„Máš žízeň?“ zeptám se ho tónem, z něhož si nic nevybere.
„Mám.“
„Co bys radši? Víno, nebo mléko?“
„Mléko.“
„Něco k jídlu?“
Váhá.
„Chceš něco k jídlu?“ opakuji.
„Rád.“
Promluvil tiše. Dal přednost mléku před vínem. Rolník to tedy nebude, i když se mi nezdá, že by měl k venkovanu daleko.
Pokynu Menou. Naleje mu hrnek mléka a uřízne krajíc chleba znatelně tlustší, než jakým mrskla před starého Pougèse. Jak už jsem říkal, na pěkné mládence si Menou potrpí. A náš zajatec opravdu hezký je, černé oči, černé vlasy, matně bledá pleť, s níž výrazně kontrastuje špičatá, rovněž černá bradka. A vazoun je taky, třebaže štíhlý. Menou totiž muže hodnotí i z hlediska způsobilosti k práci.
Namaže mu chleba máslem a podá mu ho. Zajatec se k ní od krajíce pootočí, synovsky se na ni usměje a dojatě poděkuje. Svůj názor už mám, ale na chvilku se ještě obrním chladem a nedůvěrou. Z pohledu, který na mne vrhne Colin, pochopím, že je se mnou zajedno, což můj dojem ještě posílí.
Když nás Menou obslouží, dáme se v naprostém tichu do jídla. Napadne mě, že kdyby byl naopak ten malý chlapík, co jsem ho zastřelil, nastavil před chvílí ruce našemu zajatci, měl teď roztříštěnou lebku tenhle mládenec. Je to planá, hloupá myšlenka, jež nikomu neposlouží, a taky ji hned zaženu, protože mi z ní není právě veselo. Vyvstane mi však při snídani ještě několikrát a bere mi chuť k jídlu.
Zajatec dojedl. Položí ruce na stůl a čeká. Těch pár soust mu udělalo dobře. Do tváří se mu vrátila barva. A je zvláštní, že jak tu s námi sedí, vypadá skoro šťastně. Šťastně, a jako by se mu ulevilo.
Začnu se ho vyptávat. Odpovídá okamžité, nezaváhá ani trochu, nic se nepokouší tajit. Ba naopak, zdá se, že mi všechny informace sděluje dokonce s potěšením.
Zato nás ostatní nijak nepotěší, když se dovíme, s kým máme tu čest: organizovaná tlupa o sedmnácti mužích, vedená jakýmsi Vilmainem, který se vydává za bývalého důstojníka od parašutistů. Přísné hierarchizovanou tlupu tvoří jednak staří mazáci a jednak nováčci, kteří „starým“ otročí. Nelítostná kázeň. Trest trojího druhu: zmlácení, karcer bez jídla a pití, smrt podřezáním před očima nastoupeného mužstva. Vilmain má k dispozici bazuku s tuctem malých granátů a asi dvacet pušek.
Hervé Legrand – tak se náš zajatec jmenuje – nám líčí, jak ho naverbovali. Vilmain obsadil jeho vesnici jihozápadně od Fumelu. Během přepadu utrpěl ztráty a chtěl si doplnit stav.
„Zmocnili se nás,“ vypráví, „Reného, Maurice a mě. Přivedli nás na náves. Tam se Vilmain zeptal Reného:.Chceš vstoupit ke mně do mužstva?’ René, že ne. Vzápětí ho bratři Feyracové srazí na kolena a Fiflena mu podřízne krk.“
„Fiflena? To je ženská?“
„Ne. Vlastně, no, není.“
„Popis?“
„Metr pětašedesát, dlouhé světlé vlasy, jemné rysy. Postavou útlý. Ruce a nohy malé. Rád se převléká za ženu. Spletl by sis ho.“
„A Vilmain si ho plete?“
„Ano.“
„Jiní taky?“
„Ach, to ne.“
„Mládenci se Vilmaina bojí?“
„Nejvíc se bojí Fifleny.“
Po chvilce Hervé dodá:
„Vrhá ohromně šikovně nožem. Nejlíp ze všech mazáků.“
Pohlédnu na něj.
„A jak se to dělá, aby se z nováčka stal mazák?“
„Řeknu ti to jako Vilmain: délka služby nerozhoduje“
„A co tedy?“
„Když se člověk dobrovolně hlásí k různým úkolům.“
„Proto ses nabídl vydat na zvědy k Malevilu,“ řeknu suše.
„To ne. Chtěli jsme vás s Mauricem varovat a zběhnout.“
„Proč jsi to tedy neudělal?“
Odpoví bez sebemenšího zaváhání:
„Protože se mnou nebyl Maurice. Sběhlo se to takhle: Vilmain dnes ráno oznámil, že potřebuje vyslat čtyři muže na dvě místa; do Courcejacu a na Malevil. Vystoupili jsme z řady jen my s Mauricem. Oba noví. A tak se Vilmain obul do mazáků, až se nakonec dva přihlásili. Jednoho přilepil na mě, druhého na Maurice. V tuhle chvíli Maurice špehuje kolem Courcejacu.“
„Něco mi není jasné. Vilmain pošle ráno jednu dvojici na obhlídku Courcejacu, druhou na Malevil. Proč ne taky do La Roque?“
Okamžik ticha. Hervé na mne hledí, potom zvolna řekne:
„Ale protože v La Roque už jsme.“
„Cože!“
Nevím proč, ale současně se napůl zvednu ze židle.
„Co povídáš? Že jste v La Roque? Odkdy?“
Nesmyslná otázka. Není důležité, kdy se Vilmain v La Roque usadil, ale že tam je. Se svými puškami typu 36, se svou bandou ostřílených chlapů, s bazukou a všemi zkušenostmi.
Vidím, jak kamarádi zbledli.
„Tlupa se městečka zmocnila včera při západu slunce,“ řekne Hervé.
Vstanu a poodejdu od stolu. Jsem zdrcen. Vyslal jsem zvědy, aby prozkoumali obranu městečka, včera na úsvitě, a k večeru La Roque padne, jenže ne do našich rukou! Nemít dnes ráno ten nápad – bez ohledu na Meyssonniera, který chtěl respektovat mé idiotské instrukce, že jednoho z mužů zajmu, stál bych teď s kamarády pod larockými hradbami, přesvědčený, že vítězství bude hračka. Mám naneštěstí živou fantazii: přímo nás vidím, jak ležíme v otevřeném terénu, přibiti k zemi ničivou palbou sedmnácti vojenských pušek.
Nohy se pode mnou roztřesou. Strčím obě ruce do kapes, otočím se zády ke stolu a zamířím k oknu. Otevřu obě křídla dokořán a zhluboka dýchám. Zajatec se na mne určitě dívá, musím se stůj co stůj uklidnit. Náš život závisel na zcela nepatrné náhodě, vlastně na dvou: jedné nešťastné a druhé šťastné, přičemž ta druhá zrušila první. Vilmain se zmocní městečka v předvečer dne, kdy se na ně chystám sám, a já několik hodin předtím, než vyrazím do útoku, zajmu jeho špeha. Když člověk vidí, na jaké nesmyslné shodě okolností závisí někdy život, spadne mu hřebínek.
Vrátím se ke stolu s uzavřenou tváří, usednu a stručně zajatce vybídnu:
„Pokračuj.“
Hervé nám líčí dobytí La Roque. Když se začalo stmívat, objevil se před jižní bránou Fiflena. převlečený za ženu, v ruce uzlíček. Chlapík střežící bránu – později jsme zjistili, že to byl Lanouaille – ho vpustí dovnitř, a jakmile se Fiflena přesvědčí, že je sám, podřízne mu krk. Pak otevře ostatním. Městečko padlo bez jediného výstřelu.
O slovo žádá Meyssonnier. Nechám ho mluvit.
„Kolik máte šestatřicítek?“ obrátí se na zajatce.
„Dvacet.“
„A střeliva hodně?“
„Myslím, že ano. Příděl je omezený, ale moc zas nešetříme.“
„Vilmain se drží zásady,“ pokračuje Hervé, „mít k dvaceti puškám vždycky dvacet mužů.“
Na Meyssonnierovu žádost nám pak dopodrobna popíše bazuku. Když skončí, mám dotaz:
„Upřesni mi jednu věc: je vás dvacet, nebo sedmnáct?“
„V zásadě dvacet. Od dobytí Fumelu jsme ale tři muže ztratili. Takže se náš počet snížil na sedmnáct. Ano, je nás sedmnáct. A teď vlastně už jen šestnáct, jednoho jsi zastřelil! A mě zajal, čili patnáct!“
Tón je neklamný, doslova ho blaží, že se octl mezi námi.
„Co ten Maurice, kterého zverbovali spolu s tebou,“ zeptám se ho po chvilce, „znáš ho dlouho?“
„To bych řekl,“ odvětí Hervé živě. „Je to kamarád z dětství. Když vybuchla bomba, byl jsem u nich na prázdninách.“
„Máš ho rád?“
„Aby ne!“
Podívám se na něj.
„Nemůžeš ho tedy nechat v jednom táboře a přejít do druhého. To nejde. Dovedeš si představit, jak na něj střílíš, kdyby nás Vilmain napadl?“
Hervé se začervená a v očích mu čtu dvojí myšlenku: těší ho, že ho chci vyzbrojit, aby bojoval po našem boku, a zároveň se stydí, že zapomněl na Maurice. Klepnu zlehka dlaní do stolu.