„Podívej,“ řeknu, podávaje mu vyhlášku. „Co tomu říkáš?“
Hlasitě čte:
PANSTVÍ MALEVILSKÉ A LAROCKÉ
Níže jmenovaní zločinci
VILMAIN, psanec a vůdce tlupy
JEAN FEYRAC, katan z Courcejacu
se odsuzují k smrti.
Pokud ostatní složí zbraně na první výzvu,
budou jen vykázáni z našeho území, přičemž jim
ponecháme zásobu potravy na jeden týden.
Emanuel Comte
malevilský abbé
Meyssonnier čte nejprve nahlas, pak ještě jednou potichu. Hledím na jeho protáhlou tvář, dlouhé rýhy podél lící. V každém rysu má vepsáno slovo „svědomitost“. Byl dobrým straníkem, ale stát se knězem nebo lékařem, byl by se osvědčil stejně dobře. A což teprve ve správě, pro niž mu nechybí jak vášeň sloužit věci, tak pozornost vůči detailům. Věčná škoda, že se nestal malejackým starostou. Vsadím se, že toho ještě dnes občas zalituje.
„Co tomu říkáš?“
„Psychologická válka,“ odpoví zdrženlivě.
Čiré konstatování. Hodnocení přijde později. Promýšlí si všechno ještě jednou. Dopřejme mu čas, ať si to přežvýká. Znám ho, chvíli mu vždycky trvá, než si věci v hlavě přebere, ale výsledek pak stojí za to.
„Podle mě to vyjde leda v případě,“ ozve se po chvíli, „že budou Vilmain a Feyrac zabiti. Ano, když padne velení, ostatní pravděpodobně chuť do rvačky přejde, bude jim milejší zachránit si život.“
„Pokud jim začne téct do bot,“ prohlásil jsem v rozhovoru s Catie. Meyssonnier se vyjádřil mnohem přesněji: budou-li Vilmain a Feyrac zabiti. Pravdu má on. A ten odstín je důležitý. Až budu před bojem dávat pokyny střelcům, musím na to pamatovat.
Vstanu.
„To bychom měli. Našel bys někde kus překližky? Že bys to na ni přilepil a pak ještě provrtal dvě dírky.“
„To není problém,“ ujistí mě Meyssonnier a zvedne se také.
S plakátem v ruce obejde psací stůl a u mne se zastaví.
„Chtěl jsem ti říct: bude se opravdu střílet jen ze střílen v cimbuří? Nerozmyslel sis to?“
„Ne, proč?“
„Že je jich jen pět. A dvě střílny ve věži, to máš sedm. Nás je teď ale deset.“
Pohlédnu na něj.
„A co z toho vyvozuješ?“
„Že bude potřeba poslat ven tři hochy, a ne jen dva. Upozorňuju tě na to, protože do bunkru se tři nevejdou.“
Nejdřív Catie, a teď Meyssonnier! Celý Malevil přemýšlí, hledá, přispívá nápady. Celý Malevil napjal všechny síly k jedinému cíli. Mám v tom okamžiku dojem, že tvořím součást celku, jemuž sice velím, ale současně jsem mu podřízen jako jedno z jeho koleček, celku, který myslí a jedná zcela samostatně jako jediná bytost. Nikdy předtím, za celý svůj předchozí život jsem tak opojný pocit nepoznal, všechna má činnost se tehdy malicherně omezovala jen na mou vlastní osobu.
„Vypadáš spokojený,“ poznamená Meyssonnier.
„Taky jsem. Na Malevilu všechno klape jedna radost, jak vidím.“
Má věta mi však už v okamžiku, kdy ji vyslovuji, připadá až směšně neúměrná tomu, co doopravdy cítím.
„Ale stejně,“ řekne Meyssonnier, „nesevře se ti občas trochu žaludek?“
Dám se do smíchu.
„Ale ano!“
Rozesměje se také a dodá:
„Víš, co mi to připomíná? Večer před závěrečnými zkouškami.“
Ještě rozesmátý, s rukou na jeho rameni ho doprovodím k točitému schodišti. Odejde a já se vrátím pro springfieldku a zavřít dveře.
V podhradí na mne čeká Colin a také Jacquet s Hervém, ti dva ještě s lopatou v ruce. Colin postává s prázdnýma rukama kousek opodál. Při jeho malé postavě mu zřejmě blízké sousedství oněch dvou olbřímů připadá trochu stísňující.
„Nářadí si nechte,“ řeknu. „Mám pro vás práci. Jen co přijde Meyssonnier.“
Jak mě Catie zaslechne, vyjde z Porodnice, v jedné ruce hřeblo, v druhé rýžový kartáč. Vím, co dělá: využila chvíle, kdy má Amaranta čerstvé podestláno, a hřebelcuje ji. Amaranta se totiž hrozně ráda válí, ať má v boxu kobylince nebo ne. Falvinka se pohodlně uvelebila na mohutném pařezu vedle jeskyně. Jen mě spatří, s provinilou tváří honem vstává.
„Jen seď, Falvinová, taky si potřebuješ odpočinout.“
„Nene,“ staví hned protivné na odiv svou horlivost, „kdepak bych měla čas vysedávat.“
Zůstane tedy stát, ale nepřeloží stéblo křížem vstoje jako vsedě. Aspoň že mlčí, važme si toho. Můj ranní výpad ještě nepřestal účinkovat.
Její chování už namíchlo i Catie, obzvlášť když za ni musela vyvážení steliva víceméně „odřít“ sama, jak prohlásí. Tuším, že se chystá uštědřit babičce klofanec, a raději zasáhnu:
„Už jsi s Amarantou hotová?“
„Však mi dala zabrat! A co jsem se přitom nalokala prachu z kobylinců! Nevím, nač se potom člověk sprchuje! A vůbec, myslíš, že je legrace hřebelcovat koně s puškou na zádech?“ (Dá se vlastním slovům do smíchu.) „A ta pitomá kobyla nemá v hlavě nic jiného, než jak dupnout po nějaké slepici. Mimochodem ti to hlásím! Zase jedna v tahu! Však ode mně ta tvoje Amaranta dostala taky po pyskách, aby si to pamatovala.“
Nechám si oběť ukázat. Naštěstí je slepice stará. Podám ji Falvince.
„Tumáš, Falvinová, oškubej ji, vykuchej a odnes Menou.“
Falvinka přikývne, blažená, že dostala práci, jaká jí vyhovuje: nenáročnou a vsedě.
To bychom měli. Čekáme na Meyssonniera. Život na Malevilu běží dál. Jacquet, udivený, že nemá co dělat, klátí svěšenými pažemi a upírá na mne své dobrácké, úpěnlivé, oddaností zvlhlé oči jako žadonící pes. Hervé si s jednou nohou elegantně nakročenou hladí špičatou donchuanskou bradku a nespouští pohled z Catie. Ta se po něm sice nekouká, ale uvádějíc zcela bez potřeby do pohybu hned tu, hned onu část těla, nakrucuje se – částečné přede mnou, částečně před ním – o sto šest. Colin opřený o zeď, na rtech svůj gondolovitý úsměv, zpovzdálí scénu pozoruje. A Falvinka už zas sedí, slepici na klíně. Škubat ji dosud nezačala, ale jednou se dočkáme. Už se na tom pracuje.
„Když se to tak vezme,“ prohlásí Catie, aniž se přestane natřásat, „je ta tvá Amaranta samá nectnost. Má tik, válí se v kobylincích a zabíjí slepice.“
„Možná to považuješ za druhořadou věc, Catie, ale Amaranta je taky výborný kůň.“
„No bodejť, tvá zbožňovaná!“ opáčí s klidnou neomaleností. „Taky jedna!“ (Smích.) „Ale stejné bys jí měl dát dolů do boxu kousek nějaké mřížky. Osm mužských v baráku a jediný se nevzmůže, aby to pro nás udělal. Nevím, nač je máme!“ (Koutkem oka mrkne se smíchem po Hervém.)
Opustím hlouček, zamířím dlouhým krokem do skladu v donjonu, vyhledám kotouč drátu a kleště a výpůjčku zaznamenám pro Tomáše křídou na tabuli. Myslím při těch mechanických pohybech znovu na Catie, na její nápad využít naší kavalerie, a také na Meyssonniera a jeho cennou poznámku o střílnách v cimbuří. A náhle si uvědomím, že vlastně všechno, co v posledních dnech na Malevilu děláme, je pro nás jakousi rychlou, doslova bleskovou – neboť rychlost je podmínkou našeho přežití – školou válečnického umění. Přímo oslepivě bije do očí jedna skutečnost: ochranná autorita státu byla smetena. Pořádek si musíme vydobýt vlastními puškami. A nejen puškami: uměním lsti. Ještě o velikonocích byla jedinou naší starostí mírumilovná otázka, jak vyhrát obecní volby, a dnes si postupně vštěpujeme do hlavy neúprosné zákony primitivních válečnických kmenů.