„Povím ti, co uděláme, Hervé. My tě pustíme.“
Škubne sebou. Žádný zajatec se jaktěživ nad představou propuštění nenadchl tak málo jako právě teď on. Koutkem oka pozoruji mezi kamarády jistý neklid.
Pohlédnu na Hervého. Krev se mu vytratila z tváře.
„Něco se ti nezdá?“ zeptám se.
Přikývne.
„Jestli mě propustíš a nevrátíš mi pušku,“ řekne přiškrceně, „bude to, jako bys mě odsoudil k smrti.“
„Taky mě to napadlo. Před odchodem ti zbraň vrátíme.“
V tu chvíli neklid ještě vzroste. Tvářím se jako slepý.
„Provedeš to takhle,“ pokračuji. „O tom, že jsme tě zajali, samozřejmě ani muk. Řekneš, že tvého druha zastřelili, když vystrčil hlavu nad palisádu, a ty že ses dal v dešti kulek na útěk.“
„A že podle tvého mínění,“ dodám ještě, „střelba přicházela shora z donjonu.“
Rozhodně netoužím, aby Vilmain před útokem objevil existenci malého bunkru v kopci u Sedmi buků. „Nezapomeň, je to důležité.“
„Nezapomenu,“ slíbí Hervé.
„Dobrá. A ty s Mauricem při první příležitosti…“
„Další už si můžeš odpustit,“ přeruší mě.
„Ještě poslední otázku, Hervé: kudy jsi sem z La Roque přišel?“
„Ale po silnici,“ odvětí trochu udiveně. „Copak se dá jít ještě jinudy?“
Nic na to neřeknu. Tím jsme skončili. Už si nemáme co říci. Hervé čeká. Jeho černé, citlivé a upřímné oči bloudí po místnosti. Malá bradka mu sluší. Vypadá s ní usedlejší a starší. Sedí tu a hledí na nás, na Menou – u níž hned vycítil, že má pro něj slabost, na okna s kamennými kříži, monumentální krb. Ohryzek mu stoupá vzhůru, a i když se přemáhá, je mi jasné, jaké pocity jím zmítají. Ten chlapec – opravdu je to chlapec se bojí jen jediného: ztratit lidi, kteří už ho přijali mezi sebe. Ztratit Malevil.
Zvednu se.
„Je čas, Hervé.“
Vstane, přistoupím k němu a zavážu mu zase oči. Doprovodíme ho všichni až ke vstupní věži, ale odtud k palisádě ho vedeme už jen my dva s Meyssonnierem. Pustíme ho ven spodním zasouvacím otvorem. Naštěstí pro Hervého dopadlo tělo zabitého stranou, směrem k propasti, takže když se sehne a leze po čtyřech na druhou stranu, nemusí se k němu přiblížit. Podám mu otvorem pušku. Narovná se a s širokým chlapeckým úsměvem nám zamává na rozloučenou. A už se dlouhým krokem vzdaluje. Dívám se za ním špehýrkou.
„Přišli jsme možná o jednu pušku,“ ozve se blízko mého ucha Meyssonnier.
Ohlédnu se po něm.
„A dvě možná získáme.“
A co je nejdůležitější, s nimi i dva bojovníky. Pušek i se zbrání mrtvého máme už totiž osm. Můžeme kromě mužů vyzbrojit i Miette a Catie. Ne, potřebujeme teď hlavně další muže. Podaří-li se Hervému s Mauricem zběhnout, zbude Vilmainovi všeho všudy čtrnáct mužů. A nás by pak bylo deset. V souboji na pušky počet hodné znamená.
Totéž vysvětluji při shromáždění, které okamžitě po Hervého odchodu svolám do vstupní věže. Jacquet zatím kope za palisádou hrob pro zabitého a Peyssou, schovaný při silnici o sto metrů níž, ho s puškou v ruce během práce kryje. „A pamatuj, Peyssou,“ připomněl mu Meyssonnier. „Nevystačit ani malíček! Vidět, ale nebýt viděn!“
Meyssonnier je totiž náš vojenský expert. Vtělená drezúra. Jakkoli komunista, prošel vojenskou přípravkou. Nejspíš soudil, že získat vědomosti nikdy neuškodí, ať už se namanou odkudkoli. V úvodu zasedání nás poučí, že pušky šestatřicítky užívala francouzská armáda za druhé světové války. Od té doby došlo nepochybně k určitému pokroku, ale šestatřicítka není k zahození ani dneska.
Pokud jde o bazuku, podle něho je to zbraň, kterou vyrobili Američané v roce 1942 proti tankům. Nástroj je to přesný, do vzdálenosti šedesáti metrů zcela spolehlivý. Malevilské zdi však neohrozí, jsou příliš tlusté. A sedět mezi námi Peyssou, řekl by: „A samá malta!“ Malta stará šest set let a dnes tvrdší nad kámen.
„Zato palisáda!“ potřese Meyssonnier hlavou. „A brána v prvních hradbách! A padací most k druhým…!“
Hledíme jeden na druhého. Furiantsky předstírám optimismus, ale nepociťuji ho ani v nejmenším. Jakýpak problém,“ řeknu energicky. „Palisádu přirozeně obětujeme. Stejně sloužila jen jako maskovací a poplašný prvek. Svou roli splní, protože protivníka zdrží. Bude ji muset zničit, a tím se taky prozradí. Ale před bránou vstupní věže bych navrhoval postavit obrannou zeď. Z volně ložených kamenů, aspoň metr silnou a tři vysokou. V takové vzdálenosti od mostu, aby kolem ní mohl projet jeden muž na koni. Krom toho máme na dvoře písek, ve sklepě pytle, naplníme je a nakupíme před zeď.“
Spadne mi kámen ze srdce, když vidím, že je Meyssonnier se mnou zajedno. Po technických výkladech, jež nám uštědřil, má jeho souhlas značnou váhu.
Ale než se dáme do díla, leží mi na srdci ještě pár slov. Prosadil jsem včera, že budeme hlídat celou noc, ačkoli se mnou nikdo nesouhlasil. Události mi daly za pravdu. Nechci to příliš rozmazávat, ale jedno zdůrazním: svým zpěčováním projevili kamarádi v podstatě nekázeň. Stejně jako Catie – a to závažněji, když se bránila držet během zajatcova výslechu hlídku na hradbách, kam jsem ji poslal. V tu chvíli spustím trochu bandurskou: napříště už něco podobného nebudeme trpět! Vydám-li jednou příkaz, nehodlám se nechat otravovat žádnou ženskou a ztrácet čas dohadováním!
Vstanu. Sezení skončilo, netrvalo ani deset minut. Časy zbytečného řečnění jsou za námi.
Catie se neozve ani slovem, ale vrhne po mně zvláštní pohled. Nenávistný? Uražený? Vůbec ne. Spíš jako by chtěla říci: tak já tě otravuju? No počkej, však uvidíš! Ono „však uvidíš“ neznamená však rozhodné hrozbu. Skoro bych si troufal vidět v tom jakýsi příslib.
Jakmile je hrob vykopán a mrtvý pohřben, odvolám z předsunutého stanoviště na larocké silnici nepostradatelného Peyssoua a nahradím ho Colinem,. Nerad bych totiž, aby nás v plné práci zaskočil nějaký útok, i když mi za dne nepřipadá moc pravděpodobný. Ustavím dvě party. Jedna, které velí Peyssou, mu nosí na staveniště už opracované kamenné kvádry, z nichž postaví zeď; máme jich v podhradí celé hromady. Druhá, složená ze čtyř žen a Evelyny, plní pytle pískem, zavazuje je a dopravuje k vodnímu příkopu, kde zatím počkají, než z nich uděláme bariéru. Naše dva kovové dvoukoláky se nezastaví celý den.
Abychom zbytečně neztráceli čas a zůstávali poblíž palisády pořád v dostatečném počtu, rozhodnu, že dokud pohotovost neskončí, budeme se střídat u jídla v kuchyni vstupní věže. A spokojíme se každý talířem uzeniny, protože Menou s Falvinkou mají na práci jiné věci než kuchtění.
Než Peyssou usadí první kámen, vytáhneme ven oba povozy, náš i ten, který jsme dopravili z Rybníka. Postavíme je na parkovišti nedaleko příkopu, ve volném pruhu bez pastí. Ve střelbě nám tu vadit nebudou a neuváznou za naší novou zdí, s níž už v duchu počítám jako s trvalou součástí opevnění. I kdyby nás totiž někdy přepadla tlupa nevybavená zrovna bazukou, veliká dřevěná vrata ve věži zůstávají naší Achillovou patou: protivník je může podpálit nebo vyrazit. A není špatný nápad zamezit mu přístup kamennou stěnou, za niž se dostane jen úzkým, vydatnou palbou snadno obhájitelným průchodem.
Zjišťuji, že středověcí zedníci přitesávali kamenné kvádry co do rozměrů opravdu velkoryse. Kameny, s nimiž zápolíme, pocházejí z trosek někdejšího podhradí, jež stávalo (v dobách, kdy na Malevilu sídlil smírčí soudce) za prvními hradbami, a mají úctyhodnou váhu. Zvednout je, pokrčit nohy, vzepřít je o kolena a pak s úlevou spustit do vozíku není maličkost. Leckdy na to musí být i dva. Poslal jsem na hlídku schválně Colina, abych ho těch siláckých prostocviků ušetřil. Ale únava zřejmě zmáhá i fyzicky zdatného Tomáše. Z Meyssonniera se pot jen řine. Jediný Jacquet svými gorilími pažemi hravě zvedá kvádry, k nimž bych ho já volal na pomoc, a zdá se být zcela ve svém živlu.