Jack Vance
Měsíční můra
přeložila Věra Chocholoušková
Obytná loď byla vystavěna podle nejpřísnějších norem sirenské dovednosti, o níž se říká, že má nejblíže k dokonalosti, kterou lze vnímat ještě lidským okem. Obložení z navoskovaného tmavého dřeva neslo stopy spojů, vysoustružené, hladce naleštěné platinové nýty tvořily ozdobná kování. Loď byla masivní, značně široká a stabilní, přesto však ne těžkopádná. Příď se vydouvala jako labutí hruď vysoko vzhůru, potom se ohýbala dopředu, aby mohla nést železnou lucernu. Dveře se skládaly z černozeleně žíhaných dřevěných desek, několikadílná okna byla zasklena čtvercovými kousky slídy v červené, modré, bledě zelené a fialové barvě. Příď sloužila k ubytování otroků a zároveň jako úložný prostor. Uprostřed lodi byly dvě kajuty na spaní, jídelna a salónek, z nějž se dalo projít na vyhlídkovou plošinu na zádi.
Taková byla obytná loď Edwera Thissella, ale nebylo se čím chlubit. Krása lodi již dávno pominula. Koberce byly prošlapané, vyřezávané přepážky otlučené, železná lucerna na oblouku rozežraná od rzi. Když před sedmdesáti lety první vlastník tuto loď přijal, vzdal čest jejímu staviteli a zároveň byl tímto darem sám poctěn. Celá transakce (byla něčím více, než pouhým odevzdáním a přijetím) zvýšila oběma prestiž. Ta doba byla ovšem dávno pryč. Nyní tato loď už zdaleka nevzbuzovala takovou úctu. Edwer Thissell si tuto skutečnost uvědomoval, ale nemohl s tím nic dělat, nic lepšího nemohl získat.
Seděl na zadní palubě a cvičil na gangu, nástroj podobný citeře, ne o mnoho větší než lidská ruka. Již sto metrů od břehu byl díky pěnivému příboji znát pruh bílé pláže, za níž vystupovala červená džungle se siluetou černých skalnatých kopců. Nad hlavou svítila bílá, mlhavá Mireille, jako by byla utkaná z pavučiny. Na hladině oceánu se tvořila perleťová kola. Tato scenérie byla pro Edwera všední, ne však tak nudná jako hra na gangu, na kterou cvičil již dvě hodiny: vybrnkával sirenské stupnice, řadil akordy, přecházel k jednoduchým stupnicím. Vyměnil gangu za zachinko, malou ozvučenou krabičku posetou klapkami, na kterou se hrálo pravou rukou. Tlakem na klapky se proháněl vzduch přes píšťaly a tím se vyluzoval zvuk podobný zvuku koncertiny. Thissell přehrál rychle asi tucet stupnic a udělal při tom velmi málo chyb. Z těch šesti nástrojů, na které se začal učit, mu šla hra na zachinko nejlépe (ovšem s výjimkou hymerkinu — klapajícího a pleskajícího nástroje ze dřeva a kamene, který se používal výhradně ke komunikaci s otroky). Thissell cvičil dalších deset minut a potom zachinko odložil stranou. Protáhl ruce a prolomil své bolavé prsty. Každou chvilku od svého příjezdu věnoval nástrojům: hymerkinu, ganze, zachinku, kivu, strapanu a gomapardu. Cvičil devatenáctitónové stupnice čtyřmi způsoby a nespočetně akordů tak často, jak by ho to v životě na jeho planetě ani nenapadlo. Trylky, arpeggia, legato, mlaskání a nazalizace, tlumení a augmentace, vibráta a vlávytí, konkávy a konvexe. Cvičil s umíněnou, až sebevražednou píli, pročež se jeho původní představa o hudbě jako o zdroji potěšení dávno, dávno vytratila. Když se díval na nástroje, jen stěží potlačil touhu hodit všech šest do Titaniku.
Postavil se, prošel salónem a jídelnou přes chodbu a vyšel na zádi. Vyklonil se přes zábradlí a podíval se dolů na podvodní ohrady, kde otroci Tobi a Rex zapřahali tažné ryby. Chystali se k cestě do Fanu, vzdáleného patnáct kilometrů na sever. Nejmladší ryba, spíše hravá než záludná, uhýbala a nechtěla se nechat zapřáhnout. Její protáhlá černá tlama prorazila vodu. Thissell, když se na ni podíval, pocítil odpor. Ryba neměla masku!
Thissell se hořce usmál, prsty přejel po své masce — masce Měsíční můry. Jak je vidět, už na Siréně zdomácněl. Už to došlo tak daleko, že mu pohled na rybu bez masky způsobil šok.
Ryby byly nakonec zapřaženy, Toby a Rex vylezli na palubu, rudá těla se jim leskla. Černé plátěné masky jim přilnuly k obličeji.
Thissella si nevšímali, uklidili ohradu a zvedli kotvu. Tažné ryby zabraly, postroje se napjaly a loď se pohnula směrem na sever.
Když se Thissell vrátil na příď, vzal si strapan, tu okrouhlou ozvučenou skříňku o průměru dvaceti centimetrů. Čtyřicet šest drátů vybíhalo z centrální osy a na obvodu se připojovalo buď ke zvonečku, nebo ke zvonící tyčince. Když se za dráty zatrhalo, zvonečky zvonily a tyčinky s nimi souzněly. Když se na ně za-brnkalo, nástroj vydával zvonivý zvuk. Když se na něj umně zahrálo, příjemné, pronikavé, disharmonické zvuky zněly působivě, v nepravých rukách však byly výsledky hry méně příjemné a hraničily s hlukem. Strapan byl nejslabším Thissellovým nástrojem, proto na něj cvičil po celou dobu cesty na sever.
Ve správném kursu se loď přibližovala k plovoucímu městu.
Tažné ryby zpomalily a loď byla zvolna dotažena ke břehu. Dok lemovala řada přístavních povalečů, kteří si důkladně měřili celou loď, Thissella i otroky, v souladu se sirenskými zvyky. Thissell, který si na tak důkladné zkoumání ještě nezvykl, je považoval za zneklidňující, spíše však kvůli strnulosti masek. Sebevědomě si upravil svou masku Měsíční můry, sestoupil po žebříku do doku.
Nějaký otrok vstal z místa, kde seděl, dotkl se klouby prstů černého plátna na svém čele a zazpíval ve třech tónech otázku:
„Měsíční můra přede mnou patrně představuje pana Edwera Thissella?“
Thissell klepl na hymerkin, který měl zavěšený na opasku a zazpívaclass="underline" „Já jsem Edwer Thissell.“
„Byl jsem poctěn důvěrou,“ zazpíval otrok. „Tři dny od úsvitu do soumraku jsem čekal v doku, tři noci od soumraku do úsvitu jsem se krčil na voru pod tímto dokem a naslouchal jsem krokům nočních mužů, nakonec jsem uzřel masku pana Thissella.“
Thissell netrpělivě zaklepal na hymerkin. „Co ta důvěra obnáší?“ „Přináším vzkaz, pane Thisselli. Je určen pro vás.“
Thissell vztáhl levou ruku a pravou zahrál na hymerkin. „Dej sem ten vzkaz.“
„Hned, pane Thisselli.“ Vzkaz byl výstražně nadepsán:
NALÉHAVÁ ZPRÁVA! SPĚCHÁ!
Thissell roztrhl obálku. Vzkaz byl podepsán Castelem Cromartinem, vrchním velitelem meziplanetárního policejního útvaru, a po formálních pozdravech tam stálo:
NAPROSTO NEZBYTNÉ
musí být vyplněny následující rozkazy! Na palubě lodi Carina Cruzeiro směřující do Fanu, datum přistání 10. leden V.Č., je známý vrah Haxo Angmark. Buďte přítomen přistání s dostatečnou posilou, zadržte a uvězněte tohoto muže. Tyto pokyny musí být provedeny úspěšně. Nezdar nepřípustný! POZOR! Haxo Angmark je mimořádně nebezpečný. V případě jakéhokoliv odporu jej zabijte.
Thissell přijal vzkaz se zděšením. Vzhledem k tomu, že měl zastávat ve Fanu funkci konzula, neočekával podobné úkoly. Necítil se být kompetentní k podobným záležitostem. Přemýšlivě se poškrábal na roztřepané šedivé bradě své masky. Situace nevypadala úplně beznadějně, Estenban Rolver, ředitel vesmírného přístavu, bude bezpochyby spolupracovat a možná sestaví četu otroků.
S větší nadějí si Thissell znovu přečetl vzkaz, 10. leden vesmírného času. Nahlédl do převodného kalendáře. Dnes je čtyřicátý den Období hořkého nektaru. Thissell přejížděl prstem dolů po sloupci. Pak se náhle zastavil. 10. leden — to je dnes!
Jeho pozornost upoutal vzdálený rachot. Z mlhy se vynořoval nejasný obrys: světlo motorů lodi Carina Cruzeiro.