„Tebe, hrome!“
Vítězoslavně se rozesměje.
,A taky tě dostane! Jako jsem tě dostala já, pane malevilský abbé!“
Je to parthský šíp, ale nevystřelí jej na útěku: vrhne se mi kolem krku a začne mě hubičkovat.
„Jsi celý ustaraný, Emanueli. Já vím, ty si říkáš: teď mám už nadobro po kázni! S touhle bláznivkou! Ale to se nepleť! Právě naopak! Uvidíš! Stačí mrknout! Budu poslouchat jak vojáček! Tak já utíkám!“
To děvče je učiněný oheň. Dveře zaklapnou. Zůstal jsem tu zkoprnělý, zahanbený, nadšený. Hodím kolem krku ručník a jdu se o patro níž osprchovat, abych si pročistil myšlenky. Ale sprcha nepomohla, v hlavě nemám o nic větší jasno. A je mi to vlastně fuk. Jedno popřít nemohu: celou hodinu jsem na Vilmaina ani nevzdechl a cítím se opět plný vervy, důvěry, optimismu.
Muži na staveništi mě uvítají jakoby nic. Zato ženy! Pochopily všechno. A ví bůh, snad mě i podezírají, že jsem schválně poslal Tomáše hlídkovat na silnici, abych získal volné pole. A přitom ho vybral Meyssonnier, já s tím neměl nic společného.
První, s kým se střetnu pohledem, je Evelyna. Oči má sice modré, ale hledí jak bubák. Druhá je Falvinka, dívá se spiklenecky, v očích plamínky. Menou jen potřásá hlavou a sotto voce vede značně nezdvořilý monolog, který však ke své lítosti nemůže zesílit natolik, aby ke mně dolehl, protože by ho slyšela i Evelyna. Jediný pohled, s nímž se nesetkám, patří Miette, a to mě bolí.
Miette hází lopatkou na smetí písek do pytle z umělé hmoty, který jí Catie nastavuje. Catie v triumfálním, nonšalantním postoji přidržuje otevřený pytel a Miette se dře jako otrokyně, němá otrokyně, která navíc také oslepla, protože když projdu pár kroků od ní, vůbec na mne nepohlédne, dokonce mi ani neuštědří svůj obvyklý něžný úsměv.
„Vyspal ses dobře, Emanueli?“ prohodí Catie s nestoudným klidem.
Dělá to naschvál! S chutí bych ji suše usadil. Abych jí dal najevo, jak je nemístné vytahovat se před ostatními, že „mě dostala“. A taky bych jí rád dal na srozuměnou, že na prvním místě – aspoň v jistém ohledu – u mne stojí pořád její sestra. Ale Catin pohled mě přivádí do rozpaků, je v něm připomínka toho, co se před chvilkou odehrálo a z čeho jsem se ještě zcela nevzpamatoval. Odvrátím hlavu a nepřijdu na nic chytřejšího než:
„Ahoj, děvčata.“
Catie se dá do smíchu, Miette ani nemrkne. Byla němá a slepá. Teď je dokonce i hluchá. A já mám provinilý pocit, jako bych ji zradil. Jako bych ji okradl právě o ty hodnoty, jimiž u mne stoupla v ceně Catie.
Projdu bránou vstupní věže zpátky mezi muže. Tady je alespoň prostý svět. Každý se drží svého díla a nemyslí na bůhví co. Rozvažuje se jen nad úkolem, který má být splněn. Vděčné hledím na kamarády, jak jsou ponořeni do práce.
Spějí k závěru, ale ten je nejzdlouhavější a nejpracnější. Zeď už má dva metry, teď budují třetí, poslední. Což znamená, že k ní přistavili dva žebříky a Peyssou s Jacquetem, kámen vždycky vyvážený na širokých ramenou, vynášejí kvádry nahoru, až se příčky pod jejich váhou prohýbají. Nikdo jiný než Peyssou a Jacquet by něco podobného nedokázal. Colin pomáhá střídavě tomu či onomu z obou Herkulů usadit kámen druhému na šíji. Meyssonnierovi patrně chybí pro takovou práci Colinova obratnost, a protože kamenných kvádrů leží pod rozestavěnou zdí dost, aby ji mohli dokončit, postává tu s prázdnýma rukama.
Navrhnu mu, ať jde se mnou na obchůzku. Je pro. Ale nejdřív ještě zajdu požádat Menou o kousek nitě, tak jeden dva metry.
„Mám jich už jen trošku,“ namítne, zapadlé oči dosud plné výčitek. „Až mi dojdou, čímpak mi je nahradíš?“
„Ale běž, Menou, vždyť mi stačí metr nebo dva, a pro zábavu to taky nechci!“
Brblá až hrůza, nicméně zamíří do kuchyně vstupní věže a já za ní, čímž se dopustím značné neprozřetelnosti, protože jen jsme uvnitř a nikdo nás nemůže slyšet, nádavkem k černé niti, kterou pojednou ne a ne najít, se do mne obuje:
„Ty můj chuděro,“ spustí, rozpoutávajíc škálu vzdechů, ačkoli se ve skutečnosti už těší, jak si přijde na své. „Ty se teda jakživ nezměníš! Věčně divý do každé sukně! Celý strýček Samuel. Že ti není hanba! S holkou, které jsi sám požehnal, když si brala tvého kamaráda! Podařený farář! Když si pomyslím, že se k tobě chodím vyzpovídat! Nevím, kdo z nás dvou by měl klečet před zpovědnicí. Ty bys toho měl na srdci určitě víc! A Pánubohu děláš asi taky pěknou radosti Nic neříkám o té žábě, rozumíš, nic, nechci být nezdvořilá. Ale co si myslím, to mi nikdo nevezme. Teď máme věru s ohněm po starostech, i kdyby nám vyhaslo, žádné strachy, že by nebylo kde připálit. Však mi rozumíš. A jazyk má proříznutý, učiněná zmije, jak je mladá! A jedno ti každopádně řeknu, můžeš dát krk na to, že u tebe neskončí. Ani nápad! Po tobě přijde na řadu Peyssou, pak Jacquet a po něm další! Aby mohla srovnávat!“ (Tak nevím, ale skoro jako by z těch slov zaznívala špetka závisti.)
Stejně jako strýček poslouchám a mlčím. A zatímco poslouchám, stejně jako strýček hraji v té maličké komedii přidělenou roli. Vraštím obočí, krčím rameny, potřásám hlavou, projevuji zkrátka všechny známky nespokojenosti, kterou ani trochu necítím. Zchladila si žáhu už na Pougèsovi a tohle je od Momovy smrti podruhé, co se jaksepatří rozjela. Vyrovnanost, verva, útočnost, všechno se jí vrátilo. V její drobné kostřičce je života jak nikdy předtím. Nemluvě o tom, že celé Menouino kázání vůbec neznamená, že mě odsuzuje. Být studený jako ryba, pohrdala by mnou. Dívá se na věci prostě: býk ať si na krávu skáče, od toho je býk. Nestyda je kráva. Aspoň tehdy, pokud za ním sama běhá, místo aby jenom držela, jak je její povinností.
Kázání se v kruhu vrací. Metaforu s vyhaslým a znovu připáleným ohněm (však rozumím, kde) mám to potěšení slyšet podruhé. Když už fantazie mele z posledního a všechno se začne opakovat, ozvu se. Má role mi totiž mimo jiné ukládá mít poslední slovo.
„Dočkám se té niti?“ vybafnu zhurta.
Kde se vzala, tu se vzala, jen jsem zahartusil, nit je na světě. Leží na stole. Menou mi ji skoupě odměří a brblání zvolna utichá, přechází v šumot, který je slyšet míň a míň. Vyjdu z kuchyně, uši mě brní a v duchu si říkám, jak je vlastně podivné, že náš život na Malevilu pokračuje tak docela obvykle a všedně dál, přestože nám každým okamžikem hrozí vyhlazení.
„Víš, co si myslím?“ obrátí se na mne Peyssou ze žebříku, zvedaje na zeď mohutný kvádr, asi jako bych já zvedl dlažební kostku. „Musíme pytle naskládat tak, aby zeď nebylo vůbec vidět. Vilmain si bude myslet, že má před sebou jen písek. A pěkné mu sklapne, pacholkovi.“
Dám mu za pravdu a na dobu, než se s Meyssonnierem vrátíme, předám velení Colinovi. Doprovodí nás k palisádě, aby za námi zavřel spodní otvor, až prolezeme ven. Soukat se z hradu po čtyřech kočičí dírou není právě ten nejdůstojnější způsob odchodu, ale jdu příkladem vstříc, protože bych rád, abychom si na to zvykli. Jakmile se jednou otevřou vrata, v mžiku může vpadnout dovnitř celá tlupa, nikdy jí to ale nedovolí takováhle díra těsně při zemi, s posuvnými dvířky, na jejichž spodní okraj – na tu podrobnost jsem prve zapomněl – jsme navíc přibili ostří z kosy.
Pustíme se nejdřív po larocké silnici. Tomáš jak je vidět hlídá bděle a v pečlivém úkrytu; zaslechneme sice jeho krátké: „Kam jdete?“, ale vůbec se nám nepodaří objevit, kde se schovává. Konečně se ukáže a svým nahým trupem a klidnou, soustředěnou tváří připomíná řeckou sochu ještě víc než jindy.