Ten pocit prázdna je tak nesnesitelný, že Colina probudím. Dobře o pět minut dřív, než jsem si určil. Takový jsem sobec. Otevře oči, protáhne se a prvními slovy mi hned vynadá. Nevadí, hlavně že mluví, už jsem zase svůj. Tak jak mě kamarádi znají, se všemi citovými pouty, odpovědností, rolí, kterou mi svěřili. Vklouzl jsem opět do své kůže a hluboce se mi ulevilo, že nějakou mám.
„Tos mi nemohl dát pokoj!“ šeptá rozezleně Colin. „Zrovna jsem měl takový sen!“
Hoří touhou mi ho vyprávět, ale položím prst na ústa. Jsme příliš blízko silnice. Zajdeme hloub do podrostu, a když máme konečně zas pod nohama stezku, na sen už zapomněl. Ne však na jinou věc, jež s ním souvisí. Je zvláštní, že ani nebezpečí v nás nedokázalo zcela potlačit naše běžné každodenní myšlenky.
Podívá se na mne, zvedne obočí do stříšky, pousměje se.
„Catie po tobě trochu jede, co?“
„Máš pravdu.“
„A po Peyssouovi taky, co?“
„Neušlo ti to?“
„A po Hervém?“
„Asi taky.“
Ticho.
„No jo, poslyš, ale co Tomáš?“
„Říká, že jsou na Malevilu dvě ženy na šest mužů.“
„No a?“
„Začíná pochybovat, jestli bylo moudré se s Catie oženit.“
Colin se odmlčí.
„Co myslíš,“ ozve se po chvíli, „proč je teď tak málo žen?“
„U potulných tlup je to dáno samo sebou. Buď je velitelé nechtějí, nebo byly fyzicky zlikvidovány. Když není skoro co do úst, jedí jen ti nejsilnější.“
„Ale co u lidí jako my?“
„Myslíš u takových, co žijí na jednom místě?“
„Ano.“
„Tady se myslím projevilo něco jiného. Než se stala ta věc, osmdesát procent venkovských děvčat utíkalo do města.“
„A všechna města byla podle tebe zničena?“
„Těžko říct. Ale tlupy, s nimiž jsme prozatím přišli do styku, nebyly složené z městských lidí.“
Ticho.
„Nelíbí se mi to,“ ozve se Colin po chvíli se zasmušilou tváří. „Bylo by mnohem lepší, kdyby mohl mít každý vlastní ženu.“
Úvaha vůči Miette nepříliš laskavá, když to tak vezmu. Chudinko Miette, další, koho tvá „služba“ poněkud unavila.
Obrátím list.
„Rád bych, Coline, aby ses dnes odpoledne pořádně vyspal.“
Jak jsem čekal, začne se cukat.
„Proč zrovna já?“ opáčí a napřímí ramena.
Má pravdu, proč zrovna on? Že je malý, ještě neznamená…
„Chci ti svěřit důležitou úlohu v celkovém rozložení obrany.“
„To jo,“ uklidní se.
„Rád bych, abys zalehl v krytu pro jediného střelce. Hoši ho s Meyssonnierem právě kopou.“
,A kdo bude v bunkru?“
„Hervé s Mauricem.“
„A já v krytu?“
„Ano. To znamená, že celou noc nezamhouříš oka. Oni se přece jen střídavé trochu vyspí, ale ty ne.“
„Probdít noc mi nedělá těžkou hlavu,“ prohlásí s nedbalým výrazem ve tváři. „Jakou dostanu zbraň?“
„Šestatřicítku.“
„To jo!“ poznamená navýsost spokojeně.
Zvedne hlavu a pohlédne na mne.
„A co ti dva?“
„Hervé s Mauricem?“
„Ano.“
„Nechají si své.“
Chvilku je ticho.
„Proč všichni tři šestatřicítky?“
„Aby Vilmainovi hoši, až jim začnete ostřelovat zadky, nerozeznali podle zvuku vaše pušky od svých.“
Zastaví se, koutky do gondoly, a podívá se na mne.
„Podle zvuku ne, zato je pocítí jinak. Ty ale přijdeš na věci,“ dodá, „člověka by to nenapadlo.“
„Však ty taky.“
„Já?“
„Pak ti to řeknu. Nech mě domluvit. Svěřím ti pro dnešní noc svůj dalekohled.“
„To jo!“ řekne jen.
„Počítám, že Vilmain zaútočí k ránu. Spoléhám na tebe, že ho vyslídíš první a dáš mi znamení“
„Baterkou?“
„V žádném případě. Prozradil by ses.“
„Tak jak?“
Podívám se na něho.
„Sovím zahoukáním.“
Vrátí mi pohled, tvář se mu rozzáří úsměvem a tak naivní pýchou, až mi ho pro tu reakci přijde trochu líto, ačkoli jsem ji čekal. Kdyby to šlo, s chutí bych mu z oněch centimetrů, které mám proti němu navíc, polovinu daroval, jen aby přestal hledat v každé maličkosti kompenzaci za svou drobnou postavu.
„Zmínil ses o nějakém nápadu,“ ozve se po chvilce.
„S jedním přišla Catie a s druhým ty.“
„Catie?“ podiví se.
„To bys neřekl, co? Možná jsi jí ve svých představách vyhradil příliš speciální místo.“
Dovolíme si jedno krátké zasmání „mezi námi muži“, a hned pokračuji:
„Dá-li se Vilmain na ústup, pustíme se za ním na koních, ale ne po silnici. Touhle zkratkou. Dojedeme k ceduli mnohem dřív než on. A tam si na něj počíháme.“
„Můj nápad, počíhat v těch místech!“ řekne Colin se zdrženlivou hrdostí. „A Catie?“
„Catie připadla na koně. A já na tuhle stezku.“
Nechám ho, ať se chvilku hřeje v pocitu své slávy. Dobře pět minut kráčíme mlčky, až se Colin ozve už trochu jiným hlasem:
„Myslíš, že to Vilmainovi nandáme?“
„Myslím, že ano.“
„Teď už se bojím jen jednoho,“ dodám po chvilce. „Že se třeba vůbec neukáže.“
17
Jako předchozí noc, i tentokrát jsem si pro sebe vyhradil svítání. Až na jeden rozdíclass="underline" dovolil jsem Evelyně, aby spala u mě na matraci na zemi v kuchyni vstupní věže a držela se mnou poslední hlídku.
Má dva úkoly: jakmile jí stisknu rameno, poběží dát echo bojovníkům ve věži a pak hned osedlá v Porodnici Amarantu a obě bílé kobyly, abychom na ně v případě pronásledování mohli hned skočit. Goliáše s sebou nechci, bojím se, že by mezi kobylami začal ržát a prozradil nás.
Každý má přidělenou svou úlohu. Menou u padacího mostu. A Falvinka ve sklepě obytné budovy. V zásadě aby svou přítomností uklidnila krávy a býka, které jsme tam uvázali, ale hlavně abychom se zbavili jejího kdákání. Nic lepšího mě prosté nenapadlo.
Označil jsem střílny směrem od jihu k severu čísly jedna až sedm. Na Evelyninu výzvu se k nim všichni co nejrychleji a ve vší tichosti rozmístí. K číslu jedna Jacquet, k číslu dvě Peyssou, k trojce Tomáš, ke čtyřce já, k pětce Meyssonnier. Miette a Catie k šestce a sedmičce, střílnám přímo ve věži. Jsou důmyslně zalomené, což dá našim bojovnicím možnost střílet, aniž by je protivníkova odvetná palba mohla zasáhnout. V tom směru se všichni shodujeme: nemůžeme si dovolit ztratit jediné dvě ženy, na nichž spočívá budoucnost naší malé obce.
Hervé s Mauricem zaujali postavem venku v bunkru. Colin v samostatném krytu. Právě on jim dá znamení k střelbě výstřelem podle vlastního uvážení, ale ne dřív, než se Vilmain a jeho banda pořádně soustředí na nás.
„Vezmu si i luk!“ prohlásí navečer Colin.
„Luk! Máš přece pušku!“
„Taky jeden můj nápad,“ vysvětluje. „Poděsit je, rozumíš. Nikdo nic neslyší, odnikud se nezakouří, a lup ho! Šíp v pajšlu. To s nimi zatřepe. Ze šestatřicítky vystřelím až potom. Teprve až potom.“
Celý září, jakou lest zas vymyslel, a tak ho radši nechám být. Díváme se za ním večer z hradeb: odchází se šestatřicítkou na rameni, svůj obrovský luk křížem přes záda. Meyssonnier jen pokrčí rameny, ale Tomáš se naštval. „Taky mu všechno dovolíš,“ poznamená vyčítavě.