Měl jsem pocit, že se mi něco zdá. Ze stěn na mne přísně hleděly tri-di portréty Velkého otce Mantelly a Velkého děda téhož jména. Oba muži měli tytéž průkopnické oči jako třetí nositel rodového jména Mantella III. je už jistě dávno zvyklý na ustavičný dohled obou Velkých, ale možná, že je mu někdy z něho nevolno. Musí si uvědomovat, že má daleko do otcovy a dědovy tvrdosti. Je to šutrák třetí generace. V umělé atmosféře habitatu jeho policejní geny změkly a zvláčněly, stejně jako všem ostatním příslušníkům Poslední generace. Chcete důkaz?
Kdyby nebyl změklý, vůbec by se mnou nevedl hovory.
„To je ale kolosální nesmysl! Tohle je zákon? Tohle je spravedlnost?“
„Podívej se na to z druhé strany, Kubo,“ řekl Mantella III. „Představ si, že jsi vrah. Zabil jsi, dejme tomu, matku a její tři děti. Umyješ si ruce, osušíš je ručníkem a odejdeš k nejbližšímu pokoutnímu lékaři a řekneš mu: „Pane doktore, udělejte ze mne úplně nového člověka. Moji osobnost vygumujte, nechci si v sobě podržet ani jedinou vzpomínečku. Chci nové tělo, chci novou psychiku, chci nové jméno.“
„Tohle by nikdo neudělal.“
„Kdyby mu hrozilo trestní stíhání za vraždu?“
„Nikdo se nevzdá dobrovolně své osobnosti.“
„Vzdáváš se jí každý večer před usnutím.“
„Jenže vím, že se ráno probudím. Nebo v to aspoň doufám.“
„I v tomhle případě víš, že se probudíš. Nebude ale z tebe Kuba Nedomý, ale, dejme tomu, Suzan O'Neillová. Že nebudeš mít minulost, vzpomínky? Co na tom! Dostaneš nové a krásné tělo a za čtrnáct dní budeš mít vzpomínek habaděj!“
Přiznám se, že jsem nikdy nedokázal uvažovat o Dědkovi Čuchákovi jako o pachateli nelegálních poprav. Když mi tehdy před lety pan Kriegsmann prozradil tajemství Dědkova původu, vzal jsem je na vědomí, ale jenom rozumem, nikdy ne citem. Nedokázal jsem tomu plně uvěřit. Koneckonců, znal jsem Dědka už hezkých pár roků před tím, než jsem se setkal se společnosti Pan-Universal a jejím generálním ředitelem!
„Proč Dědka nestíháte?“ zeptal jsem se trochu vyzývavě. Poručík pokrčil rameny. „Před sto lety byly na Luně úplně jiné poměry než dnes.“
Trochu jsem poposedl. Ty mi budeš něco vykládat o tom, jaké to bylo na Luně před sto lety, mlíčňáku!
„Havíři si vyřizovali účty mezi sebou a policie se jim do toho nepletla. Na Českopolské — a na ostatních šachtách taky — našli sem tam nějakého mrtvého. Pašeráci těžkých narkotik, násilníci, zloději, blázni, vrazi. Tenkrát se z toho nikdy nedělal předmět policejního zájmu. V análech naší mordparty neleží fascikl označený Vraždy na Českopolské. Jenom v archivu je maličká zmínečka o tom, že Ladislav Peška zvaný Dědek Čuchák je totožný s Kazimirem Prusem, vykonavatelem nelegálních poprav na dole Českopolská v létech 2044-2045, tečka.“
„Jak dlouho to víš!“
„Jak dlouho?“ opakoval po mně sarkasticky. „Od včerejška. Vím to od chvíle, kdy jsem od prefekta dostal příkaz, abych vyřídil aféru s androidem. Ano, neškleb se, přesně tak to prefekt řekl. Položil jsem pár všetečných otázek oráklu — a tu to máme, Dědek Čuchák a Kazimir Prus jedno tělo jsou.“
„Tak to je teda moc pěkný,“ řekl jsem. „Dědek nesmí být androidem, protože androidům je vstup na Lunu zakázán. Jako android se nesmí přestěhovat na Lagrang, protože jednička je před zrušením. Nemůže se registrovat jako člověk, protože by se rozvířilo bahno těch starých záležitostí a někoho by mohlo napadnout, že vraždy netrestané roku 2045 mohou být docela dobře potrestané v roce 2145. Co tedy zbývá, smím se zeptat?“
„Návrat na Zemi,“ řekl, poručík. „Ať to obracím na jakoukoli stranu, vždycky mi jako výsledek rovnice vyjde návrat na Zemi.“
„Dědek by raději umřel,“ vybafl jsem. „A já Dědka na Plesnivku nepustím.“
Vypochodoval jsem bez formalit srdečného loučení, ale v zádech jsem ještě dlouho cítil teplo v místech, kam se upíral poručíkův průkopnický zrak.
Kdyby se na mě díval o pár vteřin déle, vypálil by mi do zad díru.
3/
Vyšel jsem na ulici. Klimatizace naštěstí fungovala, takže jsem si mohl sklopit vysoký límec pršipláště na ramena, zato někde hořelo. Ve vzduchu byl cítit kouř a zdálky se ozývalo výstražné houkání. V poslední době pořád někde hoří. Jak by ne! Základní síť je stará nejmíň padesát let. Dosluhuje.
Jako celá Arkádie. Jako my všichni.
Ne, my nedosluhujeme. My přece nikomu a ničemu nesloužíme.
Podíval jsem se vzhůru. Už dávno se tomu, co bylo nad našimi hlavami, říkalo strop. Magistrát měl kdysi plno řečí o výhodách plastikové kopule, když se rušila umělá gravitace a spolu s ní i atmosférický dům. Že prý se kopule bude čistit každé tři měsíce a my budeme mít nerušený výhled na Zemi a na hvězdy a na Slunce a na Lagrang a na všechny atrakce, které se v prostoru vznášejí. Dopadlo to jako vždycky, skutek utek. Za pár let byla kopule pokrytá vrstvou prachu půl metru silnou a magistrát se přestal k někdejším slibům hlásit. Mluvilo se o tom jenom při střídání stráží na radnici: nový starosta při rituálním házení špíny na právě odstraněnou sestavu hřímal o trestuhodné nedbalosti, která vedla k zaneřádění kopule. Očista je prvořadý úkol nového vedení, a on, starosta, se osobně postará o to, aby to netrvalo dlouho.
Skutek utek.
Standardní osvětlení… Ještě před pár lety se střídal simulovaný den s nocí. Ve dne se svítilo víc, v noci méně. Pak už jen prodlužovali noc (vždycky oznámili, že je to pro obyvatelstvo výhodné), a pak nějaký anonymní génius přišel na to, že den a noc je zdraví škodlivý nesmysl, který — jak prohlásila radnicí inspirovaná propaganda — vede k matení biorytmů lidského organismu, a zavedli standardní, jednou provždy stanovené osvětlení, při kterém si naše biorytmy pořádně odfrknou.
No a standardní osvětlení bylo — podle mého odhadu — asi tak poloviční než kdysi dávno za časů gravitechniky a turistické potopy osvětlení noční.
Náměstí bylo pusté, jen občas tudy projel nějaký ten vehikl, obvykle gravo s připojenými koly. Jsou směšná, tahle grava s koly, alespoň mně jsou k smíchu. Naše nová generace ale gravitechniku už ani nezažila. Takový Luigi Mantella III. může poslední opravdová grava pamatovat z dětských let.
Zamířil jsem na hlavní třídu. Kdysi jsem se vyhýbal jejímu ruchu, ale teď, když byla vylidněná, jsem měl rád její rozlehlost. Kráčel jsem pěkně prostředkem, abych neviděl zaprášené rolety zrušených obchodů, hospůdek a zábavních podniků, a pěkně jsem si vychutnával každý koláč světla spadající z kolmo umístěné lampy. Řada světelných koláčů mizela v dálce, vypadaly jak nepravidelně umístěné žlutavé tečky, protože zdaleka ne každá lampa svítila.
A ještě jednu výhodu mělo tohle moje putování prostředkem třídy. Nepotkával jsem tu žádné známé, po stovce let strávených v Arkádii jsem znal — přinejmenším od vidění — každého.
Vycházka končila u Sloupu, smutného pozůstatku posledního grandiózního projektu, který měl být na Luně realizován: zastřešení celé čtvrtiny povrchu přivrácené strany Luny! V každém habitatu měli takové Sloupy. Fakticky to byly hraniční kameny: u nich končila expanze, pod-nikavost, rozmach… a začínalo — co vlastně?