Honem, kde zasáhnout nejdřív? Potlačit v zárodku Catin už už se rozpoutávající protiútok.
„Už jsi dojedla, Catie?“
„Ano.“
„Ty taky, Falvinová?“
„No bodejť, však vidíš, Emanueli, dojedla.“
Kdepak odpovědět jedním slovem jako Catie; potřebuje jich šest.
„Tak běžte vyčistit stáje. Jacquet nebude dnes dopoledne volný.“
Catie okamžité poslechne. Vstane. Poctivě dodržuje včerejší slib: vojáček jedna radost.
„A co nádobí?“ namítne Falvinka, abychom viděli, jak je svědomitá.
„Umyje je Menou s Miette.“
„A se mnou,“ přihlásí se Evelyna.
„Ale je ho pěkná hromada,“ řekne Falvinka, předstírajíc, že váhá.
„Jen běž,“ odbude ji popuzeně Menou. „Však já si bez tebe poradím!“
„Pojď, babičko,“ řekne stejně popuzeně Catie.
Vyklouzne ze dveří, štíhlá a rychlá jak šíp, za ní se kymácivě vyvalí na sloních tlapách i mohutná koule jménem Falvinová.
Za cenu hory nádobí si tedy Menou udržela žezlo v rukou. Ale ráda tu cenu zaplatí, jak nám dá také jednoznačné na srozuměnou v poslední vlně brblání, průrazné a dlouhé přesně natolik, aby vykonala své, a přitom jí nevysloužila z mé strany nějakou poznámku, která by její vítězství připravila o lesk. Vlna postupné opadá, je ji slyšet míň a míň, až nakonec ztichne a já mohu konečně přemýšlet.
Boj už nebude tak nerovný. Vilmain ztratil tři ze staré gardy a dva nováčci mu zdrhli. Z tlupy, ještě předevčírem sedmnáctičlenné, zbývá všehovšudy dvanáct mužů. Já mám nyní i s Hervém a Mauricem bojovníků deset. A naše výzbroj zároveň vzrostla o tři šestatřicítky.
Má-li Hervé pravdu, Vilmainova autorita je otřesena. Tři mrtví podlomili tlupě morálku. A ještě víc ji podlomí útěk Maurice a Hervého, kteří budou rovněž považováni za padlé.
Potřebuji vyřešit tři problémy:
1. Vymyslet takový způsob boje a rozložení sil, abych mohl plně využít všech výhod terénu.
2. Přijít na nějakou válečnou lest, jež by pokud možno ještě uspíšila proces demoralizace v nepřátelských řadách.
3. Pokud Vilmain ustoupí, za každou cenu mu zabránit, aby se vrátil do La Roque a zahájil proti nám boj ze zálohy. Tenhle bod mi připadá vůbec nejdůležitější.
Od chvíle, kdy jsem poslal Falvinku a Catie do stájí, kuchyně ve věži je v jednom pohybu. Tomáš se odebral hlídkovat na larockou silnici a Jacquet se přišel najíst. Meyssonnier odešel pro Peyssoua a Colina, přivedl je a s Hervém zamířil hned zase ven pohřbít Fiflenu.
Čekal jsem s výslechem Maurice právě na to, až Hervé odejde. Potřeboval jsem se ubezpečit, že výpověď jeho kamaráda doopravdy potvrdí, co nám řekl sám, a nechtěl jsem proto vést výslech v jeho přítomnosti.
Maurice je míšenec Evropana s Asijkou. Nebude, myslím, Colina přesahovat víc jak o dva, tři centimetry, ale dík své štíhlé postavě, úzkým bokům a hýždím zvíci dvou pěstí se zdá mnohem větší. A jakkoli má celkové křehkou kostru, v ramenou je poměrně široký, což vtiskuje jeho siluetě eleganci připomínající postavy z egyptských basreliéfů. Pleť má jantarovou, vlasy ebenově černé a rovné jak hřebíky. Spadají mu kolem hlavy jako Johance z Arcu a rámují jemnou, vážnou tvář, která čas od času ožije neochvějně zdvořilým úsměvem. Zdvořilý je ostatně až po konečky prstů. Člověk má pocit, že by nedokázal provést či vyslovit hrubost, ani kdyby chtěl.
Vyloží mi, že je synem Indočíňanky a Francouze ze Sainte-Livrade v departementu Lot-et-Garonne. Otec vedl jakýsi malý podnik blízko Fumelu a Hervé k nim zrovna přijel na pár dní na velikonoce, když vybuchla bomba. Odtud se pak jeho příběh do puntíku shoduje s výpovědí Hervého. Nezaskočím ho, ať dělám co dělám. Jediné se zdá, že si vryl živěji do paměti onu scénu, kdy mu podřezali kamaráda Reného, a že jeho nenávist k Vilmainovi je ještě silnější. Nedá jí průchod slovy. Ale když o té vraždě mluví, uhlově černé panenky mu ztvrdnou a škvíry pod kosými víčky se ještě víc zúží. Dělá na mne dobrý dojem, stejné jako Hervé. Ba dokonce lepší. Hervé má obratný jazyk, vervu a herecké nadání. Maurice tolik neoslňuje, ale je to člověk z lépe zakalené ocele.
Otočím se k Peyssouovi.
„Až dojíš, Peyssou, mám pro tebe práci.“
„Poslouchám.“
„Ve skladu máme nějaké kruhy. Chtěl bych na tobě, abyste je s Mauricem zacementovali do zdi ve sklepě. Rád bych tam po dobu boje přivázal býka, krávy a Miláčka. A pak bych ještě chtěl, abys postavil provizorní chlívek pro Adélu.“
„Jenom Miláčka?“ podiví se Peyssou. „Co ostatní koně?“
„Zůstanou v Porodnici, budeme je možná potřebovat. Až budeš hotov, přijď mi to říct a všichni společně nanosíme z Porodnice do sklepa seno.“
Pohlédne na mne přes okraj hrnku, nos pohroužený uvnitř, v očích úzkost.
„Myslíš, že jsou první hradby ohrožené?“
„Nic takového si nemyslím, chci se jen pojistit.“
Vstanu.
„Pojď se mnou, Menou, chvilku to nádobí nech.“
Vezme z Miettiných rukou utěrku, otře si droboučké šlachovité paže a už za mnou cupitá (udělá dva kroky na můj jeden). Odvedu ji do strojovny nad padacím mostem.
„Kdyby bylo třeba, myslíš, Menou, že bys to tu zvládla sama? Nebo raději chceš, aby ti pomohla Falvinka?“
„Bez toho škopku sádla se klidně obejdu,“ odvětí.
Ukážu jí, jak s mechanismem zacházet. Vzepře vychrtlou kostřičku, zatne zuby a po dvou nebo třech pokusech už se ramena vratidla hladce otáčejí. Nepoužil jsem rumpálu od onoho dne těsně před velikonocemi, kdy jsme s učitelem Paulatem diskutovali o letošních obecních volbách. Tlumený skřípot tlustých, důkladné promazaných řetězů mi neobyčejně ostře připomene minulost. No budiž. Na vzpomínky a melancholii není čas.
Když se Menou chystá zdvižený most spustit podruhé, upozorním ji, aby víc brzdila. Plošina musí dosednout na kamenný okraj příkopu jako do mechu. Čtvercovým okénkem strojovny spatřím Peyssoua s Colinem. Stojí v brané věže a hledí směrem k nám. I v nich skřípot řetězů jistě probudil vzpomínky.
„Tady bude tvé bojové stanoviště, Menou. Jakmile kolotoč spustí, postavíš se sem a vyčkáš. Kdyby nám začalo téct do bot a museli jsme se stáhnout za druhé hradby, zvedneš most. Chceš si to zkusit ještě jednou? Budeš si to pamatovat?“
„Nejsem padlá na hlavu,“ odpoví.
A najednou má oči plné slzí. Všechno se ve mně sevře, znám ji, že pláč u ní bývá až to poslední.
„No tak, Menou.“
„Dej mi pokoj,“ procedí zaťatými zuby.
Upírá oči před sebe, na mne se nepodívá. Stojí rovně jako svíčka, nehybná, hlavu zdviženou. Po snědé tváři (bílé jen na čele, protože si v létě chránívá hlavu slamákem) se jí koulejí slzy. Ve vzpřímeném ztuhlém postoji svírá rukama dvě ramena vratidla jako kormidelník v bouři. V den Paulatovy návštěvy otáčel rumpálem Momo. Zářil, tančil radostí. Přímo ho vidím. Vidí ho i Menou, stojí u stroje, nespouštějíc z něho ruce, zatíná zuby a pláče. Ne ze sentimentality. Ne z lítosti nad sebou. Je to jen chvilka, nic víc. Přestojí nepohodu a během vteřiny vynoří zas hlavu z plískanice. Otočím se zády, abych ji neuváděl do rozpaků, a hledím z okénka. Koutkem oka však její úžasnou drobnou postavičku zahlédám, pláče se vztyčenou hlavou a očima dokořán, ani nevzlykne. Její obraz se zračí v tabulce otevřeného okénka a nejvíc mě na něm uchvacují ty dvě pěsti, sevřené energicky na ramenech vratidla, jako by se jimi pevněji chápala zas vlády nad životem.