Nechám ji samotnou. Nic jiného si myslím nepřeje. Rázným krokem dojdu k donjonu a zamířím do svého pokoje. Usednu k psacímu stolu, vytáhnu jednu zásuvku, do níž jsem už hodné dlouho nesáhl, a najdu, co hledám: dva fixy, černý a červený. Najdu i něco jiného, co nehledám: velkou policejní píšťalku, kterou jsem kdysi v záchvatu šlechetnosti daroval Peyssouovi, když jsme ho předtím zřezali, aby mu přešla chuť stát se hlavou Klubu. Hned nazítří jsem ale zneužil jeho dobroty a přemluvil ho, aby mi ji za pakatel zase odprodal, proto ji mám u sebe. I dnes ji převracím v prstech s potěšením. Neztratila nic ze svého kouzla. Zub času chromování nepoškodil, a když se na ni hvízdne, její pronikavý zvuk je slyšet hezky daleko. Strčím ji do kapsičky u košile, načež obětuji čtvrtku velkého kreslicího papíru a pustím se do díla.
Pracuji sotva pět minut, když někdo zaklepe. Catie.
„Posaď se, Catie,“ řeknu, aniž zvednu hlavu.
Psací stůl mám proti oknu, kolmo ke zdi. Než Catie usedne naproti mně zády k oknu, musí ho obejít. Cestou mi jakoby roztržitě přejede levičkou po šíji a krku. A současné mrkne na stůl, co to kutím. Snažím se, aby nepoznala, že její přítomnost v mém pokoji mě nenechává lhostejným. Neoklame ji to. Sedí s vystrčeným břichem na krajíčku židle, oči napůl přivřené, na rtech náznak úsměvu, a významně na mne hledí.
„U koní jste hotovy, Catie?“
„Ano, už jsem se dokonce i osprchovala.“
A myslím, že ne pro nic za nic. Nezvednu však oči od papíru. Chytrému napověz, pokud ovšem nedělá hloupého.
„Přišlas mi něco povědět?“ zeptám se po nějaké chvíli.
„No, ano,“ odvětí s povzdechem.
„Oč běží?“
„O Vilmaina. Mám nápad.“
A honem dodá:
„Povídal jsi přece, že když někoho něco napadne, má ti to přijít říct.“
„Správně.“
„No, tak mé teda něco napadlo,“ řekne s předstíranou skromností.
„Poslouchám tě,“ ujistím ji, oči sklopené k papíru.
Ticho.
„Nerada bych tě rušila,“ ozve se po chvilce, „obzvlášť když jsi tak zabraný do práce. Páni! Ty si ale dáváš záležet!“ Pokouší se vyluštit vzhůru nohama veliká tiskací písmena, která maluji fixem na čtvrtku. „Co to bude, Emanueli? Nějaký plakát?“
„Vyhláška pro Vilmaina a jeho tlupu.“
,A co se v ní vyhlašuje?“
„Moc nepříjemné věci pro Vilmaina a mnohem míň nepříjemné pro ostatní bandu. Zkrátka a dobře,“ vysvětluji, „pokouším se využít faktu, že je tlupa trochu rozložená, a odtrhnout ji od velitele.“
„A myslíš, že to klapne?“
„Myslím že ano, pokud jim začne téct do bot. V opačném případě ne. Ale ať už to dopadne jak chce, nic mě to nestojí, jenom kousek papíru.“
Na dveře za mými zády někdo klepe. Neotočím se, zavolám jen „dál“ a pokračuji v malování písmen. Ale všimnu si, že se Catie na židli narovnala, a když se dlouho nikdo neozývá, otočím se, abych se přesvědčil, kdo to přišel. Evelyna.
Svraštím obočí.
„Co tady děláš?“
„Fiflenu pohřbili a Meyssonnier se vrátil, přišla jsem ti to říct.“
„To tě poslal Meyssonnier?“
„Ne.“
„A co nádobí, nenabídla ses náhodou, že s ním pomůžeš?“
„Nabídla.“
„Už je umyté?“
„Ne.“
„Tak jen pěkně běž pomáhat. Když se člověk pustí do nějaké práce, nevykašle se na ni při prvním nápadu, který mu proletí hlavou.“
„Už jdu,“ řekne, ale nepohne se ani o píď, jenom na mne upírá své veliké modré oči.
Jindy už bych na ni vyjel a hezky ji popohnal. Nechci ji však pokořovat před Catie.
„Tak co je?“ řeknu, ale nijak zhurta, spíš laskavě.
Mírná slova ji podlomí.
„Už jdu,“ opakuje se slzami na krajíčku, zavírajíc za sebou dveře.
„Evelyno!“
V mžiku je zpátky.
„Řekni Meyssonnierovi, že ho potřebuju. Ale hned.“
Vyšle ke mně zářivý úsměv a dveře za ní zaklapnou. Tři mouchy jednou ranou: Meyssonniera opravdu potřebuji, Evelynu jsem uklidnil a vystrnadím Catie. Zůstávat s ní tady sám je trochu nebezpečné. Spíš než strach u mne sice momentálně převládají zcela jiné pocity, ale člověk musí přece jen vědět, co pospíchá víc a co méně.
Catie se zase rozvalí na židli. Ne že bych se po ní díval, aspoň ne natolik, abych jí viděl do tváře. Dal jsem se opět do malování. Naštěstí mohu jen opisovat, načrtl jsem si text nanečisto na kousek papíru. Catie se zahihňá.
„Ta si pospíšila, viděl jsi? Je do tebe blázen!“
Zvednu hlavu a bryskně ji usadím:
„To je vzájemné.“
Pohlédne na mne s takovým úsměvem, že bych po ní s chutí něco hodil.
„Když je to tak, pak ale nechápu, co ti…“
„Když je to tak, co mi takhle prozradit ten svůj nápad?“
Vzdychne, zkroutí se na židli, poškrábe se na noze. Nejde jí zkrátka ani trochu pod nos, že musí opustit vzrušující téma mých vztahů k Evelyně.
„Dobrá,“ řekne. „Vilmain zaútočí. Ostrouhá kolečka, jak říkáš.“ (Bůhví, co je jí na tom k smíchu.) „Vrátí se do La Roque, zahájí proti nám boj ze zálohy a to tě právě štve.“
„Nejde o to, jestli mě to štve. Znamenalo by to katastrofu. Mohl by nám pěkně ztrpčit život.“
„No právě,“ pokračuje, „až se dá na ústup, musíme zabránit, aby se dostal zpátky do La Roque. Pronásledovat ho.“
„Bude mít zatracený náskok.“
Vítězoslavně na mne pohlédne.
„Ano, jenže my máme koně!“
Zkoprním. Nešlo tedy jen o záminku: přišla doopravdy s nápadem! A já, který prožil celý život mezi koňmi, já na to nepřišel. Válka a jezdecké umění spolu v mé hlavě nijak nesouvisely. Vlastně ne, jednou jsem si obojí přece jen spojil, ale jen jednou. Tenkrát, když jsem kamarády přesvědčoval, abychom vyměnili s Fulbertem krávu za dvě kobyly. Čistě diskusní argument, nic víc. Mám na rozdíl od Fulberta kavalerii, tak obrovskou výhodu, a málem bych jí nevyužil!
Posadím se zpříma.
„Ty jsi geniální, Catie!“
Zčervená, v návalu radosti pootevře rty, v očích výraz dětinského štěstí. Mohu si na tom uvědomit, jak těžce nesla mé podceňování.
Rozvažuji. Nechám si pro sebe, že její nápad bude třeba ještě promyslet, že asi sotva půjde klidné si vyrazit za Vilmainovou bandou po asfaltce, na níž koňská kopyta hlasitě zvoní. Slyšeli by nás, počkali si někde v zatáčce a postříleli nás jako králíky!
„Výborně,“ řeknu. „Výborně, Catie, nechám si tvůj nápad projít hlavou. Zatím o něm pomlč.“
„Samozřejmě,“ odvětí s pyšnou tváří.
A tíha právě nabytých ctností ji natolik strhne, že k nim připojí i diskrétnost.
„Já mažu,“ řekne, „nechám tě, vidím, že máš co dělat.“
Dost neprozřetelně vstanu. Jen totiž obejde stůl, už mi visí na krku a ovine se kolem mne jako liána. Peyssou má pravdu: vrtět sebou umí.
Někdo zaklepe, vykřiknu bez rozmýšlení „dál!“. Meyssonnier. Místo mne zrudne kupodivu on. Začne mžikat. A mne doopravdy zamrzí, že jsem se stal tím, skrze něhož pohoršení přichází.
Dveře se za Catie zavřely, ale Meyssonnier si nedovolí sebemenší komentář. Ani pouhé „No teda!“, jaké by si na jeho místě neodpustil Peyssou, ani úsměv, jakým by mě počastoval Colin.
„Posaď se,“ řeknu, „minutku, prosím tě.“
Usedne na židli zahřátou ještě od Catie. Sedí jaksepatří, mlčí, nepoposedne ani o píď. Člověk si odpočine jedině mezi muži. Dokončím svůj plakát s nesrovnatelné větším zdarem a značně rychleji, než jsem ho začal.