Ovzduší kolem stolu je prolnuto vážností a ustaraným pomyšlením na druhé. Také odvahou. A hlavně odvahou mlčet a pohlédnout zpříma do tváře návštěvnici, která tu dnes s námi přebývá. Nikdo netouží ji pojmenovat, ale víme, že tu je. Tomáš nám prve svůj příběh líčil s docela normální tváří, ale teď trochu pobledl. Že zabil Fiflenu, jím otřáslo. Možná ho i napadá, že stačilo pár centimetrů, a špičaté ostří nože ho mohlo navždy vyškrtnout z našeho společenství. Ze společenství, v němž tu teď sedíme okolo stolu, křehcí a smrtelní, vyzbrojení jen silou přátelství.
Sotva Menou polkne svátost, pošlu ji na hradby pro Jacqueta. Udiveně zírá, vystřídat ho nepřichází totiž v jejím případě v úvahu. Poslechne však, a jen vyjde za dveře, poprosím Tomáše, který zrovna drží talíř v rukou, aby si vzal kousek chleba navíc. A hned ho také požádám, aby převzal hlídku po Jacquetovi, až ho Menou přivede.
Po skončení obřadu rozhodneme, že kromě nevojáků – totiž Falvinky, Evelyny a Menou, které dnes přespí v prvním patře obytné budovy – zůstaneme všichni přes noc ve věži. Postelí tu máme pět, což právě stačí, protože Colin s Peyssouem se za chvilku – až bude tma jako v pytli – odeberou na své stanoviště do bunkru; na hradbách může podle mne hlídkovat klidně jen jeden. Evelyna nese velmi těžce, že mě musí opustit, poslechne však beze slůvka odmluvy.
Odchod obou mužů do bunkru a tří nevojáků do obytné budovy proběhne rychle a hladce, bez zbytečného hluku. Když naše pětice osamí – tvoří ji Miette, Catie, Jacquet, Meyssonnier a já, protože Tomáš už odešel na hradby, vypíši pořadí střídání stráží na kus papíru a vsunu ho pod nohu lampy, v níž jsem stáhl knot. Sobě jsem vyhradil hlídku od čtyř ráno, ale vymínil jsem si, že mě každý, kdo se bude vracet ze střídání, musí probudit. Příjemné to pro mne nebude, ale počítám, že s vědomím té povinnosti aspoň na stráži nikdo neusne. Poprosil jsem Jacqueta, aby mi snesl do kuchyně slamník, a v koutě se na něj uložím. Čtyři ostatní se rozdělí do obou pater věže, každý ulehne oblečený, zbraň v hlavách postele.
Sám tu noc spím jen na jedno oko, aspoň mám ten pocit, což vyjde konečně nastejno. Pronásledují mě podobné sny jako tenkrát s Fiflenou. Ženou se za mnou nějací lidé, bráním se, ale pažba pušky jim projede lebkou, aniž jim ublíží. Zpočátku mi dokonce připadá, že si lépe odpočinu ve chvílích, kdy nespím, a pak si v tom střídavém bdění začnu uvědomovat, jakých vážných opomenutí jsem se dopusticlass="underline" kdyby došlo k poplachu, nikdo nemá jasně vykázané postavení, ať už na hradbách či ve věži. Neurčil jsem ani přesné úkoly.
Další problém, na který jsem nepomysleclass="underline" spojení mezi bunkrem u Sedmi buků a hradbami. Pokud by hlídka v bunkru zahlédla nějakou tlupu blížit se k palisádě, musí mít bezpodmínečně nějaký signál, jímž by nás upozornila, aniž ho útočník postřehne: získali bychom tím drahocenné vteřiny na rozmístění bojovníků.
Přemílám věc v hlavě celou druhou půlku noci a nenacházím řešení. Že už se noc přechýlila, poznávám z toho, že mě podle příkazu probudí nejdřív Miette a ke konci siesty Meyssonnier. Celou tu dobu spřádám v hlavě nesmyslný plán, jak natáhnout od bunkru k hradbám drát připoutaný nějakými kroužky, v nichž by se jím dalo pohybovat. Chvílemi nejspíš podřimuji a mám dokonce i sny, protože nesmysly pokračují. V jednu chvíli už se zaraduji, že se to dá přece řešit kapesní vysílačkou, a vzápětí si zklamaně uvědomím, že jsem podobnou věc jakživ nevlastnil.
Ale nakonec mě přece jenom asi zmohl spánek, protože sebou pojednou trhnu, nade mnou se sklání Catie, třese mi rameny, a šeptajíc mi do ucha, že je na mně řada, lehce mě kousne do boltce.
Catie nechala jednu ze střílen v hradbách otevřenou a někdo, možná Meyssonnier, k ní postavil jednu z našich nízkých stoliček. Šťastný nápad, protože otvor je nepohodlně nízko a je těžké zaujmout u něho pozici, pokud člověk nesedí. Několikrát se zhluboka nadechnu, vzduch je krásně svěží a já si po neklidné noci připadám náhle až podivuhodně mladý a plný sil. Vilmain zaútočí, to je jisté. Zabili jsme mu Fiflenu, bude nás chtít potrestat. Ale dost bych se divil, kdyby na nás vyrazil a nepokusil se předtím ještě jednou oťukat situaci. Hervé mu pověděl o palisádě, určitě mu dělá trochu starost, co je asi za ní. Pokud správně chápu mentalitu takového rváče, čest mu velí pomstít Fiflenu, ale řemeslo si žádá neútočit naslepo.
Noci ubývá jen zvolna, tak tak že barikádu na čtyřicet metrů před sebou vůbec rozeznám. Obzvlášť když je z věkovitého dřeva, které lehko splývá s okolím. Napínat zrak za tak špatné viditelnosti je nesmírné únavné, chvílemi si prsty levé ruky promnu víčka a zašklebím se.
Přemáhá mě ospalost, raději vstanu, přecházím sem a tam po hradbách a tiše si odříkávám všechny La Fontainovy bajky, které znám. Zívnu. Jdu se posadit. Nebe směrem k Sedmi bukům se rozsvětlí bleskem. Překvapí mě to, počasí na bouřku nevypadá. Teprve po dvou či třech vteřinách pochopím, že mi Peyssou s Colinem dali z bunkru světelné znamení baterkou. Současné dvakrát zacinká zvonek na palisádě.
Vyskočím, srdce mi tluče do žeber, ve spáncích mi buší, zvlhly mi dlaně. Jít tam? Není to léčka? Past nastražená Vilmainem? Jakmile otevřu špehýrku v palisádě, vystřelí možná z bazuky?
V bráně vstupní věže se objeví Meyssonnier s puškou v ruce. Hledí na mne, čeká, co udělám, a s jeho pohledem se mi vrátí všechna chladnokrevnost.
„Jsou všichni vzhůru?“ zeptám se potichu.
„Jsou.“
„Svolej je.“
Svolávat je nemusí. Stačil zvonek, všichni už tu stojí, pušky v rukách. S potěšením konstatuji, jak jsou tiší, klidní a jak bleskové zareagovali. Potichounku vydám rozkazy:
„Miette a Catie k oběma střílnám ve věži. Meyssonnier, Tomáš a Jacquet na hradby, za průzory v cimbuří. Střílí se na Meyssonnierův rozkaz, Jacquete, otevřeš mi věžní bránu a hned za mnou zavřeš.“
„Jdeš tam sám?“ řekne Meyssonnier.
„Sám,“ odvětím úsečně.
Zmlkne. Pomáhám Jacquetovi nehlučně odsunout závory na bráně. Meyssonnier mě ťukne do ramene. Něco mi v přítmí podává, vezmu si to. Klíč od visacího zámku na spouštěcím otvoru v palisádě. Hledí na mne. Nejraději by šel místo mne, ale netroufá si to navrhnout.
„Pomaličku, Jacquete.“
Jakmile křídlo brány přesáhne při otvírání pětačtyřicet stupňů, panty vržou, i kdybychom na ně vyplýtvali všechen olej světa. Pootevřu jenom na štěrbinu, vtáhnu břicho a proklouznu ven.
Noc je chladná, ale po tvářích mi teče pot. Přejdu přes mostek, protáhnu se mezi příkopem a zdí a zastavím se, abych svlékl nízké holínky. K palisádě odtud dojdu v ponožkách, hezky pomalu, a jak se k ní blížím, hledím co nejvíc ztišit dech. Málem už odsunu špehýrku, ale v poslední chvíli se vzpamatuji a se zatajeným dechem vyhlédnu kulatým bezpečnostním otvůrkem, který nám tu instaloval Colin. Venku stojí Hervé a nějaký chlapec menší postavy. Dál už nikdo. Otevřu špehýrku.
„Hervé?“
„Jsem to já.“
„Kdo je s tebou?“
„Maurice.“
„Dobrá. Poslouchejte mě. Otevřu dole ten otvor. Podáte mi nejdřív pušky. Pak proleze jenom Hervé. Sám. Maurice počká.“
„V pořádku,“ řekne Hervé.
Odemknu visací zámek, vytáhnu posuvná dvířka a zaklesnu je na háček. Objeví se dvě pušky.
„Ty pušky dál,“ pobídnu je krátce. „Hlavní napřed. Strčte je až dovnitř.“