Poté co dorazil na přistávací plochu, šel přímo do kanceláře.
Těžké dveře byly pootevřené. Jak se Thissell blížil, objevil se ve dveřích člověk. Na sobě měl masku z bledých zelených šupinek, slídových destiček, modře nalakovaného dřeva a černých brk — Jezerní pták.
„Pane Rolvere,“ zvolal Thissell starostlivě. „Kdo vystoupil z lodi Carina Cruzeiro?“
Rolver si Thissella dlouho prohlížel. „Proč se ptáte?“
„Proč se ptám?“ podivil se Thissell. „Určitě jste viděl telegram, který jsem obdržel od Castela Cromartina!“
„Ale ano,“ řekl Rolver. „Zajisté, přirozeně.“
„Byl mi doručen teprve před půl hodinou,“ řekl Thissell s hořkostí. „Hnal jsem se sem, jak nejrychleji jsem mohl. Kde je Angmark?“
„Ve Fanu. Předpokládám,“ odpověděl Rolver.
Thissell potichu zaklel. „Proč jste ho nějak nezadržel?“ Rolver pokrčil rameny. „Nejsem k tomu určen a ani nemám chuť a schopnost ho zastavit.“
Thissell potlačil svou rozmrzelost. S ovládaným klidem řekclass="underline" „Na cestě jsem narazil na muže v poněkud příšerné masce — drzé oči, červené laloky.“
„Lesní skřítek,“ zareagoval Rolver. „Angmark si s sebou přivezl takovou masku.“
„Ale uměl hrát na ruční trubku,“ namítl Thissell. „Jak by mohl Angmark…“
„S životem na Siréně je velmi dobře obeznámen. Strávil ve Fanu pět let.“
Thissell nespokojeně poznamenaclass="underline" „Cromartin se o tom vůbec nezmínil.“
„Je to obecně známo,“ odvětil Rolver s pokrčením ramen.
„Zastával před Welibusem úřad obchodního zástupce.“
„Znal se s Welibusem?“
Rolver se krátce zasmál. „Přirozeně. Ale nepodezírejte chudáka Welibuse z ničeho úplatnějšího než je zkreslování jeho účtů. Jsem si jist, že není spolčen s vrahy.“
„Když mluvíte o vrazích,“ přerušil ho Thissell, „máte zbraň, kterou bych si mohl půjčit?“
Rolver na něj udiveně pohlédl. „To jste sem přišel zatknout Angmarka s holýma rukama?“
„Neměl jsem na vybranou,“ bránil se Thissell. „Když Cromartin udělí rozkazy, tak očekává výsledek. V každém případě jste tu byl se svými otroky.“
„Nepočítejte s mou pomocí,“ popudlivě zareagoval Rolver.
„Nosím masku Jezerního ptáka a žádnou chrabrost nepředstírám. Ale mohu vám půjčit silnou zbraň. V poslední době ji nepoužívám, a proto nezaručuji, že bude fungovat.“
Rolver vešel do kanceláře a za okamžik se vrátil se zbraní. „Co budete nyní dělat?“
Thissell potřásl unaveně hlavou. „Pokusím se najít Angmarka ve Fanu. Nebo myslíte, že má namířeno do Zundaru?“ Rolver uvažoval. „Angmark by mohl v Zundaru přežít. Ale bude chtít oprášit své hudební znalosti. Myslím, že na pár dní ve Fanu zůstane.“
„Ale jak ho najdu? Kam bych se měl podívat?“
„To vám nepovím,“ odpověděl Rolver. „Budete v bezpečí, když ho nenajdete. Angmark je nebezpečný člověk.“ Thissell se vrátil do Fanu stejnou cestou.
Tam, kde se cesta svažovala z kopců do volného prostranství, bylo postaveno stavení se silnými zdmi z lepenice.
Dveře byly vytesány z pevného černého dřeva, okna byla chráněna vrstvami železných prutů. Byla to kancelář Cornelyho Welibuse, obchodního zástupce, který se zabýval vývozem a dovozem. Thissell našel Welibuse na verandě. Pohodlně seděl a na sobě měl napodobeninu Waldemarovy masky. Zdál se ponořen do svých myšlenek a mohl, ale taky nemusel rozpoznat Thissellovu Měsíční můru. V každém případě nijak nepozdravil.
Thissell se přiblížil k verandě. „Dobré ráno, pane Welibusi.“ Welibus roztržitě přitakal a řekl mu mdlým hlasem a zahrál na svůj krodatch. „Dobré ráno.“
Thissella to poněkud zarazilo. Tento nástroj se sotva používal pro komunikace s přítelem a člověkem z cizí planety, i kdyby měl na sobě masku Měsíční můry.
Thissell řekl studeně. „Mohu se vás zeptat, jak dlouho tady sedíte?“
Welibus chvíli uvažoval a když nyní promluvil, použil mnohem srdečnější crebarin. Ale vzpomínka na zvuk krodatchu stále rozjitřovala Thissellovu mysl.
„Jsem tady patnáct nebo dvacet minut. Proč se ptáte?“
„Jsem zvědav, jestli jste si všiml, jak tudy kolem prochází Lesní skřítek.“
Welibus přitakal. „Šel po esplanádě a vstoupil do prvního obchodu s maskami, nepletu-li se.“
Thissell mezi zuby zasyčel. To bude první Angmarkův krok. „Už ho nikdy nenajdu, pokud vymění masku,“ zamumlal.
„Kdo je ten Lesní skřítek,“ zeptal se Welibus pouze s obvyklým zájmem.
Thissell neviděl důvod k tomu, aby jeho jméno zatajil.
„Nebezpečný zločinec: Haxo Angmark.“
„Haxo Angmark!“ vyrazil ze sebe Welibus a zaklonil se v židli.
„Jste si jist, že je tady?“
„Bezpochyby.“
Welibus si propletl své ruce, které se mu silně třásly. „To je špatná zpráva — vskutku velmi špatná zpráva. Je to bezohledný darebák!“
„Znáte ho dobře?“
„Jako všichni.“ Teď se Welibus doprovázel na kiv. „Zastával místo, které mám nyní já. Přijel jsem sem jako inspektor a objevil, že měsíčně zpronevěřoval čtyři tisíce UMI. Jsem si jist, že mě zrovna v lásce nemá.“ Welibus pohlédl nervózně na esplanádu. „Doufám, že ho chytíte.“
„Udělám, co bude v mých silách. Takže jste říkal, že šel do obchodu s maskami?“
„Jsem si tím jist.“
Thissell se otočil. Jak scházel dolů po pěšině, slyšel, jak se za ním s bouchnutím zavřely černé dveře.
Šel po esplanádě do obchodu s maskami, chvíli posečkal venku, jako by si prohlížel výlohu, kde byla stovka zmenšenin masek vytesaných ze vzácných dřev a minerálů posetých smaragdovými plátky, jemně utkaným hedvábím, vosími křidélky a zkamenělými rybími šupinami. Kromě výrobce masek v obchodě nikdo nebyl.
Obchodník byl šlachovitý muž ve žluté róbě a na sobě měl zdánlivě jednoduchou masku Světového znalce vyrobenou z více než dvou tisíc kousků dřeva.
Thissell rozvažoval, co má říci a na jaký nástroj se k tomu doprovodit, a pak vstoupil. Výrobce masek si všiml Měsíční můry a Thissellova odlišného chování, ale pokračoval v práci.
Thissell si vybral nejjednodušší ze svých nástrojů strapan a zahrál na něj. Asi to nebyla ta nejšťastnější volba, protože tento nástroj do jisté míry zestručňoval. Thissell se snažil přebít své smíšené pocity tím, že zpíval až přehnaně vřele a usilovně potřásal strapanem, ale zahrál sem tam špatný tón:
„Cizinec je zajímavá osoba, jeho zvyky jsou nevšední, budí zvědavost. Ani ne před dvaceti minutami vstoupil do tohoto nádherného obchodu cizinec, aby si vyměnil svou nezajímavou masku Lesního skřítka za jeden z pozoruhodných a odvážných výtvorů, které jsou v této místnosti shromážděny.“ Výrobce masek vrhl na Thissella kradmý pohled a beze slova zahrál několik tónů na nástroj, který Thissell nikdy před tím neviděl.
Byl to pružný váček, který se držel v dlani, se třemi krátkými trubičkami svázanými mezi prsty. Když se trubičky silně zmáčkly a vzduch procházel štěrbinami, ozval se zvuk podobný hoboji. Thissell považoval výrobce masek za skutečného mistra, protože nástroj se mu zdál být velmi obtížný. Jeho hudba sdělovala hluboký nezájem.
Thissell to zkusil znovu a s námahou manipuloval se strapanem.
Zazpívaclass="underline" „Pro cizince z jiné planety je hlas krajana jako voda pro chřadnoucí rostlinu. Osoba, která umožní setkání dvou takovýchto osob, by v tomto soucitném gestu měla nalézt uspokojení…“ Výrobce masek uchopil svůj strapan a vyloudil řadu rozvlněných stupnic. Jeho prsty se pohybovaly rychleji, než mohly oči pozorovat.