Když jsem přijal Birgittinu nabídku, nepřišla mi ovšem podobná léčba vůbec na mysl. Při svém někdejším pobytu u Sedmi buků mé náznaky dvoření pohrdavé odmítla. Dál už jsem ve výbojích nepokračoval, neušlo mi totiž, že lovím ve strýčkové hájemství. Na její dopis o velikonocích 1976 jsem však odpověděl, že ji očekávám. Po pracovní stránce mi mohla být dobrým pomocníkem. Byla to jezdkyně s citem pro koně a při drezúře jí nechyběla trpělivost ani soustavnost.
Musím přiznat, že mě překvapila: hned od první večeře se mnou začala nehorázné koketovat. Tak očividně, že to uhodilo do očí i Moma. Načisto zapomněl otevřít okno a láskyplným zařehtáním přivolat svou oblíbenou klisnu Miláčka. A když Menou odnášela polévkovou mísu a cestou v nářečí zamumlala: „Nejdřív strejc, pak synovec,“ se smíchem vykřikclass="underline" „Déibobo, Babuli! (Dej si pozor, Emanueli!)“
Birgitta byla Bavořanka s přilbou zlatých vlasů kolem hlavy, s malýma světlýma očkama a masivní bradou v nepříliš hezké tváři. Tělo však měla krásné, pevné, kypící zdravím. Seděla proti mně růžová a svěží, jako by zrovna vyskočila z postele, ani trochu unavená dlouhou cestou, a jak polykala jeden plátek šunky za druhým, očima se pásla na mně. Vyzývala mě každým pohybem, každým pohledem, úsměvem, vzdechem, i tím, jak hnětla střídku chleba v kuličku, i jak se protahovala.
Měl jsem dosud v paměti její někdejší odmítavost a nevěděl, co si myslet, nebo se spíš bránil myšlence až příliš prosté. Menou však takové skrupule neměla, a když na závěr večeře sesunula Birgittě do talíře pořádný kus koláče, pronesla nářečím, ale hubenou tvář zcela nepohnutou: „Klec jí je málo, ráda by ptáčka.“
Druhý den jsem se s Birgittou setkal v Porodnici. Otevřeným příklopem shazovala dolů otýpky sena. Beze slova jsem k ní přistoupil, vzal ji do náruče (byla stejně velká jako já) a bez váhání začal ten monument árijského zdraví ohmatávat. Reagovala na mé laskání s nadšením, jež mě překvapilo, protože jsem si myslel, že jí jde o něco jiného.
To ovšem taky, šlo jí prostě o obojí. Pokračoval jsem v útoku, až mě zarazil Momo, kterého udivilo, že už dolů nedopadá žádná otýpka, vyšplhal tedy po žebříku, prostrčil otvorem ježatou hlavu a s výkřikem: „Déibobo, Babuli! se rozřehtal. Potom zmizel a bylo ho slyšet, jak peláší ke vstupní věži, nejspíš aby matce zvěstoval další vývoj událostí.
Birgitta, zlatou přilbu jen maličko zcuchanou, vyskočila z otýpky, na niž předtím upadla, malýma očkama na mne chladné pohlédla a prohlásila svou pracnou školskou francouzštinou:
„Nikdy se neodevzdám muži, který má o manželství představu jako vy.“
„Strýc měl taky takovou,“ řekl jsem, když jsem se vzpamatoval z překvapení.
„To je něco jiného,“ řekla Birgitta a stydlivě odvrátila tvář. „Vás strýc byl starý.“
Já byl tedy dost mladý, abych se s ní oženil. Pohlédl jsem na ni a v duchu se usmál její prostotě.
„Ženit se nehodlám,“ řekl jsem pevně.
„Ani já nehodlám,“ odvětila, „se vám odevzdat.“
Přešel jsem tu výzvu mlčky. Abych jí však ukázal, na jak lehkou váhu beru její nereálné propočty, začal jsem ji znovu laskat. Tvář jí okamžitě změkla, a nechala si to líbit.
Nepokoušel jsem se na ni nějak naléhat ani v příštích dnech. Ale muchlal jsem ji při každé vhodné chvíli a neušlo mi, že proti tomu zřejmě nemá námitek, protože příležitosti se spíš množily. Přesto jí však trvalo ještě dobré tři neděle, než se vzdala svého projektu číslo jedna a vrhla se na projekt číslo dvě. Ani pak to ale nebyl nějaký zmatený ústup, nýbrž ústup metodický, prováděný podle plánu a přesného časového rozvrhu.
Když jsem za ní přišel jednou večer do pokoje (prozatím jsme dospěli až sem), oznámila mi:
„Zítra se ti, Emanueli, odevzdám.“
,A proč ne teď?“ opáčil jsem rychle.
Nebyla na podobnou otázku připravená, zřejmě ji to zaskočilo a taky trochu lákalo. Věrnost plánu nicméně zvítězila.
„Zítra,“ řekla neochvějně.
„V kolik hodin?“ zeptal jsem se ironicky.
Birgitta však ironii nepostřehla a odpověděla vážné:
„O polední siestě.“
Právě počínaje onou siestou (byl tenkrát červenec a veliké horko) jsem nastěhoval Birgittu do pokoje sousedícího v donjonu s mým.
Byla naším soužitím přímo nadšená. Navštěvovala mě v posteli hned za svítání, pak ve dvě při siestě a večer zůstávala až do pozdních hodin. Vítal jsem ji s radostí, ale taky mě dost těšilo, když nebyla pár dní v pořádku: konečně jsem se mohl dosyta vyspat.
Birgitta pro mne znamenala odpočinek, a to hlavně zásluhou své prostoty. Dožadovala se rozkoše jako dítě koláče. Když jí byla poskytnuta, zdvořile mi poděkovala. Hlavně si libovala, jaké potěšení jí působí mé laskání (Ach, ty tvé ruce, Emanueli!). Její vděčnost mé trochu udivovala, protože žádné zvláštní rafinovanosti jsem s ní neprováděl, ani se mi nezdálo, že ohmatávat ji by byla nějaká velká zásluha.
Hlavně mi připadalo osvěžující, že kromě rukou, pohlaví a peněženky pro ni neexistuji. Ano, peněženky také, při každé vycházce do města se totiž zastavovala u výloh s „cingrlátky“, jak říkával strýček, a svýma drobnýma, trochu prasečíma očkama rozšířenýma žádostivostí mé upozorňovala, co se jí líbí.
I prostí lidé bývají však svým způsobem složití. Birgitta inteligencí nevynikala, ale dobře mi rozuměla, a vkus, i když nepříliš vybraný, jí rovněž nechyběl. Uměla vycítit, kam až může v požadavcích zajít, a když si něco koupila, nebylo to nikdy ošklivé.
Zpočátku mi trošku ležel v hlavě její mravní profil. Ale brzy mi došlo, že podobné starosti jsou bezpředmětné. Birgitta nebyla ani dobrá, ani špatná. Prosté byla. A to koneckonců krásně stačilo. Poskytovala mi potěšení hned dvojnásobné: když jsem ji objímal, a když jsem ji opouštěl, tak taky, protože jsem na ni mohl okamžitě zapomenout.
Ke konci srpna jsem Birgittu požádal, aby svůj pobyt o týden prodloužila. K mému překvapení to odmítla.
„Kvůli rodičům,“ řekla.
„Na rodiče přece kašleš.“
„Och,“ pronesla pohoršeně.
„Jakživa jim nepíšeš.“
„Protože jsem na psaní líná.“
Lenost ve psaní se jí však rozhodně vytýkat nedala, jak se později ukázalo. Datum je ovšem datum. A plán je plán. Zůstalo na tom, že odjede 31. srpna.
Poslední dny upadla v zádumčivost. Na Malevilu ji měl každý rád. Mládeneček, který tu byl o prázdninách na výpomoc spolu s ní, ji obletoval. Oba dělníci, obzvlášť Germain, obdivovali její fortel. Když na ni s rukama v kapsách hleděl Momo, požitkem až slintal. A vážila si jí dokonce i Menou, ponecháme-li stranou její hluboký odpor vůči sexuální prostopášnosti. Holka jako kyrysar říkala, a do práce jako ras.
Birgittě se u nás taky líbilo. Milovala naše slunce, naši kuchyni, naše víno, naše cingrlátka a mé laskání. Uvádím se na posledním místě; nemám potuchy, kam mě vlastně v oné stupnici požitků řadila; Ale smysl pro rozlišování hodnot nicméně kvůli nim neztrácela. Na jedné straně francouzský ráj a na druhé její německá budoucnost. A někde nějaký pan doktor bůhvíčeho, který ji požádá o ruku.
28. srpen byla neděle, a protože Birgitta nepatřila mezi ženy schopné spakovat se na poslední vteřinu, začala si chystat věci. Pak najednou poplašeně zjistila, že se jí všechny mé dárky do kufrů nevejdou. Neděle a pondělí: v obchodech zavřeno. Nový kufr by si mohla koupit leda v úterý, čili – ó hrůzo – „na poslední minutu“.