To nejdůležitější na organizaci místního vesmíru bylo, že se dařilo udržovat mír mezi mágy, kteří spolu vycházeli asi tak jako klubko koček v pytli. Teď, když se situace změnila, přišel svět o rukavice a každý, kdo by chtěl strčit do pytle ruku, musel počítat s tím, že ho kočky ošklivě poškrábou. Tohle nebyla ta stará, klidná a dobromyslná magie, na kterou byla Zeměplocha zvyklá. Tohle byla magická válka, do bělá rozpálená a všeničící.
Mrakoplaš nikdy nebyl výtečníkem v jasnovidectví, měl co dělat, aby viděl do přítomnosti. Přesto si teď s určitou únavou naprosto přesně uvědomoval, že v nepříliš vzdálené budoucnosti, třeba v nejbližších třiceti vteřinách, uslyší zas tu klasickou větu:
„Určitě existuje něco, co bychom s tím mohli udělat, ne?“
Pod nimi se mihla poušť osvětlená nízkými paprsky zapadajícího slunce.
„Zdá se, že je nějak málo hvězd,“ nadhodil Nijel. „Možná že se bojí vyjít.“
Mrakoplaš zvedl hlavu. Nebe nad jejich hlavami stříbřitě světélkovalo.
„To je syrová magie, která se usazuje v atmosféře,“ řekl. „A atmosféra je už skoro nasycená.“
Dvacet sedm, dvacet osm, dvacet —“
„Ale určitě existuje něco —“ začala Conina.
„Ne, neexistuje,“ odpověděl Mrakoplaš nevýrazným hlasem, ve kterém zazněl jen velmi slaboučký tón zadostiučinění. „Mágové teď budou bojovat tak dlouho, dokud nezůstane jediný vítěz. Nikdo nemůže nic dělat.“
„Mám hroznou žízeň,“ ozval se Creosot. „Nemohli bychom zastavit někde, kde bych si koupil hospodu?“
„A za co?“ ušklíbl se Nijel. „Jste úplný žebrák, nevzpomínáte si?“
„To, že jsem chudý, by mi nevadilo,“ zavrtěl hlavou Creosot, „ale střízlivost, ta mě děsí!“
Conina opatrně strčila Mrakoplaše do žeber.
„Ty tu věc řídíš?“
„Ne.“
„A kam to tedy letí?“
Nijel nahlédl přes okraj koberce.
„Podle krajiny se mi zdá, že míříme na střed. Ke Kruhovému moři.“
„Někdo to přece řídit musí!“
Nazdar, ozval se Mrakoplašovi v hlavě přátelský hlas.
To není zase moje svědomí, že ne? pomyslel si Mrakoplaš.
Cítím se moc špatně.
Jo, tak to je mi líto, ale za to já nemůžu. Jsem jenom oběť okolostojičností. Nevím, proč by to měl někdo házet na mě.
Ano, ale existuje něco, co bys s tím mohl udělat.
Jako třeba co?
Mohl bys zničit Magický prazdroj. Supermága. Pak by tohle všechno okamžitě skončilo.
Neměl bych ani tu nejmenší naději.
V tom případě bys při tom pokusu mohl alespoň položit život. Pořád by to bylo lepší, než nečinně přihlížet, jak se šíří magická válka.
„Hele, víš co? Drž hubu!“ prohlásil Mrakoplaš nahlas.
„Cože?“ podívala se na něj udiveně Conina.
„Hm?“ vypoulil na ni oči Mrakoplaš s nepřítomným výrazem. Chvíli nejistě pozoroval modrozlatý vzorek, na kterém seděl, a dodaclass="underline" „To řídíš ty, co? A mě k tomu využíváš. To je ale sprostý!“
„O čem to mluvíš?“
„Oh. Promiň. To já si tu jen tak mluvím sám se sebou.“
„Myslím,“ zachmuřila se Conina, „že by bylo lepší, kdybychom přistáli.“
Snesli se na zlatavý oblouk pláže, kde se poušť spojovala s mořem. V denním světle by pláž zářila oslňujícím bílým pískem, ale teď, pozdě navečer, byla rudá jako krev a podobná tajemné krajině z dob vzniku lidstva. Na hranici přílivu ležely kusy naplaveného dřeva, vyhlazené mořem a vybělené slunečními paprsky, podobné kostem neznámých obrovských ryb nebo největší výstavě samorostů ve vesmíru.
Krajina, kam oko dohlédlo, byla nehybná, s výjimkou nekonečného pohybu moře. Poušť byla plochá a neplodná, jen na pobřeží leželo několik větších balvanů. Ty však byly tak rozpálené, že se na nich neudržely dokonce ani mořské řasy.
I moře vypadalo suše. Kdyby byl v historii lidstva vystoupil první proto-obojživelník na takovouhle pláž, byl by to na místě vzdal, okamžitě se zase vrátil do vody a poradil všem příbuzným, aby zapomněli na nohy, protože ta snaha za to nestojí. Vzduch byl vlhký a těžký, jako by ho povařili v týden staré ponožce.
Přes to všechno trval Nijel na tom, že si musí rozdělat oheň.
„Všechno je pak mnohem přátelštější,“ tvrdil. „Kromě toho, co kdyby v okolí žila nějaká obluda?“
Conina se podívala na drobné olejovité vlnky, které nepříliš odhodlaně útočily na pláž.
„Tady v tom?“ zeptala se.
„Člověk nikdy neví.“
Mrakoplaš se pomalu loudal podél břehu a házel do vody oblázky. Jeden nebo dva z nich mu někdo z vody hodil nazpět.
Netrvalo dlouho a Conina měla rozdělaný oheň. Dokonale vyschlé dřevo prosycené solí se rozhořelo hučícími modrými a zelenými plameny, z nichž odletovaly celé vodotrysky jisker. Mág se vrátil a sedl si se zády opřenými o hromadu naplaveného dřeva. Halil ho tak neproniknutelný závoj chmury, že si dokonce i Creosot přestal stěžovat na hlad a žízeň a umlkl.
Conina se probudila krátce po půlnoci. Nad obzorem zářil bledý srpek měsíce a nad pískem se válely cáry chladné, vlhké mlhy. Creosot ležel na zádech a chrápal. Nijel, který si vzal hlídku, spokojeně a hluboce spal.
Po chvíli to Conina zaslechla znovu. Byl to slaboučký, jemně zvonivý zvuk, téměř neslyšný v hlubokém usrkávání moře.
Dívka vstala, přesněji řečeno se jediným plynulým pohybem přelila z vodorovné do svislé polohy a vytáhla z Nijelovy neodporující ruky meč. Pak se tiše ponořila do mlhy, a to tak nenápadně, že se bílé kotouče ani nezachvěly.
Oheň pomalu dohoříval a žhavé uhlíky se nořily do stále větší vrstvy šedého popele. Po nějaké chvíli se Conina vrátila a zatřásla dvěma ležícími postavami.
„Nocotomáseco?“ zahuhlal Nijel.
„Myslím, že bys to měl vidět,“ sykla. „Mohlo by to být důležité.“
„Jenom jsem na vteřinku přivřel oči —“ protestoval Nijel.
„To nic, teď pojď se mnou.“
Creosot se rozhlédl po skromném táboře.
„Kde je ten chlápek od magie?“
„Uvidíte. A teď potichu. Mohlo by to být nebezpečné.“
Klopýtali jí v patách, po kolena v mlze, a Conina je vedla k moři.
„Nakonec se Nijel odhodlaclass="underline" „Jaké nebezpečí jsi —“
„Psst! Neslyšel jsi nic?“
Nijel natočil hlavu.
„Takové nějaké zvonění?“
„Dívej se…“
Před nimi na pláži se objevil Mrakoplaš, který v obou rukou nesl velký kulatý balvan. Prošel kolem nich bez jediného slova, zavřené oči upřené přímo před sebe.
Vydali se za ním po vychladlé pláži. Mág dorazil do pustého místa mezi dvěmi dunami, kde se zastavil a s elegancí oživlého sušáku na prádlo hodil kámen na zem. Ten zazvonil.
Kolem už byl velký kruh dalších kamenů. Jen několik jich zůstalo ležet na sobě.
Trojice se přikrčila za nejbližší dunou a pozorovala mága.
„Spí?“ zeptal se Creosot.
Conina přikývla.
„A o co se to pokouší?“
„Já si myslím, že se pokouší postavit si věž.“
Mrakoplaš znovu vešel do kamenného kruhu a s nesmírným soustředěním a opatrností položil do vzduchu další kámen. Ten se samozřejmě zřítil k zemi.