„Krom toho mi Catie nepatří,“ dodá. „Může si dělat, co chce. Je to přece člověk. Věrnost mi neslíbila, a co dělala dneska odpoledne, do toho mi nic není.“
Nakonec svá slova uzavře stručným, ale jasným:
„Už o tom nebudeme mluvit.“
Nebýt onoho rozhodnutí o věci už nemluvit, doopravdy bych mu uvěřil, že se ho to vůbec nedotklo. Jenže dotklo. Svědčí o tom takřka nepostřehnutelné chvění kolem jeho rtů. Zcela určitě to znamená, že s Catinými nevěrami počítal a předem se proti nim obrnil všemožnými důvody. Důvody vypůjčenými ode mne. V tom svého Tomáše poznávám. Přísně logický, ale ne bez citu. Jak tu ležím vedle něho a spolu s ním upírám oči na silnici, kterou střežíme, najednou si v plné síle uvědomím, jak velice ho mám rád. Ne neběží z mé strany o projev pokání. Prostě se mi jen zdá, že můj odpolední zážitek a hluboké pohnutí, které v tuto chvíli cítím, jsou dvě zcela nesouměřitelné věci.
Ticho mi připadá už trochu dlouhé. Pozvednu se na lokti.
„Vystřídám tě, jestli chceš. Můžeš se vrátit.“
„Ale ne,“ odpoví. „Tebe je na Malevilu potřeba víc. Aspoň se podíváš, jestli zeď dopadla, jak sis představoval.“
„Máš pravdu,“ řeknu. „Ale neprotahuj hlídku do úplné tmy. K ničemu by to nebylo. Na noc máme bunkr.“
„Kdo se tam upíchne?“
„Peyssou s Colinem.“
„Tak dobrá,“ prohlásí. „Na noc se vrátím.“
Jedinou postřehnutelnou známkou napětí je skutečnost, že hovoříme přehnaně normálními hlasy, tónem až skoro moc věcným.
„Ahoj,“ pozdravím ho na odchodu nenuceně, ale sám cítím, že v mé nenucenosti cosi skřípe. Nějaké „ahoj“ bych ostatně jindy ani neřekl. Podobné zdvořilosti mezi sebou nepěstujeme.
Přidám do kroku. U palisády krátce zazvoním a Peyssou mi přijde otevřít spodní otvor.
„Hotovo!“ hlásí mi, jakmile stojím vedle něho. „Máme to. Co tomu říkáš? Vidíš nějakou zeď? Jen se koukni, ať se postavíš z které chceš strany, k hrobům nebo ke srázu, nikde ani ždibek. Tomu se říká maskování, co? Ani kamínek, jen samé pytle. Vilmain ostrouhá kolečka.“
Je do půl těla nahý, dosud trochu zadýchaný a mírně zpocený, přestože už zavládl večerní chládek. Statné paže s mohutnými bicepsy drží pokrčené, jako by tak měly zůstat už nadobro. Všimnu si jeho mozolnatých rukou, má je celé zrudlé a dokonce i odřené. A přitom jen září.
„A jen si to vem,“ spustí znovu. „Za den! Všeho všudy za jediný den! Sám bych tomu nevěřil. I když, pravda, kameny jsme měli přisekané a bylo nás šest. Teda, vlastně pět. A čtyři ženské.“
Kolem zdi se kromě Tomáše a obou starušek sběhl celý Malevil a nemohou se na ni v záři podvečera vynadívat. Catie nahoře na jednom z žebříků ještě urovnává vrchní řadu pytlů. Stojí k nám zády.
„Pěkně udělaná,“ utrousí Peyssou polohlasem.
„Pořád ne tak, jako její sestra.“
„Ale stejně,“ řekne Peyssou, „to ti povím, má ten Tomáš štěstí. A nafoukaná ani trochu. Dokáže se bavit s každým, A přítulná jak kotě. Věčně by člověka hubičkovala, až mě to někdy přivádí do rozpaků.“
I v šeru zahlédnu, jak se začervenal.
„Chtěl jsem ti říct, Emanueli,“ pokračuje, „kdyby mělo zítra dojít k boji a někdo měl padnout, bylo by možná dobře večer se vyzpovídat. Povídám to za sebe a za Colina.“
Rozpačitě převrací v mocných tlapách visací zámek od spodního otvoru. Zapomněl ho vrátit na místo.
„Nechám si to projít hlavou.“
Ale nezbude mi čas. Práskne výstřel. Ztuhnu.
„Otevři,“ řeknu Peyssouovi. „To byl Tomáš. Běžím tam.“
„A co když to nebyl on?“
„Tak už otevři!“
Vytáhne posuvná dvířka. Ve chvíli, kdy prolézám dírou, stačím ještě stroze přikázat:
„Nikdo za mnou!“
Běžím, pušku v ruce. Sto metrů mi připadá jako lán. Ve druhé zatáčce zpomalím. Sehnu se a jdu příkopem v předklonu. Uprostřed silnice někdo stojí. Tomáš, otočený ke mně zády, bez hnutí, s puškou pod paží. U nohou mu leží něco světlého.
„Tomáši!“
Otočí se, ale do tváře mu nevidím, je už skoro tma. Dojdu k němu.
To světlé něco na zemi je žena. Rozeznávám sukni, bílou blůzu, dlouhé plavé vlasy. V prsou má černou díru.
„Fiflena,“ řekne Tomáš.
16
„Víš to určitě?“
Pokrčí v přítmí rameny.
„Poznal jsem ho hned. Podle toho, jak nám ho Hervé popsal, a taky podle chůze. Žena by šla jinak, ale myslel, že je sám, tak se nenamáhal.“
Odmlčí se, polkne slinu.
„No a?“
„Nechal jsem ho přejít, pak jsem vstal, opřel se tamhle o ten strom a řekclass="underline" ,Fifleno.’ Nijak obzvlášť nahlas, docela normálně. Otočil se, jako když ho bodne, přitiskl raneček na břicho a zajel do něj pravičkou.,Ruce za hlavu, Fifleno,’ řekl jsem a v tu chvíli po mně hodil nůž.“
„Uhnul jsi?“
„Já nevím. Nevím, možná jsem uhnul, ale možná ho taky zmátl ten strom. Prostě zvyk. Když se učil vrhat nožem, zkoušel to určitě nejdřív do stromu. Nůž mě zkrátka minul o pár centimetrů a místo mně do prsou se zabodl do dřeva. Tady ho máš, takže sen to nebyl.“
Potěžkávám v dlani nůž a špičkou boty vyhrnu Fiflenovi sukni až ke spodkům. Pak se k němu sehnu a v posledním zbytku denního světla si prohlédnu hlavu. Velice hezká, jemná a pravidelná tvář, orámovaná dlouhými plavými vlasy. Snadno by člověka oklamala. Tak vidíš, Fifleno, máš to rozřešené. Smrt rozhodla za tebe. Pohřbíme tě jako ženu.
„Vilmain to chtěl s námi sehrát jako v La Roque,“ řekne Tomáš.
Zavrtím hlavou.
„Nikde v blízkosti se nepohybuje. To už by tu byl.“
Přesto bude líp dlouho tu neotálet. Fiflena si chvilku počká, než ho pochováme. Pobídnu Tomáše a s ním v patách doběhnu klusem na Malevil. Pošlu hned Jacqueta hlídkovat na hradby.
Sedíme pak všichni v kuchyni ve věži, kam Falvinka donesla olejovou lampu z obytné budovy, a v její záři, namačkaní kolem stolu, hledíme mlčky jeden na druhého. Pušky máme opřené o zeď za sebou, široké kapsy džínsů a modráků nadité střelivem. Naše jediné dvě nábojnice jsme nechali Miette a Catie.
Večeře je prostá: chléb, máslo, šunka a mléko nebo víno, jak kdo chce.
Tomáš líčí ještě jednou, co se sběhlo, ostatní mu naslouchají s hlubokým soustředěním a Catie s obdivem, až mě to štve. To už je vrchol! Dělám, co mohu, abych tu hloupou reakci potlačil, ale není to tak snadné.
Když Tomáš domluví, všichni se shodnou, že Vilmain se svou tlupou doopravdy nemůže být nikde nablízku: Jinak by se byli na Tomáše po jeho výstřelu sesypali, jistě přece vědí, že Fiflena vyšel bez pušky. Fiflena neměl za úkol podřezat stráž a otevřít bránu jako v La Roque, nýbrž jen obhlédnout situaci. Jako ti dva ráno.
Rozhovor pohasne a vystřídá ho dlouhé, úzkostné mlčení.
Ke konci jídla prohlásím:
„Až bude sklizeno ze stolu, podám svátost, jste-li pro.“
Všichni souhlasí, mlčí jen Tomáš s Meyssonnierem. Ženy začnou sklízet a Peyssou mé zatím vytáhne na dvůr.
„Poslyš,“ řekne tiše, „chtěl bych se vyzpovídat.“
„Teď hned?“
„No jo.“
Zvednu ruce do vzduchu.
„Ale člověče zlatá, tvé hříchy já znám nazpaměť!“
„Jeden přibyl,“ řekne. „A velký.“
Zmlkne. Škoda, že mu nevidím líp do tváře. Tma příliš zhoustla. Nerozeznám ani Jacqueta obcházejícího po hradbách, ačkoli od nich stojíme nějakých patnáct metrů.