Nakonec jsem jí daroval jeden ze svých vlastních kufrů a tím zkrátil její zoufalství. A protože nedala jinak, na listě žlutého průklepového papíru, který jsem měl zrovna po ruce, jsem pro ni zvěčnil soupis veškerých něžností, jež jí poskytnu, až se zase vrátí na Malevil, tak jak jsem jí je vylíčil předchozí večer v restauraci. Svůj hotový výtvor jsem jí přinesl. Přečetla ho bez ohledu na jeho chabou literární hodnotu s rozzářenýma očima a zrudlými tvářemi. Slíbila mi, že si ho po návratu do Německa bude číst vždycky jednou týdně v posteli. Ne že bych něco takového po ní chtěl. Slíbila to sama od sebe, trochu si poplakala a pečlivě můj žlutý list uložila mezi ostatní kořist, kterou si odvážela.
O vánocích přijet nemohla a způsobila mi tím větší zklamání, než bych byl čekal. Vánoce pro mne stejně nikdy nebyly příliš veselá doba. Peyssou, Colin a Meyssonnier je slavili v kruhu svých rodin. Já zůstával sám jen s koňmi. A přes všecko pohodlí, které jsem na Malevilu zavedl, se tam člověk v zimě těžko mohl cítit jako v bavlnce. Jeho mohutné zdi by byly dokázaly poskytnout teplo a romantický pocit leda nějakému mladému párku.
Nedal jsem své roztrpčení najevo jediným slovem, Menou je však vycítila a jednoho studeného zasněženého rána jí můj celibát poskytl téma k dlouhému brumlavému monologu, jakými mě začala obšťastňovat od těch dob, co je strýček pod drnem.
Těch příležitostí, co jsem si pokazil! Obzvlášť tehda s Agnès. Zrovna dneska ráno se s ní setkala, u Adély, přijela na svátky k rodičům do Malejacu, a přestože je holka vdaná za toho svého knihkupce v La Roque, taky se po mně hned ptala. Jo, copak Agnès, to bylo děvče krev a mlíko, s tou jsem mohl dobře pochodit. No, už se stalo. Nezahazujme hned flintu do žita. Však se najdou jiné. Jenom v Malejacu, kolik je tam děvčat. I když už mám svoje léta, mohl bych si vybrat, kterou bych jen chtěl, protože jsem dneska bohatý a ještě pořád hezký člověk a vždycky je líp oženit se s děvčetem od nás než s nějakou Němkyní. Je to pravda, Birgitta se k práci znala postavit, ale takový Němec, to je člověk, který nevydrží na místě. Přece je známe, vpadli k nám už třikrát. A i kdyby se Francouzka té mé skopčačce zrovna nevyrovnala, manželství koneckonců neznamená jenom potěšení, ale hlavně děti, a to bych se pěkně vytrhl, pořád se tak dřít a nakonec nemět Malevil komu nechat.
V následujících měsících jsem se sice neoženil, ale našel jsem alespoň přítele. Bylo mu pětadvacet a jmenoval se Tomáš le Coultre. Potkal jsem ho v lese u Sedmi buků, měl na sobě džínsy, vedle sebe velikou motorku značky Honda a kolena od hlíny. Poklepával kladívkem na nějaký kámen. Pověděl mi, že má vyučovat na třetím stupni a píše diplomovou práci o nerostech. Pozval jsem ho na Malevil, dvakrát nebo třikrát mu půjčil Geigerův počítač po strýčkovi, a když jsem se dověděl, že mu ubytování v rodinném penziónu v La Roque příliš nevyhovuje, nabídl jsem mu pokoj na hradě. Pozvání přijal a od té doby už mě neopustil.
Tomášově vášni pro minerály sice nerozumím, ale mám na něm rád, jak přísně logicky myslí, a taky se mi líbí jeho otevřená povaha. I jeho zevnějšek: je krásný a ještě hezčí na něm je, že si toho není vědom. Nejen rysy, nýbrž i poklidným vážným jasem připomíná jeho tvář řeckou sochu. Včetně oné nepohnutosti.
Duben 1977: poslední mezník.
Svírá mě pocit až bolestné ironie, když dnes vzpomínám na těch pár týdnů šťastného života, které nám ještě zbývaly, a představím si, že největší starostí, nejdůležitější myšlenkou, zájmem, který tenkrát vzrušoval členy bývalého Klubu a mne s nimi, byl široce pojatý a významný plán, jak svrhnout obecní radu v Malejacu (412 obyv.) a zaujmout na radnici její místo. Ach, naprosto nezištně! Měli jsme na mysli jedině obecné blaho!
Během dubna, kdy se blížily obecní volby, jsme žili jako v horečce. Protože učitel Paulat podle svého vyjádření nepokládal schůzku v místnostech školy za dost vhodnou, svolal jsem na patnáctého nebo šestnáctého, každopádně na jednu neděli dopoledne, představitele opozice do velké síně renesanční obytné budovy na hradě.
Byl jsem na onu komnatu pyšný, právě jsem ji vybavil nábytkem a v očekávání přátel jsem přecházel z jednoho konce na druhý a s radostí si ji prohlížel. Střed zaujímal osm metrů dlouhý klášterní stůl obklopený dvanácti židlemi s vysokými opěradly a čalouněním z maďarské výšivky. Na zdi mezi dvěma dílovými okny se ježily starobylé sečné zbraně. U protější stěny zaujala místo zasklená skříň na listiny a po jejích bocích dvě rustikální ludvíkovské komody ze Špejcharu, kterým Meyssonnier přidělal nohy a opravil dvířka. Matylda Meyssonnierová je láskyplné naleštila a jejich teplý, temný ořech na pozadí zlatavých kamenů zdi mi připadal krásný. I velké kamenné dlaždice, které Menou čerstvé vydrhla, se jen blyštěly. A přestože drobnými barevnými tabulkami oken dopadaly dovnitř šikmé sluneční paprsky, rozdělala také pořádný oheň. Pod záminkou, že „ve vzduchu je pořád studeno“, po pravdě však v přesvědčení, že oheň ještě přispěje k důstojnosti kulisy.
Požádal jsem ji, aby rozhoupala zvon ve vstupní věži, jakmile zaslechne, že na parkovišti před prvními hradbami zastavují auta kamarádů z Klubu. Momo stál zatím na stráži ve strojovně druhých hradeb s příkazem, aby ve chvíli, kdy se přátelé objeví, spustil přes příkop plošinu padacího mostu.
Uznávám, že všechny ty přípravy byly trošku teatrální, ale koneckonců to taky nebyl ledajaký hrad a ledajací přátelé.
Sotva jsem zaslechl zvon, vyběhl jsem z budovy a vzal to přes čtyři schody vzhůru do čtvercové věžičky, kde Momo otáčel rumpálem. Všechno báječné klapalo, za temného, dramatického rachotu dobře namazaných řetězů klesaly pohyblivé pilíře, na jejichž koncích dva další řetězy nesly most, s majestátní pomalostí k zemi. Soustava kladek a závaží usnadňovala práci jak při zvedání, tak při spouštění, kdy most zase přibrzďovala, a Momo s vážnou tváří, hubený trup sehnutý do oblouku, přidržoval ramena vratidla, přesně jak jsem ho to naučil, aby plošina dosedla pěkně zlehka.
Čtvercovým okenním otvorem jsem viděl své tři kamarády, jak kráčejí v jedné řadě, s očima zdviženýma k nám, přes podhradí k vodnímu příkopu vzdálenému padesát metrů. I oni šli zvolna a mlčky, jako by si uvědomovali, že mají v této scéně hrát určitou roli.
Jakési slavnostní očekávání bylo ostatně přímo ve vzduchu a přispěli k němu i koně v boxech; v jedné dlouhé vyrovnané lince zvedli hlavy přes dvířka, a naslouchajíce skřípotu řetězů, úzkostlivě upírali své krásné citlivé oči k padacímu mostu.
Jakmile plošina dosedla, sešel jsem kamarádům otevřít bránu, přesněji řečeno branku v pravém křídle vrat.
„Tomu říkám uvítání!“ prohlásil malý Colin, v úsměvu zvedl koutky úst a se šibalstvím v živých očích na mne pohlédl.
Čahoun Peyssou, papulu roztaženou širokým úsměvem, obdivoval tloušťku pohyblivých pilířů, sílu řetězů, důkladnost plošiny pobité železnými hřeby. Meyssonnier neřekl nic. V jeho asketickém srdci komunisty nebylo pro podobná dětinství místo.
Peyssou okamžitě zatoužil vyšplhat do čtverhranné věžičky a vlastnoručně padací most zdvihnout, což také udělal, ale hra svalů, kterou to doprovodil, byla zcela zbytečná, protože malý Colin, dychtivý stůj co stůj ho v půlce vystřídat, dokončil operaci naprosto hravě. Zvednutý most se samozřejmě musel hned zase spustit, dosud totiž nepřišel učitel Paulat. Ale to už Momo zasáhl energickým: „Dábedéde zága! (Tak mé nechte, sakra!)“ a převzal stroj opět do vlastních rukou. Meyssonnier s námi sice taky šel, ale zhnusený naším reakcionářským nadšením pro feudální architekturu, nepronesl jediné slovo a ničeho se prstem nedotkl.