížel k Nové Hranici. Tak to totiž bylo na tom plakátě napsáno: NOVÁ HRANICE. A nad tím, také verzálkami a také světélkujícím písmem, je ještě napsáno DEN D-30. To znamená, že den D nastane za třicet dnů. Už za pouhý měsíc tu budeme mít velikou slavnost, Den průkopníků. To se zase hodně dovíme o Nové Hranici.
Ten fešák ji vyhlíží, ten fešák už ji vidí, jako kdyby ji měl na dlani.
K vyhlížení Nové Hranice musíte mít zvláštní talent, a pokud ho nemáte, nikdy vás na plakát nenamalujou.
Nová Hranice je daleko. To je jasné, kdyby byla blízko, nebyla by to Nová Hranice, nýbrž Stará Hranice. Není ale tak daleko, aby ji nebylo vidět. Každý nedokoukne, ale někteří mimořádní jedinci ano, a to jsou právě ti průkopníci, které známe z plakátů.
Takový člověk samozřejmě nepoulí zraky a nevejrá, jako kdyby si nebyl jistý, co to vlastně na té Hranici je. Nesmí ale hledět lhostejně, jako kdyby koukal na tri-di. Vyhlížitel Nové Hranice dokáže rozeznat její hlavní obrysy; ty vidí úplně zřetelně a naplňují ho nadšením a sebedůvěrou. Uvědomuje si totiž, že vyhlížením si Novou Hranici přibližuje a přisvojuje a že v jistém smyslu už na ní spočívá svou nohou dobyvatele.
Vzato čistě technicky, je to otázka správně dávkovaného mhouření očí. Oko, jak známo, je opatřeno víčky a je obkrouženo prstencem mimic-kých svalů, které mohou v jednom z krajních případů oko úplně uzavřít a v druhém extrémním případě otevřít tak doširoka, že kolem bělma je vidět takové to červené.
Víčka slouží k ochraně před mechanickým poškozením, před přemírou světla a někdy také k zostření obrazu. A v tom je celý ten trik. Vyhlížitel Nové Hranice musí umět přimhouřit oči tak, aby ty radostné obrysy na obzoru viděl jasněji, a tudíž radostněji, ale aby přitom nevypadal tak, jak za mých mladých let vypadali bulíci, kteří z ješitnosti nenosili brejle a mhouřili oči do škvírek, když si nebyli jistí, jestli si to na druhém chodníku hasí Tonička nebo Pepička.
Je to tak. Mhouření očí. Když tohle zvládnete, ostatní jde samo. Na tváři vyvstanou brázdy, od kořene nosu klesající rázně dolů kolem koutků sevřených úst, aby splynuly s bradou. Jakmile se vám podaří vypěstovat si energické brázdy, lícní kosti vyvstanou jako žulová skaliska a také brada se stane mysem, který odrazí i ten nejprudší příboj osudu.
Naučte se správně mhouřit oči a stane se z vás průkopník, i kdybyste se na Lunu přistěhovali před tejdnem a zabývali se tu výrobou kremrolí. Vytáhl jsem z kapsy kudlu a pečlivě jsem vyškrábal do plakátu obdélníkové okénko; shodou okolností právě v těch místech, kde měl hrdina poklopec. Pak jsem vstoupil do kukaně, abych se přesvědčil, že jsem průzor plakátem vyškrábal ve správné výšce, abych viděl ven.
Strefil jsem se náramně. Stačilo se trochu naklonit nad stolkem a viděl jsem celý port.
Port Arkádie, jak velebně to zní.
Padl na mne smutek. Nemohl jsem to v kukani vydržet, byl bych tam umřel, a to by byla škoda, když už jsem to vydržel tak dlouho. Skoro sto pětadvacet roků. Hromskej lán času.
Vyšel jsem ven a opřel se o stěnu.
Drobně a mizerně pršelo. Kapénky deště byly tak malé, že jsem je skoro ani neviděl, zato jsem je cítil na tvářích, na hřbetech rukou, za límcem i v rukávech. Snad to byly drobné, zato ale značně rozpustilé bytosti. Vířily ve vzduchu v bláznivém tanci a k podlaze se snášely jen velice zvolna, neochotně, s mnohým okolkováním, jako by se rozmýšlely, kde mají přistát. Kdybych já byl takovou kapkou, taky by mě nelákala představa, že sebou plesknu o špinavou zem, nebo že se nechám vsáknout
cigaretovým špačkem. Místo přistání bych si důkladně vyhlédl a rozhodně bych nezamířil za límec takového dědka, jako jsem já. Pokud by to bylo jenom trochu možné, nasměroval bych si to do výstřihu nějaké mladé holky, rovnou mezi ty dva nádherné pahrbky, a tam, ve voňavém, měkkém a teplém pohodlíčku, bych si otevřel první plechovku piva, pak druhou a asi taky třetí a lebedil bych si, jak se mám dobře. Tohle bych udělal, kdyby to bylo možné. Jenže, jak každý ví, právě tohle možné není. V portu prší pořád, nebo skoro pořád, takže by to musela být hodně trhlá holka, aby přišla právě sem ve vystřižené blůzičce. V tom je ta potíž. Bláznivé holky vyhynuly brzy poté, kdy jsem přestal být mladý. Dnešní holky jsou rozumné. Ňadra obnažují jenom v soláriu a do deště chodí v pláštěnce. Kdy já naposled viděl nahatou holku v dešti!
Ono vůbec… Darmo mluvit.
Drobně a mizerně pršelo, vlhkost se snášela z obrovské výšky kupole, kde se srážela, vytvářela mračna a kondenzovala do kapek jenom proto, že městská rada šetří na klimatizaci.
Šetří na všem. Na klimatizaci a taky na osvětlení. V portu je skoro tma. Tu a tam poblikává žlutavé světélko. Mě zajímá především to jedno, žlutavé s modrým okolíčkem.
Odtud má přijít spása.
Spásu jsem dřív uslyšel, než spatřil. V mlze — a ona je to spíš mlha než déšť — se zvuk nese dále a ve tmě má člověk ostřejší sluch než za jasného světla. Klap, klap, klapity klap, zaslechl jsem ťukání drobných per-moníčků.
Je to on, starý dobrý Dědek Čuchák.
Kdyby mě Dědek v tu chvíli spatřil, zeptal by se, proč se usmívám. Jen tak, odpověděl bych. To jo, řekl by na to. Nikdy nevyzvídá. Doktor Kurz mu při té operaci vrátil opravdu lidskou podobu a z polovičního androida udělal jen čtvrtinového; ty tři čtvrtky byly skoro úplně lidské, ale i ta jediná čtvrtina stačí k tomu, aby Dědek zůstal na hony vzdálený nejedné lidské slabosti. Není zvědavý na cizí záležitosti, abych uvedl příklad.