„Jdeme obhlédnout lesní zkratku. Cestou zpátky tě vystřídám, jestli chceš.“
„Ale proč,“ namítne Tomáš. „Ležím tu a koukám. Ty ses prve nadřel víc.“
Zrudnu a mám pocit, jako by mě zaživa zašili do kůže zrádce.
,Ale potřebuju s tebou každopádně mluvit,“ řeknu.
Rozhodl jsem se bez dlouhého rozmýšlení, jsem tomu však rád. Nebudu se schovávat za Catie. Má-li dojít ke srážce, ať jsem na ráně první. Krátce Tomášovi zamávám a s Meyssonnierem po levici jdu zas dál. Kmeny stromů jsou většinou zuhelnatělé a už se nezazelenaly, ale poslední dva měsíce střídavého deště a slunce prospěly zato podrostu. Rozbujel se přímo tropicky. Jakživ jsem neviděl, aby rostliny vyhnaly do takové výšky a síly a v takovém množství. Kapradí místy dosahuje až tří metrů a stvoly má tlusté jak mé předloktí, ostružiní narostlo v úplné hradby, z divokých hlohů jsou už stromy a mohutné chomáče kaštanových a jilmových odnoží mi tu a tam ční pěkný kus nad hlavou.
Vstup na lesní zkratku do La Roque není v tuto roční dobu ze silnice patrný, ale já už tu mám odedávna své opěrné body, podle nichž ji najdu zcela bez námahy. Než se stala ta věc, často jsem ji užíval při drezúře koní. Oplývá totiž černou prstí, pod kopyty měkkou jako mech, a také jsou na ní dobře rozložená klesání, stoupání a rovina. Dokonce jsem ji rok co rok udržoval, uřezával rozrostlé ostružiní a příliš vyčnívající větve, ačkoli les není můj. A chránil se o ní zmínit před kýmkoli z La Roque, aby snad Lormiauxovy nenapadlo projíždět se tady s valachy. Před nedávném jsme také odstranili zčernalé kmeny, jimiž byla zatarasená a které mi tak zkomplikovaly návrat z městečka, když jsem byl tehdy s Colinem oznámit Fulbertovi, že se Catie vdala.
Osudný den zřejmé přežila jen zvířata v doupatech. Až na našeho Kra, po němž však jako by se od ranního výstřelu slehla země, ptáci úplně vymizeli. Při takové cestě mlázím, kde to ani jednou nezašveholí, kde se dokonce nemihne ani nezabzučí jediná muška, člověka až mrazí.
Jdu první, soustředěné pátraje v měkké půdě po sebemenší stopě, ale nic nevidím. Pochybuji ostatně, že by někdo z lidí, kteří v La Roque přežili, pěšinu znal a mohl ji Vilmainovi prozradit: laročtí rolníci jsou lidé žírných rovin, pustit se do malejackých kopců ať pěšky či s traktorem je v životě nenapadne. Cesta není zanesena ani na štábních mapách, vznikla totiž poměrně nedávno, kdežto mapy jsou už staré; zbudoval ji jeden lesník kvůli odvozu dřeva. Je tedy málo pravděpodobné, že by se po ní Vilmain někdy pustil. Ale chci mít jistotu, což také vysvětluji šeptem Meyssonnierovi, když už jdeme asi hodinu tíživě mlčícím podrostem.
Nezahlédl jsem nic podezřelého, ani náznak nějaké stopy, ani jedinou sešlápnutou rostlinu či zlomenou větévku, leda sem tam nějakou už povadlou a sesychající, jak ji zhmoždili naše vlastní koně, když jsme se tehdy s Colinem vraceli z La Roque.
Na zpáteční cestě nechávám za sebou tu a tam značky, abych měl příště jistotu, že kromě nás nikdo stezkou neprošel. Najdu si nějaký tenký pružný stvol, ohnu ho přes cestu ve výši kyčlí a přivážu na druhé straně černou nití k větvi. Větru překážka odolá, ale člověku ne; stačí, aby šel jen trochu rychleji, a poruší ji, aniž si všimne. Pokud objevím ostružiní, nemusím ani sahat po niti, stačí mi jeho protivná vlastnost ovíjet se a zachycovat: uvolním nejdelší trnitý šlahoun a zavedu ho k druhé straně cesty, kde se rázem lačné uchytí na sebekřehčím výhonku.
Připomíná to hru z dob Klubu, jak také poznamená Meyssonnier. Až na to, že tentokrát je v sázce náš život. Nahlas to však neřekneme, ani jeden z nás netouží věci takto dramatizovat. Naopak, oba se raději shodné tváříme, jako že se neděje nic zvláštního. Po dvou hodinách chůze si najdeme vyvýšené místo s výhledem na larockou silnici a usedneme tu na pár trsů trávy, abychom si trochu vydechli. Kolem nás se vlní kadeřavé mlází, ze silnice nás tedy nikdo nezahlédne; dokonce ani kdybychom jeli na koních. Vidět, a nebýt viděn, jak říká Meyssonnier.
„Myslím, že se z toho dostaneme,“ prohodí. Až na to, že pomrkává a protáhlá tvář jako by se mu napětím prodloužila ještě víc, je naprosto klidný. Když jen mlčky přikývnu, pokračuje:
„Zkouším si představit, jak to asi proběhne. Vilmain si to přihasí s bazukou. Jednou ranou zboří palisádu a je za ní. Vidí pytle s pískem, myslí si, že pak je už hned brána, a tak vystřelí. Jednou, dvakrát, žádný výsledek. Granátů má všeho všudy asi deset. Všechny je pochopitelně nevystřílí. Dá rozkaz k ústupu.“
Potřesu hlavou.
„No vidíš, toho se právě bojím. I když odtáhne, záchranu to pro nás neznamená. Naopak. Vilmain je chlap, který se vyzná v řemesle. Jakmile zjistí, že narazil, vrátí se do La Roque a zahájí proti nám boj ze zálohy.“
„To mu lehko oplatíme,“ namítne Meyssonnier. „Známe terén jak své boty.“
„Pospíší si, aby se v něm vyznal taky. Nepotrvá dlouho, a objeví i tuhle stezku. Ba ne, Meyssonniere, takový boj je pro nás už předem skoro ztracený. Vilmain má víc lidí než my a je lip vyzbrojený. Většina našich bouchaček dostřelí tak na čtyřicet metrů, na větší dálku jsou k ničemu, kdežto jeho šestatřicítky složí člověka na čtyři sta.“
„A víc,“ dodá Meyssonnier.
Protože mlčím, zeptá se:
„Co tedy navrhuješ?“
„Zatím ještě nic. Přemýšlím.“
Když vyjdeme zpátky na larockou silnici, slunce už se sklání, paprsky jsou zlaté, nízko nad zemí.
„Tomáši!“
„Tady jsem,“ ozve se Tomáš a zvednutím paže mi prozradí svůj úkryt ve svahu nad silnicí.
Pokynem ruky se rozloučím s Meyssonnierem, který se vrací na Malevil, a zamířím k Tomášovi. Všude kolem vládne jasná pohoda, zato já mám v tu chvíli do pohody daleko.
Tomáš se pečlivě zamaskoval, obhlíží ze svého stanoviště silnici na sto metrů, zbraň má podloženou dvěma plochými kameny zasypanými hlínou. Zalehnu vedle něho.
„Válka je něco odporného,“ řekne. „Bylo vás vidět už zdaleka, vzal jsem si vás dokonce na mušku. Mohl jsem vás poslat oba pod kytičky jedna dvě.“
Mé díky za ty kytičky. Být pověrčivý, pomyslel bych si, že to není právě nejlepší úvod k rozhovoru, jaký nás čeká.
„Musím ti něco říct, Tomáši.“
„Tak mluv,“ vybídne mě, protože vycítil mé rozpaky.
Povím mu všecko. Vlastně ne, všecko mu nepovím. Nerad bych svaloval vinu na Catie. Má verze je taková: když jsem skončil siestu, přišla za mnou Catie do pokoje. Nejspíš se mnou potřebovala o něčem mluvit. A bylo to. Nedokázal jsem se ubránit.
Tomáš ke mne obrátí svou krásnou pravidelnou tvář a pozorně na mne hledí.
„Nedokázal ses ubránit?“
Zavrtím hlavou.
„Tak vidíš, že není tak špatná,“ prohlásí s bohorovným klidem. „Pořád jsi ji podceňoval.“
On taky! Načisto mi vzalo dech, že to bere takhle, Koukám do země a mlčím.
„Vypadáš nějak zklamaný,“ poznamená Tomáš a pátravě mi hledí do tváře.
„Zklamaný se nedá říct. Trochu udivený, to ano.“
„Změnil jsem totiž názor,“ řekne. „Ale nenapadlo mě ti o tom povědět. Pamatuješ, jak jsme se tenkrát na shromáždění dohadovali, když jsi přivezl Miette? Jestli jeden manžel nebo víc. Hájil jsem proti tobě monogamii, přehlasovali jsme tě a tebe to hrozné štvalo.“
Jedním koutkem se pousměje.
„Zkrátka to dnes vidím jinak. Dávám ti za pravdu. Nikdo nemá právo zabrat ženu výhradně pro sebe, když jsou jen dvě na šest mužů.“
Užasle hledím na jeho přísný profil. Myslil jsem, že se dosud zuby nehty drží svých poctivých výsad zastánce monogamie. Místo toho slyším z jeho úst své vlastní názory.