Když to udělají, spustím dvířka dolů. Otevřu jeden po druhém oba závěry. Kulka nikde, v hlavni ani v zásobníku. Opřu pušky nastojato o palisádu, sundám z řemene springfieldku a vezmu ji do ruky.
Nechám prolézt Hervého, díru zavřu, dovedu ho k bráně vstupní věže, a teprve když se za ním zabouchne, vrátím se pro jeho společníka.
Až do dnešního rána jsem si neuvědomil, jak se má ZPO vlastně používat. Ve skutečnosti musí sloužit jako propusť. Dává nám možnost vpouštět návštěvníky jednoho po druhém a předtím je odzbrojit. Jakmile se vrátím do věže, vezmu papír, na který jsem včera napsal pořadí hlídek, a dřív než začnu podruhé zpovídat Hervého, zaznamenám tužkou na rub nové pravidlo, jak jsem si je právě ujasnil.
Zrovna končím, když se přihrnou Menou, Falvinka a Evelyna. První z nich začne hned rozdělávat oheň a suše přikáže druhé, jež má očividně sto chutí v kuchyni otálet, aby šla podojit. Evelyna se mi vstoje přitiskne k boku, a protože ji neodeženu, uchopí mou levici, ovine si ji kolem pasu, pevně ji sevře za palec a nepustí. Víc si netroufá v obavě, aby o dobytou výsadu zase nepřišla. Nepohne se, ani nedutá, jenom se dívá, jak píšu. Váhaje nad nějakým slovem, zvednu oči od papíru a vidím, že oba nově příchozí nespouštějí oči z Miette a Catie. Zájem je obapolný, stačí mi letmo mrknout po Catie. Stojí, levičku opřenou o hlaveň pušky, pravý palec zaklesnutý za nábojnici, učiněný válečník. Jeden bok má vystrčený kupředu, oči bezostyšně upřené na Hervého. Nejsme tu ještě zdaleka všichni, Peyssou s Colinem dosud hlídkují v bunkru u Sedmi buků a Jacquet na hradbách. Tomáš, jak si všimnu, se na Catie nedívá a usedl na druhý konec stolu. Meyssonnier stojí za mnou a čte mi přes rameno, co píšu. Dává tím všem jasně na srozuměnou, že není mým pobočníkem pro nic za nic.
Jakmile jsem se svým „spisováním“ hotov, Menou zhasne olejovou lampu a já začnu zpovídat Hervého.
Dovím se od něho zajímavé věci. Fiflena se včera večer nevypravil na obhlídku Malevilu sám. Provázel ho jeden z mazáků. Vyjeli z La Roque na kolech. Fiflena však dvě stě metrů před Malevilem kolo schoval a druhému přikázal, ať v žádném případě nezasahuje. Ten pak z úkrytu zaslechl výstřel, viděl, jak Fiflena klesl k zemi, a vrátil se do La Roque. Vilmain v tu ránu prohlásil, že mu na Malevilu zabili „dva hošany“ a že si Malevil „podá“. Ale ještě předtím – aby si „pojistil záda“ a možná i proto, aby právě utrpěný neúspěch nepodlomil tlupě morálku – vyslal noční komando proti Courcejacu: šest mužů pod velením bratrů Feyracových. Naneštěstí se zrovna to ráno za svítání stalo, že Vilmainův mazák vyslaný s Mauricem do Courcejacu na zvědy tam ukradl dvě slepice. Hoši z Courcejacu hlídali, a jen se tlupa objevila, zahájili palbu a zabili Daniela Feyraca. Jean Feyrac se rozběsnil jako šílenec, dal rozkaz k útoku a všechno zmasakroval.
„Co znamená,všechno’?“
„Ty dva chlápky, párek starých, ženu a malé děcko.“
Ticho. Díváme se po sobě.
„A co tomu hrdinskému kousku říkal Vilmain?“ zeptám se po chvilce.
„Že prý to je v pořádku..Odprásknou ti jednoho hošana, podáš si celou vesnici’.“
Mlčíme dál. Pokynu Hervému, ať pokračuje. Odkašle si, aby zpevnil hlas.
„Vilmain se chtěl vrhnout na Malevil hned po Courcejacu. Ale mazáci byli proti. I Jean Feyrac. Zaútočit na Malevil prý není jen tak, hrad se musí nejdřív okouknout.“
„To řekl Jean Feyrac?“
„Ano.“
Dělá se mi z nich nanic. „Podat si vesnici“, jakpak by ne, když s ní mohou zamést jedna dvě. Malevil je ovšem něco jiného. Nad Malevilem se milostpáni rozmýšlejí. Což se také projeví, když pak Vilmain žádá nové dobrovolníky. Nikdo ze staré gardy se nepřihlásí a Hervé s Mauricem tím pádem hladce dosáhnou, že volba padne na ně.
„A co na to Vilmain?“
„Jestli to ti blbečkové dokážou, udělám z nich mazáky. Jestli se nechají prošpikovat, jdeme na věc, jasné?“
„A co stará garda?“
„Nijak hrr.“
„Ale jestliže dá Vilmain příkaz vyrazit, tak vyrazí?“
„Ano. Ještě pořád z něho mají vítr.“
„Proč,ještě pořád’?“
„Protože od včerejšího večera mají nahnáno už trochu míň.“
„Že padl Fiflena?“
„Že padl Fiflena a Daniel Feyrac. Klan ostrých hochů je teď oslabený. Aspoň to tak vidím.“
A vidí to, myslím, dobře.
„Kdyby někdo zabil Vilmaina,“ vyptávám se dál, „našla by se za něj náhrada?“
„Jean Feyrac.“
„A kdyby byl zabit i Feyrac?“
„Nikdo.“
„Tlupa by se rozpadla?“
„Řekl bych, že ano.“
Snídaně je připravena. Z hrnků na vyleštěném ořechu se kouří. Obraz míru a klidu, a na dvoře statku pár kilometrů odtud šest mrtvol, z nich jedna docela maličká. Hrůzou a ustrnutím nám doslova stydne v žilách krev. Jak strašlivě uhrančivou mocí vládne krutost, jestliže jí člověk skládá hold takovými pocity! Stačilo by pohrdání. Ze všeho nejvíc mě na tom sadistickém masakru bije do očí jeho idiotská tupost. Zuřivci, kteří ubíjejí lidský život, a ničí tím vlastní živočišný druh.
Přitáhnu si hrnek. Nechci už myslet na Courcejac. Musím soustředit myšlenky k nadcházejícímu boji. Jíme beze slova, všeobecné mlčení ruší jen Falvinka, která už se vrátila od dojení a nezastavitelně mele pantem. Pravda, příběh o courcejacké řezničině neslyšela, a je proto nepochybně v jiném myšlenkovém rozpoložení než my. Ale dnes ráno se roztlachala hůř než jindy. Když je Menou dobře naložená, přirovnává Falvinčino repetění k mlýnu, vodopádu, pile, a je-li naložená špatné, k průjmů. Co jsme právě slyšeli, nám úplné vzalo řeč. Snídáme, neschopni odtrhnout myšlenky od malé, nám kdysi tak dobře známé usedlosti. A nekonečný, kamsi do prázdna adresovaný proud Falvinčina brebentění s tichem ještě narůstá, a protože se nesetkává s odpovědí, nehodlá patrně hned tak vyschnout. Zvučí zcela vně našeho společenství; jako když crčí voda ze střechy na chodník nebo jako hučívala v Malejacu zednická míchačka na beton čí strojní pila. Příval složený sice ze slov, ale ať běží ve francouzštině nebo v nářečí, vlastně naprosto nelidský; pravý opak komunikace: nikomu nic nepřináší, nikdo od něho nic nečeká, všechny uši se před ním uzavírají, a tak se valí, všemi odmítán, pro nic za nic. Přemožen možná únavou z předchozí noci a napětím z té, jež nás čeká, nakonec už to nevydržím a bez ohledu na nebezpečí, že tím poskytnu, Menou zas novou zbraň, řeknu:
„Mlč už jednou, Falvinová! Jak má člověk přemýšlet, když nezavřeš pusu!“
A máme to tady! Slzy! Ať tak nebo onak, někudy se to valit musí! A kdyby aspoň potichu! Ale kdepak! Vzlyky, vzdechy, popotahování, troubení do kapesníku! Nevidím ji, sedím k ní zády. Ale zato slyším. Její ufňukaný nářek je ještě nesnesitelnější než předchozí nezastavitelný proud slov. Nádavkem mě obšťastní ještě i Menou, rozbrblá se, slovům nerozumím, ale slyší je Falvinka a mohu se spolehnout, že do její otevřené rány nalévají pořádnou dávku jedu. Ještě chvilku, a přiloží si polínko i Catie. Ne že by babičku zrovna zbožňovala. Umí ji příležitostné taky klofnout. Ale babička je babička. Hlas krve nedovolí jenom lhostejné přihlížet, jak ji oškubávají, a neohnat se taky vlastním zobákem a drápky. Catie se ostatně vloží do šarvátky ráda. Je tvrdá a pohotová. A ránu zasadit umí, „jak je mladá“. To jsem to vyvedl, hodit jim do klece tenhle kámen! Kdákají a kdákají, peří lítá, křídla tlučou, stříká krev! A já se dožadoval ticha! Díky, Miette, že jsi němá. A díky i tobě, malá Evelyno, že máš ze mne ještě tolik strachu (však on tě taky přejde), abys mlčela, když začnu metat blesky.