Pokud jde o mne, jsem svou výkonností zklamán. A jako vždycky v takovém případě, nespokojím se zjištěním, že jsem prostě unaven a z formy, jak bych to udělal ve třiceti. Říkám si, že stárnu, a padne na mne smutek. Ne však nadlouho, pojednou si totiž uvědomím, že jsem toho v noci mnoho nenaspal a zažil také hodně napětí a vzrušení. Čerstvých sil mi ta myšlenka sice nepřidá, ale stoupne mi kuráž. Zpocený v palčivém slunci a dusnu jako myš, nehty ulámané, ruce rozbolavělé a bedra ztuhlá, přece jen udržím tempo.
V jednu připomene Meyssonnier naši společnou noční hlídku a jde se „na chvilečku“ prospat. Ve tři sklátí únava i mě a s jakous takous útěchou, že jsem Meyssonnierův vytrvalostní rekord překonal o sto dvacet minut, končím také. Peyssou už má stejně víc kamene, než potřebuje, a chce teď k sobě Jacqueta, aby mu pomohl stavět. Předám velení Meyssonnierovi, který se po své „chvilečce“ – totiž po dvou hodinách právě vrátil zpátky, prohodím na půl úst, že si jdu taky odpočinout, a na odchodu ještě zaslechnu Meyssonniera, jak posílá vyčerpaného Tomáše, aby na našem předsunutém stanovišti na malejacké silnici vystřídal Colina.
V ložnici se tak tak stačím svléknout. Ani chlad mohutných zdí nedokáže ztlumit vedro. Ležím na posteli nehybně jak balvan, ztěžklé nohy, ruce bez vlády. Usnu. Odpočinek, sám o sobě neklidný, vyústí nakonec v úzkostné sny. Líčit je nebudu. Obklopuje nás dost hrůz i ve skutečnosti. Podobné sny zažil ostatně každý: máte v patách pronásledovatele, chtějí vás zabít. Když vás dostihnou, pustíte se s nimi do křížku, vaše rány však postrádají sílu. Kdyby aspoň takový sen přišel jenom jednou, ale to ne, vrací se. Vyčerpává vás právě tím, že se opakuje. A v mém případě je o to hnusnější, že mě pronásleduje Fiflena. S nožem v ruce, oblečený v sukni, dlouhé plavé vlasy za ním vlají.
Probudím se přesné v okamžiku, kdy cítím na hrdle ostří jeho nože. Otevřu oči. Nějaká žena v mém pokoji doopravdy je, ne však bohudíky Fiflena. Je to Catie.
Stojí v nohách postele. V očích zlomyslné jiskřičky. Mlčí, nespouštějíc ze mne pohled. A náhle se na mne vrhne, zalehne mě celou délkou těla a rty se mi drtivě přisaje na ústa.
Ležím ještě napůl v dřímotách, mohl bych ji považovat málem za sen. Tím spíš, že se s obratností pro mne až překvapivou chopí všeho sama. Když se konečně zcela proberu, je pozdě, už nemohu couvnout. Zároveň s pocitem slasti se ozvou výčitky, sílící rozkoš je však umlčí. A rozkoš stoupá až k deliriu, které mi poskytuje a se mnou sdílí partnerka absolutné uvolněná, okamžité dosahující maximální spoluúčasti a schopná obrodit se a mřít dvakrát nebo třikrát během krátké doby, kterou já sám potřebuji, než ukojen ochabnu.
Namáhavě zklidňuji dech. Hledím na Catie. Nikdy mi nepřipadala nijak zvlášť hezká. Nejspíš se mé oči změnily. Jak je dosud rozpálená, neupravená, najednou se mi ohromně líbí. Ale současně vypluje zpátky na hladinu mé mravní cítění; vyčítavě řeknu:
„Proč jsi to udělala, Catie?“
Má výčitka však nezní moc pádně. Spíš chabě. A taky trochu pokrytecky, protože co udělala, neudělala sama.
Bez váhání, bujaře a energicky odvětí:
„Jednak se mi líbíš, Emanueli, i když jsi starý.“ (Díky za poklonu.) „Fakt, kdybych vás měla seřadit a nechám stranou Tomáše, stál bys pro mě hned za Peyssouem.“ (Díky podruhé.)
Odmlčí se, zvedne hlavu, v očích se jí kmitne plamínek.
„A hlavně jsem chtěla, aby sis uvědomil, že Catie něco znamená. Že to není jen nějaká otravná ženská, jak sis myslel. Ale žena, žena jaksepatří!“
Sesterskou narážku pomiňme (chudinka Miette!). Catie sedí po turecku na posteli, rozcuchané vlasy, zrudlé tváře, ňadra sice drobná, ale rozpálená vzrušením, a s očima zářícíma pýchou na mne triumfálně hledí. V první chvíli se může zdát absurdní, že je na své milenecké schopnosti tak pyšná, ačkoli je dostala do vínku při narození a nemá na nich žádnou zásluhu. Ale nejsme snad i my, příslušníci opačného pohlaví – a mezi jinými i já – stejné domýšliví na svou mužnost? A ke všemu nafoukaní a marniví jak pávi? A vlastně to není v podstatě ani tak hloupé. Stačilo několik minut, a začal jsem si Catie považovat jako nikdy předtím. I já si uvědomuji, že je to „žena, žena jaksepatří“. Nebýt Tomáše a onoho nešťastného mravního cítění, jímž jsem zatížen, byl bych dokonce nakloněn vidět v dnešním zakončení siesty prvopočátek zvyku.
Kdo říkal, že se Catie nedostává inteligence? Upírá mi pohled do očí, pohled, v němž jsem před chvilkou četl tolik slasti – všechnu, kterou prožívala, a tu, na kterou je tak bláznivě hrdá, že mi ji poskytla, a jednu po druhé zachycuje až do hloubky každou z myšlenek, jež mi procházejí hlavou. Vidí nebo cítí, nezáleží na tom, jakým způsobem mi rozumí, že s někdejším podceňováním je konec, že si jí teď naopak velice vážím. Opojená pocitem, že tak stoupla v ceně, sedí s hlavou zvrácenou, pootevřené rty, rozzářené oči. Vychutnává své vítězství jako doušky vína.
„Ale málo platné, Catie,“ řeknu přiškrceně, „budeme to muset povědět Tomášovi.“
Pro mne je ta myšlenka jak studená sprcha, pro ni ale ne. Krátce se zasměje:
„Nedělej si hlavu. Já to vyřídím. Ty se o nic starat nemusíš.“
Žasnu, jak si troufá.
„Ale počkej, Catie, rozzuří se, raní ho to…“
Potřese hlavou.
„I kdepak. Vůbec ne. Má tě příliš rád.“
„Však já jeho taky,“ opáčím, ale po chvilce mi dojde, že jsou má slova v podobnou chvíli poněkud trapná.
„Já vím,“ řekne Catie, jako by se v ní ozvala trocha někdejší kyselosti, „Každého na Malevilu jsi měl rád, jenom mě ne!“
Hned se však otřepe a v hrdle jí zaklokotá smích:
„Jenže s tím je teď konec!“
Vstane a začne se upravovat. Přitom na mne hledí s majetnickým výrazem, jako kdyby si mě právě koupila v obchodním domě okresního města a s nákupem v podpaží se spokojeně vracela domů. K sobě nebo taky ke mně. Vlastnickým pohledem se totiž nyní rozhlíží po pokoji, okamžik se zdrží u psacího stolu (fotka té tvé skopčačky!), o něco déle u pohovky pod oknem. Při každém tom pozdržení se lehce ušklíbne.
„No, ještě štěstí,“ prohlásí, „že jsem se tě ujala, chudáčku! Nedá se říct, že by sis v poslední době moc užil!“
Náhle se jí v zorničkách opět zablýskne. Podívá se na mne, v očích drzý lesk.
„S Evelynou ses pořád ještě nerozhoupal?“
Na mou duši, dovoluje si už trochu moc! Rozzuří mě to. Ale ne, k čemu lhát, nerozzuří. Nebo aspoň mnohem míň, než by mě to bylo rozzuřilo dřív. Zírám, jak dokázala, že jsem tak změkl. Sama to ostatně vidí také a nehodlá se vzdát.
„Neodpovíš?“
„A co ti mám říct? Je jí třináct!“
„Čtrnáct. Viděla jsem její papíry.“
„Je to zkrátka ještě holčička.“
Zvedne ruce k nebi.
„Holčička? Ale kdepak, ženská je to! A dobře ví, co chce!“
„A co tedy chce?“