„Velký?“ opakuji.
„No, dost.“
A zase ticho. Blížíme se tmou zvolna k Porodnici.
„Catie?“
„Ano.“
„V myšlenkách?“
„No jo,“ řekne s povzdechem.
Odhaduji závažnost toho povzdechu. Jsme u Porodnice. Amaranta mě sice nevidí, ale ucítila mě a vyrazí z nozder něžné „pfff“. Přistoupím blíž a tápu rukou, až nahmatám její velkou kobylí hlavu, abych ji polaskal. Cítím, jak je teplá a hebounká.
„Je až moc přítulná, co?“
„No právě.“
„Objímá tě a líbá?“
„Každou chvíli.“
„A jak to dělá?“
„No,“ zrozpačití Peyssou.
„Ovine ti paže kolem krku a začne tě lehce hubičkovat po celé tváři?“
„Jak to víš?“ užasne Peyssou.
„A přitom se k tobě tiskne?“
„Jo, kdyby se jen tiskla,“ řekne, „umí sebou pěkně vrtět!“
Úplně jasně mi v tu chvíli vyvstane, co by na mém místě udělal Fulbert. Je to vlastně dobré kritérium: představit si, jak by se v dané situaci zachoval Fulbert, a udělat opak. Tady je výsledek:
„Abys totiž věděl, nejsi sám.“
„Cože,“ užasne Peyssou. „Ty taky?“
„Taky.“
Přemozme se ještě trochu. Buďme v antifulbertismu důslední.
„A se mnou je to horší,“ řeknu.
„Horší?“ opakuje Peyssou ozvěnou.
Vylíčím mu svou siestu. Jak se přitom opírám zády o přepážku boxu, Amaranta mi položí hlavu na rameno. Hladím ji za řeči rukou po čelisti. Cítím její pysky na krku, zlehka mě chňapne, ale přestože trpí tikem, nekousne.
„Tak vidíš,“ řeknu, „přišel ses vyzpovídat, a zatím se zpovídám já.“
„Jenže já ti nedám rozhřešení,“ odvětí Peyssou,
„To taky není důležité,“ opáčím rychle. „Hlavní je svěřit se kamarádovi s tím, co tě tlačí, a snést jeho soud.“
„Já tě nesoudím,“ ozve se Peyssou po chvilce ticha. „Na tvém místě bych se nezachoval jinak.“
Poznámku, že se „na mém místě“ ocitne co nevidět, si odpustím. Nedokážu se při té představě ubránit žárlivosti. No a co, tak budu zkrátka žárlit a žárlivost v sobě potlačím, jako Tomáš. Chceme-li žít na Malevilu v míru, musí jednou nastat den, kdy takové majetnické sklony překonáme.
„Teda, že bys ty a Catie,“ řekne Peyssou, „ne, to by mě nenapadlo. Já myslel, že máš oči jen pro Evelynu.“
Protože mlčím, dodá:
„Ne že bych tím snad na něco narážel.“
„Dobře děláš.“
„Ne, to vážně ne,“ pokračuje, „spíš tatíček a dcerunka, tak nějak to podle mého bude.“
„Pleteš se,“ odbudu ho suše.
Zmlkne, při své nefalšované zdvořilosti zděšený, že si troufl na tak horkou půdu. Vezmu ho za paži; okamžitě ji napne, aby mi dal pocítit svůj biceps. Náš starý Peyssou. Uchoval si ten návyk z dob Klubu.
„Vraťme se,“ řeknu. „Určitě na nás už čekají.“
Vím, že by mu poctivé rozhřešení v náležité formě bylo milejší. Udílím je co nejméně. Kdykoli je někdo na mně požaduje, třeba Menou, necítím se ve své kůži. Ale o tom už jsem hovořil.
Stůl je poklizený, pečlivě otřeny, drobty smetené, krásná tmavá ořechová deska jen svítí. Mám před sebou velikou sklenici vína. A na talíři kousky chleba; Menou právě krájí poslední. Mechanicky je přeletím očima. Dvanáct. Počítala i s Momem.
Stůl ve věži je o hodně menší než v obytné budově. Tísníme se tu, loket na lokti. Nepadne jediné slovo. Menouin omyl nikomu neušel a každého z nás přivádí na myšlenku, že to bude možná právě on, jehož příbor budou muset kamarádi zítra před večeří odklidit. Leží to na nás jako balvan. Ani ne tak představa smrti jako pomyšlení, že už by člověk nebyl s ostatními.
Než podám svátost, krátce promluvím, hledím však ze svých slov vypudit jakýkoli rétorský a hlavně jímavý tón. Dávám si naopak záležet, aby zněla naprosto klidně, nevzrušeně. Nemíním předvádět řečnický výkon, naopak, chci povědět prosté a bez efektů, co mám na mysli.
„Smysl všeho, co na Malevilu děláme,“ říkám, „je podle mne v tom, že se pokoušíme přežít. Potravu si dobýváme z půdy a chovem dobytka. Kdežto lidé jako Vilmain a Fiflena chápou život v naprosto záporném smyslu. Nesnaží se něco vytvářet. Zabíjejí, plení, zakládají požáry. Dobýt Malevil znamená pro Vilmaina získat základnu k loupežným výpadům. Pokud se lidský rod udrží, pak jen zásluhou skupin podobných naší, lidí, kteří usilují vytvořit opět jakýsi zárodek společnosti. Individua jako Vilmain a Fiflena jsou příživníci, dravá zvěř. Musí být vyhubeni.“ Odmlčím se a pokračuji:
„I když je právo na naší straně, ještě to ovšem neznamená, že v příštích hodinách nutné vyhrajeme. Ani když se pomodlím,Pane Bože, dej, ať zvítězíme,’ nemáme tím výhru ještě v kapse.“
Podobná slova z úst malevilského abbého jsou pro některé z mých společníků překvapením. Vím však, proč tak mluvím.
„Máme-li zvítězit,“ hovořím dál, „bude to od nás vyžadovat nesmírnou dávku bdělosti. A také hodně fantazie. Zvolili jste mě za svého velitele pro případ nebezpečí; to vás ale nezbavuje povinnosti namáhat vlastní hlavu. Kdyby vás kohokoli napadla nějaká lest, nějaký chytrý tah, nějaká taktika nebo léčka, na jakou jsme dosud nepřipadli, povězte mi to. Pokud nám protivník dopřeje čas, společně věc prodiskutujeme.“
Původně jsem mínil zachovat neosobní tón až do konce. Ale změním názor. Stojím nad svými společníky usazenými pod lampou, opírám se rukama o stůl a hledím na ně. Sedí namačkaní jeden vedle druhého, jako by je sletoval. Působí jako jedno jediné tělo. Tváře mají napjaté a trochu úzkostné, ale současně v nich čtu, jak šťastný pocit nám všem poskytuje vědomí, že jsme spolu, a rád bych ho nějak vyjádřil.
„Všichni znáte místní průpovídku: jedni dělají druhé.“ (Pronesu ji nejdřív nářečím, Tomášovi ji pak opakuji ve spisovné francouzštině.) „Na Malevilu jsme měli čirou náhodou veliké štěstí. Myslím, že se nezmýlím, když řeknu, že se máme navzájem tak rádi, že by nikoho netěšilo přežít, kdyby tu měl zůstat bez ostatních. Pomodlím se tedy k Bohu takto: kéž se po vítězném boji všichni opět sejdeme na Malevilu živí a zdraví.“
Posvětím chléb a víno. Sklenice, z níž jsem upil, koluje pak spolu s talířem. Všechno probíhá v hlubokém tichu. Uvědomuji si, jak velice daleko měla má slova k tomu, aby vyjádřila prudké vzrušení, jež cítím. Ale mé pohnutí se asi přece jen nějakým způsobem přeneslo na ostatní. Svědčí o něm jejich zvážnělé pohledy, pomalá gesta. Položil jsem v promluvě důraz na budoucnost člověka, aby se i tak zapřísáhlí ateisté jako Meyssonnier a Tomáš mohli podílet na společné naději. Člověk koneckonců nemusí nutně věřit v Boha, aby zažil pocit božské velebnosti. Lze ji najít i v povaze vztahů mezi lidmi na Malevilu. Meyssonnier, pomrkávaje, polkne svůj doušek, a když se k němu nakloním, abych se ho zeptal, co si o tom všem myslí, řekne s obvyklou vážností: „Je to naše bdění ve zbrani.“
Jako ve středověku před pasováním na rytíře. Sám bych podobného obrazu neužil, zdá se mi příliš dramatický, ale v jádru postihuje situaci přesně. Kněz by hovořil o rozjímání. Je to slovo pokažené, omleté, ale pořád krásné. Takřka hmatatelně názorné: po určité době, kdy byl rozptýlen, obrací se člověk do sebe a vnitřně se rozebírá. Například Catie, jindy tak nezkrotná, najednou pustila z hlavy myšlenku na nepřeberné požitky, jaké lze načerpat z vlastního těla a těl druhých lidí, a prostě jen myslí. Tečka. A že tomu není zvyklá, vypadá dost unaveně.