Cestou ze skladu potkám Meyssonniera. Nese mou ceduli. Vezmu ji od něho. Výtvor přímo dokonalý. Ne-li umělecký. Kolem celé čtvrtky nechal okraj z překližky. Jak se spolu vracíme do podhradí, pročítám znovu svou vyhlášku. Zničehonic se mi taky trochu sevře žaludek. Ale to nic. To přejde.
Jen dojdeme ke skupince, Catie je hned zvědavá, co to nesu. Přidržím destičku v napřažené ruce, aby si všichni mohli text přečíst. Přistoupí k nám Colin.
„Cože? Vy jste abbé?“ užasne Hervé a jeho nenadálé vykání probudí u ostatních úsměv.
„Zvolili mé na Malevilu za abbého, ale můžeš mi klidně dál tykat.“
„Ale dobře jsi udělal,“ řekne Hervé, už zas ve své kůži, „že ses na ten papír podepsal jako abbé. Na některé hochy z bandy to zapůsobí. A taky máš pravdu, že Vilmaina tituluješ,psanec’. Je to ničema, myslí si, že má právo páchat násilí, protože měl kdysi hodnost v armádě.“
Uvítám obě jeho poznámky s potěšením. Potvrdily mi, co jsem si mysleclass="underline" v době bezvládí, v jaké teď žijeme, neexistují pouze vztahy založené na síle. Takové věci jako hodnost, titul, funkce platí kupodivu dál. Lidé se uprostřed všeobecného zmatku chytají pozůstatků zmizelého řádu jako záchranného stébla. Fascinuje je sebemenší zdání zákonnosti. Když jsem Vilmainovi, aspoň na papíře, strhl jeho důstojnické prýmky, zasadil jsem mu tím citelnou ránu.
„Catie, ty nás teď všech pět propustíš dírou v palisádě. A nevzdálíš se od vstupní věže, dokud budeme venku. Falvinová, ty běž upozornit Peyssoua, že odcházíme. Je s Mauricem ve sklepě.“
„Teď hned?“ řekne Falvinka a dřepí dál, na klíně slepici, jíž se dosud ani netkla.
„Teď hned,“ odvětím suše. „A pohni sebou.“
Catie vyzývavé natočí mladou hruď na štíhlém pase a hledí se smíchem za babičkou, která odchází, faldy roztřesené jako sulc.
Když jsme venku na cestě, rychle s Meyssonnierem ostatní o kousek předejdu a tichým hlasem mu udělím instrukce. Na kopci vedle pahorku U sedmi buků je třeba vykopat jámu pro jednoho střelce, s dobrým výhledem k palisádě. Chci, aby si to vzal na starost.
Souhlasí. Nechám mu Hervého a Jacqueta a pustím se s Colinem po lesní zkratce. Jdu první a Colina upozorním, aby se držel mých šlépějí; najdu-li svá znamení z přivázaných větviček, chci je houštím obejít, abych je nezpřetrhal.
Najdu je všechna. Protivník tedy lesní zkratku na La Roque neobjevil. Z důvodů už zmíněných jsem to ostatně předpokládal. Ale jsem rád, že to teď mám ověřené.
Zbývá však udělat ještě něco. Při poslední jízdě koňmo po larocké silnici jsem si všiml jednoho místa, kde se cesta mezi dvěma pahorky hodné zužuje a stojí tam dva zuhelnatělé kmeny stromů; z každé strany jeden, přímo proti sobě. Hodlám mezi nimi natáhnout drát, který nesu s sebou, a pověsit na něj vyhlášku pro Vilmaina. Pěšky je to bohužel i po zkratce dost daleko. Slyším, jak se za mnou Colin plahočí a supí, a s výčitkami svědomí si náhle uvědomím, že strávil noc v bunkru a moc se nevyspal. Otočím se.
„Vyplivaný?“
„Trochu.“
„Ještě půl hodiny, zvládneš to? Pověsím vyhlášku, a pak si odpočineme.“
„Jen se neboj,“ odvětí; svraští přitom obočí a vysune bradu.
Je mu přes čtyřicet, ale když nasadí tuhle tvář, připadá mi jako malý kluk. To se ví, že mu to nepovím. Na své mužnosti si ohromné zakládá; v podstatě stejně jako Peyssou, i když ji nestaví tak na odiv.
Je vedro. Pot ze mne jen leje. Rozepnu si límec košile a vyhrnu rukávy. Čas od času se otočím a přidržím Colinovi větev, aby ho zpětným pohybem nešvihla. Vidím, že je bledý, oči má trochu zapadlé, sevřené rty. Když konečně dorazíme k cíli, oddechnu si hlavně kvůli němu.
Svah od lesní zkratky k silnici je zprvu mírný, končí však asi dvacetimetrovým příkrým skalnatým srázem. Dolů se člověk může přinejhorším spustit po zadku. Horší to bude zpátky nahoru. Složení terénu je po obou stranách silnice stejné, čímž mimochodem celé místo nabývá jakéhosi stísňujícího rázu. Silnice vypadá mezi těmi dvěma srázy jako uškrcená.
Sjedu dolů rychlejším sešupem, než jsem zamýšlel. Přistanu na silnici hezky tvrdě. Provleču drát otvůrky v ceduli, přivážu ho na kmen, přetáhnu přes cestu a upevním na protějším stromě. Hledím se tu dlouho nezdržovat. Colin, pro mne teď schovaný, leží s puškou před sebou na kraji podrostu na výstupku srázu a směrem na La Roque mě kryje. Dobrá ochrana pro případ, že by se objevila nějaká osamělá postava. Ale celá banda? Za sebou mám až k nejbližší zatáčce naprosto holý terén, nikde příkop ani křoví, a kdybych se chtěl dostat ať z té nebo oné strany do mlází, znamenalo by to šplhat dvacet metrů do příkrého svahu rovnou před očima protivníka. Byl bych pěkné zranitelný.
A škrábat se nahoru se zbraní na zádech (čili bezprostředně nepoužitelnou) není, jak vidím, doopravdy hračka, pomáhám si oběma rukama, lezu a lezu a kloužu zase zpátky, několikrát sjedu málem až dolů, trvá mi to zkrátka celou věčnost.
Konečně jsem nahoře, ale Colin se ukryl v podrostu tak dokonale, že ho nemohu najít. On mě jistě vidí, nechce však zavolat, aby nezpůsobil hluk. Pojednou slyším zahoukat sovu. Zkoprním. Ode dne, kdy se stala ta věc, panuje všude ticho: nezabzučí hmyz, nevykřikne pták. Sova zahouká znovu, a docela blízko. Vykročím tím směrem a narazím na Colinovy nohy.
„Pozor! Jsem tady!“ ozve se tiše.
„Slyšel jsi tu sovu?“
„To jsem byl já,“ zasměje se potichoučku. „Abych tě přivolal.“
A rázným, vítězným trhnutím zacvakne pojistku zbraně.
„Ty? Poslyš, to se ti ale povedlo! Načisto jsi mě spletl.“
„Pamatuješ, jak jsme v dobách Klubu zkoušeli napodobovat různé hlasy? Uměl jsem to nejlíp.“
Je na to hrdý dodneška. Všechno, co nevyžadovalo sílu, bylo odjakživa jeho doménou: střelba z luku, z praku, kuličky, různé kouzelnické triky. Uměl samozřejmě i žonglovat s třemi míči, vyrobit nejlepší píšťalku z rákosí, nejlepší papírovou gilotinku na mouchy, otevřít drátem zámek, parádně se složit na zem, když šel ve třídě na stupínek.
Usměji se na něj.
„Deset minut pohov. Můžeš si schrupnout.“
„Když jsem tě prve kryl, Emanueli, víš, co mě napadlo? Že je tenhle kousek silnice jak dělaný, aby si tu člověk na někoho počíhal. Stačili by čtyři, dva z každé strany, a zameteme s celou bandou.“
„Teď jen spi, spi. Strategické úvahy si nech na potom.“
Kousek poodejdu, aby rychleji usnul, ale tentokrát si najdu v podrostu opěrné body, abych ho zas neztratil. Na odchodu se po něm ohlédnu. Sotva se natáhl, je v limbu, pušku sevřenou v náručí jako milovanou ženu, pod zády dvě tři rozmáčknuté mladé kapradinky.
Mrknu na hodinky. Přecházím sem a tam. Není mě v nízkých holínkách vůbec slyšet. Svah je otočený k severu, po nedávných lijácích se všude rozrostl mech. Opět zírám v úžasu na tropickou bujnost podrostu. Není však příliš pestrý. Jako by kapradí se svou drtivou vitalitou hodlalo dobýt všechny pozice. Ticho, nikde známka života, až to na člověka padá. Pookřál bych nad sebemenší pavučinkou, sebekřehčí nitkou nataženou od větve k větvi. Ale bojím se, že hmyz už nespatříme, leda by se k nám přistěhoval z nějakých méně zasažených oblastí. A ptáky? I kdyby se někde udrželi, jak by žili tady? Bez hmyzu? Nepotrvá ani čtvrtstoletí, a les se vzpamatuje, příroda však zůstane zmrzačená.
Obklopen dusivým tichem a vlhkým bezvětřím podrostu, na němž se nepohne jediný lístek, cítím se pojednou úplně sám. Ošklivá chvíle. Není to strach z nastávajícího střetnutí. Bolení břicha, sevřený žaludek, rozbušené srdce, nene, díky, to všechno znám také. Zakouším však něco mnohem horšího. Úzkost jiného druhu. Daleko od Malevilu, bez kamarádů, bez Colina, který spí, jako bych najednou nebyl vůbec nic. Prázdné vlající šaty.