Nevím, zda to byl doktorův záměr, či zda se mu to povedlo bezděky. Jisté je, že jinak bych s Dědkem nevydržel tak dlouho. Dřív, za starých časů, kdy se domlouval jen na krátkých vlnách, jsem ho mohl vypnout. Udělalo to cvak a mluvítko za uchem přestalo bzučet. Jenže po operaci Dědek mluvil. Bylo by to hrozné, kdyby mluvil moc, kdyby všechno komentoval a na všechno se vyptával!
Dědek ťapkal po hrbolatých, věkem zvetšelých plátech průmyslového skla. Vynořil se ze tmy, jakmile ho našly růžové paprsky majáku, který se zvolna otáčel na střeše kukaně.
Dědek kráčel pomalu. Snad přitom spal. Snažil jsem se uhodnout, zda jsou jeho brašny plné nebo splasklé. V tom zatraceném dešti nebylo vidět vůbec nic.
Došel až ke mně.
Hned jsem pochopil, kolik uhodilo.
„Nic,“ pravil jsem.
„Máš se jít vycpat,“ vyřizoval vzkaz Dědek. „Ještě říkal, že ze sebe nenechá dělat vola.“
„Je to vůl,“ řekl jsem otráveně. „Pojď, schováme se.“
Vešli jsme do kukaně. Zavřel jsem dveře. Dědek si sedl ke stolu, vzdychnul, zalovil v kapse pláště, který mu sahal až na paty, a položil plechovku na stůl.
„Pivo!“ zaradoval jsem se. „Přece jenom!“
„Moje,“ pravil Dědek Čuchák. „Moulis mi ho dal. Prý ti nesmím dát napít.“
Otevřel jsem plechovku a zavdal jsem si. V poslední době je to pivo čím dál horší.
„Jak by to poznal?“
„Moullis má svý lidi všude,“ řekl Dědek Čuchák a vyškubl mi plechovku z ruky. Taky následek zákroku doktora Kurze: Dědek už jí a pije jako každý jiný člověk.
„Poslyš, Dědku, co po tobě chtěl ten Moulis?“
„Slíbil mi, že mi dá piva, co budu chtít.“
„Když… Co za to?“
„Vyptával se na tebe.“
„Co ho zajímalo?“
„Všechno… Jak žiješ, co pořád děláš a jak dokážeš vyjít z té almužny, kterou ti dává městská správa.“
„Cos mu řekl?“
„Že jsi skromnej mužskej. Že v tvým věku už toho chlap moc nepotřebuje.“
„Dědku, tohle sis mohl nechat! Já bych toho potřeboval hodně, ale nemám na to! Sto pětadvacet let není žádnej vysokej věk.“
Dědek dopil svoje pivo. Zálohu za zradu. Jenže Dědek nezradí.
„To ho nezajímalo,“ dodal.
„Ani se nedivím.“
„Chtěl vědět, jaký vyvádíš levoty.“
„Já? Levoty v portu? Jaký může hlídač v portu vyvádět levoty?“
„On nějak vytušil, že jsi napíchnul maják.“
Když je nejhůř, cucám šťávu z té potvory na střeše, ale s rozumem. Hledím, abych se držel v mezích normy běžné spotřeby. Jak to ten Moulis může vědět?
„Nedokáže to,“ řekl jsem.
„Nesmíš to přehánět,“ řekl Dědek podezíravě.
„Ona by mi městská správa taky neutrhla hlavu.“
„Městská správa ne, ale en há, to jsou ostrý kluci.“
„Jsou to všiváci. Pověsili mi plakát na okno, zatímco jsem si dával dvacet.
Ukázal jsem na bílý obdélník, přilepený na tabuli.
Dědek se otočil. Jedno oko měl parabiotické, a tudíž stejně bídné jako lidské, ale to druhé, to byla stará dobrá kyberneťárna ještě z minulého století. Dědek měl nejméně trojnásobný rozsah viditelného spektra obyčejného člověka.
Díval se na plakát zezadu a určitě viděl ten obrázek stejně jasně, jako kdyby stál přímo před ním. Když mu zrak padl na hrdinův příklopec, jeho nachýlená postavička se napřímila.
„Tohle jsi neměl dělat,“ zasípěl.
„Potřebuju vidět ven. Jsem hlídač, nebo nejsem? Jak mám hlídat, když mi někdo zalepí okno takovým svinstvem. “
„To je plakát Nové Hranice.“
„Nová hranice nebo stará hranice, překáží mi ve výhledu. Udělal jsem do něho jenom docela malý vokýnko. To snad pana Stavropulose nesrazí na kolena.“
„Jeho ne… jeho ne. Bylo jich tam nejmíň tucet.“
„Naháčů?“
Naháč, to byl můj termín. Nová Hranice, en há. Naháč; dobrý, ne? Lidi zlatý, já už měl v životě co dělat s ekologama, který by vám urvali uši za zašlápnutou pampelišku. Mohamedánský fundamentalisti mě skoro donutili vzývat Alláha. Když vypuklo to hygienický šílenství po epidemii S-A, tak člověka nutili, aby si nejdřív umyl mejdlo a pak se teprv myl sám, a běda tomu, kdo neběžel s kejchnutím k doktorovi. I na kandelábry takový lidi věšeli. A já teď mám ve svejch sto pětadvaceti jít do pokleku před fešákama, který si hrajou na hrdiny kosmu? Jsou to en há. Naháči.
„Kdyby věděli, že jim tak říkáš, zmlátili by tě.“
„,Ty jsi byl vždycky pesimista, Dědku.“
„Tys je neviděl. Bylo jich tam tucet, ale celá hospoda patřila jen jim. Zpívali písničky. Řvali hesla. Mlátili do stolů, až se země třásla.“
„Kdybysme byli někde na Lagrangu,“ řekl jsem, „třeba bych se bál. Ale Luna není Lagrang.“
Už nebylo třeba říkat kolikátý Lagrang. Ty čtyři už zrušili, šupem je odeslali do Slunce. Takže Lagrang zbyl jen jeden, ten největší, co se blejská nad modrým kotoučem staré plesnivé Země jako stříbrná pecka. Lagrang je našlapanej naháčema. Praská ve švech, kolik jich tam je. Až jednou pukne, naháčů bude plnej blízkej vesmír.
Dědek se díval do prázdné plechovky. Nejdřív tím svým skoro lidským okem, pak i tím druhým (snad ve spektru rentgenového záření), ale nevykoukal z ní zhola nic. Už se začala rozpadat, za chvilku z ní zbyde jenom loužička, a i ta se brzy vypaří.
„Neměl bys navštívit Su?“ zeptal se Dědek znenadání.
Naštvalo mě to. Vysvětlil jsem mu, že Su mi může být ukradená i s celou tou svou partou ochlastů a narkomanů, která si hraje na nóbl společnost. Na stará kolena zblbla, moje Su.
„Já nikdy nebyl do party, vždyť to přece víš, Kuba samotář.“
Tys byl taky vždycky samotář, Dědku. Mohl bych k tomu dodat ještě ledacos, ale nechal jsem jazyk za zuby. Nikdy jsem Dědkovi neprozradil, že o něm vím něco víc než on sám. Proč bych mu to měl říkat?
„Teď už nejde o nějakou partu, Kubo. Tys je neviděl. Řvali tam, jako kdyby Arkádie patřila jim. Moulis se k nim taky přidal. Mně je jasný, o co mu jde. En há potřebuje port. Ty jim tu vadíš.“
Rozesmálo mě to. „Já, obyčejnej hlídač?“
„Jsi jeden z posledních hlídačů, který s nima nejedou.“
„Wolanda se už taky ohnul?“
Dědek přikývl. „Tohle mi Moulis řekl, hned co jsem vlezl do hospody. Že prý jsi dočista poslední.“
„Líp by udělali, kdyby se zmocnili vedení portu.“
„Na tom taky pracujou, Kubo. Jdou s nimi inženýři a kluci z údržby. Nediv se jim. Ty naháčský řeči o nový vlně dobývání kosmu se jim dobře poslouchaj.“
„Cožpak jsou tak pitomí? Cožpak nemají v hlavě kousek mozku? To by museli přesvědčit nejdřív tamtu plesnivou kebuli na nebi,“ ukázal jsem škvírkou mezi horním okrajem plakátu a rámem okna na Zemi, „museli by přesvědčit Světovou radu a jednotlivý Rady kontinentů a všechny ty hla-vouny tam, že je potřeba lítat. Jenže, Dědku, jak by je přesvědčili, když už nikdo lítání do kosmu nepotřebuje?“
Mluvil jsem ještě dlouho. Musel jsem se tak trochu vyžvanit. Když tu sedím v kukani docela sám a dívám se oknem (nepolepeným plakáty) do pustého portu, taky se mi stýská po dobách, kdy tu bylo živo, kdy šatly přistávaly jeden za druhým, kdy hlavní třída Arkádie byla plná lidí, všude smích a hudba, holek habaděj a každá chtěla užít dobrodružství, zábavní podniky jeden vedle druhého…