Mnoho jsem nespal, ale když sedím za svítání při své poslední hlídce na Meyssonnierově nízké stoličce u střílny číslo čtyři, cítím se stejně svěží a odpočatý jako předchozí noc. Springfieldku mám položenou hlavní na staletém kameni cimbuří, pažbou na stehně. Jak je to podivné! Já, člověk dvacátého století, a držím stráž na středověkých hradbách, na nichž kdysi hlídkovaly celé řady anglických lučištníků a protestantů v drátěných košilích! Nemít vedle sebe Evelynu a ve věži spící kamarády, sotva bych za tak obtížných podmínek tolik usiloval přežít. Kolik let ještě povedeme tenhle boj s tlupami? Tenhle otupující vojácký život neustále ve střehu?
Evelyna sedí vedle mne na své oblíbené nízké stoličce. Opírá se mi zády o levé lýtko a hlavou spočívá na mém koleně. Hlavou tak lehounkou, že ji skoro ani necítím. Nespí. Čas od času ji pohladím levičkou po krku a tváři. Její drobná ruka okamžitě přitom sáhne po mé. Máme domluveno, že nikdo z nás ani nešpitne.
Vím, že kamarádi sice obdivují, s jakou trpělivostí se o Evelynu starám, jak s ní cvičím, učím ji, ale náš vzájemný vztah je, přece jen šokuje. Kdybych z ní udělal svou ženu, možná by mě odsuzovali. Ale rozuměli by mi spíš. Je fakt, že už si nerozumím ani sám. Pouto mezi mnou a Evelynou je platonické, a přitom prolnuté smyslnými prvky. Zmocnit se jí netoužím, její drobné tělíčko mě však uchvacuje. I její průzračné oči, dlouhé vlasy. Vyroste-li jednou z Evelyny krásné děvče, jaký už jsem, patrně neodolám. Ale zároveň mi připadá, že bych tím cosi významného ztratil. Stokrát raději bych uvítal, kdyby zůstala, jaká je, a naše vztahy se nezměnily.
Dnes odpoledne, zatímco jsem chvilku podřimoval, objevila při uklízení“ v zásuvce mého psacího stolu malou, tenkou a ostrou dýku, kterou mi kdysi daroval strýček jako nůž na papír. Když jsem se probudil, řekla mi o ni.
„Co s ní budeš dělat?“
„Však víš.“
Ano, opravdu to vím. A nechci, aby mi to opakovala. Přikývnu.
Okamžitě provlékne kroužkem pochvy provázek a přiváže si dýku k pásku. Její maličká zbraň se večer stane předmětem poklon a žertů celého Malevilu. I já sám se jí zeptal, zdali s ní nehodlá „proklát“ Vilmaina. Jako bych spolu s ostatními věřil, že opravdu běží jen o dětinskou hru. Moc dobře však vím, jaké rozhodnutí se za ní skrývá.
Noc je svěží a chladná, inkoustová čerň teprve před chvilkou zešedla. Střílnou v průzoru cimbuří toho moc nevidím. Snažím se hlavně „ostražitě naslouchat“, abych užil Meyssonnierova obratu, zřejmé pozůstatku z dob, kdy navštěvoval vojenskou přípravku. Svítání bez ptáků je podivné tiché. Pomřeli. A vyhýbá se mi i Kra. Čekám. Ten bojechtivý kretén určitě zaútočí. Jednou zkrátka prohlásil, že to udělá, a nebude vědět, jak se z rozhodnutí vykroutit. A taky slepě spoléhá na svou technickou převahu spočívající v bazuce dávno zastaralého typu.
Člověku se z takového chlapa dělá nanic. Obzvlášť proto, že si jeho myšlenkové pochody umí předem snadno představit. Protože bazuku mám já, zákony budu určovat já. A jeho „zákony“ znamenají, že nás všecky povraždí. Zabili jsme mu dva „hošany“. Za to si „Malevil podá“.
Houby si podá. Celý den se o mne pokoušel strach, ale teď konec. Zmizel. Cesta je jasná. Až na nějaký ten, řekněme, poslední zbytek horečnatosti jsem klidný. Čekám každou vteřinou Colinovo zahoukání.
Čekám je, ale když se ozve, ustrnu jak solný sloup. Teprve když se mne Evelyna dotkne rukou, upamatuji se, že jí mám stisknout rameno. Přijde mi sice dost komické upozorňovat ji pohybem, na který už sama čeká, ale udělám to.
Odběhne, jak bylo dohodnuto, i se svou stoličkou, aby o ni někdo nezakopl, a já náhle klečím před sedátkem, na němž jsem před okamžikem seděl, opírám o ně levý loket a tisknu líc k dřevěné pažbě zbraně. Slyším – a jedním koutkem i vidím, protože noc se vteřinu od vteřiny jasní, jak se za mnou kamarádi rozmísťují. V naprostém tichu a pozoruhodně rychle.
Čas, který pak uběhne, je jako věčnost. Vilmain ne a ne se rozhoupat, aby vystřelil proti palisádě, a já, ta absurdnost, na něj v duchu soptím, že se tak málo hrne do role, kterou jsem mu ve scénáři přidělil. Vůbec si neuvědomuji, že bych byl v těch chvílích něco říkal, ale Meyssonnier mě později ujistí, že jsem bez ustání tiše mumlaclass="underline" Co tam dělá, panebože, co tam dělá?
Konečně bouchne očekávaný výstřel. A v jistém smyslu nás zklame, není totiž zdaleka tak silný, jak jsem předpokládal. Zklame nepochybně i Vilmaina, střela totiž nesmete celou palisádu, ba dokonce ani nevyvrátí ze stěžejí křídla vrat. Prorazí v nich jen uprostřed díru o průměru asi půldruhého metru, ale jejich horní i spodní část, sice rozervaná, drží pevně dál.
Co se to stalo? Mám dát signál k střelbě táhlým hvízdnutím. Nedám ho. A přesto jeden jak druhý, mne nevyjímaje, najednou střílíme, každý nejspíš v přesvědčení, že soused něco zahlédl. Nezahlédl ovšem nikdo nic, není totiž co. Nepřítel se do průlomu nehrne.
Svědectví zajatců nám později celou situaci nevývratně potvrdí: pálíme na Vilmainovy hochy ve chvíli, kdy je vůbec nemůžeme zasáhnout, jsou totiž na cestě asi deset metrů pod palisádou, kde je chrání výběžek skály. Zastavíme je svou předčasnou a zcela bezpředmětnou střelbou právě ve chvíli, kdy už míří k průlomu v palisádě. Ne že by jim ublížila, odradily je však třísky, které pod naší boční palbou z poškozené palisády odletují, a koneckonců i déšť broků, jimiž naše lovecké pušky kropí aspoň dřevo, když ne je. Útočníci tedy zalehnou a začnou střílet. Jenže skalní výběžek, který stojí v cestě našim kulkám, brání zase jim ve výhledu na nás. Dvě armády, tváří v tvář jedna druhé, pálí jako zběsilé kamsi do vzduchu.
Nakonec mi to dojde a Meyssonnierovi zřejmě také, protože mi tiše řekne:
„Zarazme to. Je to blbina.“
Rád souhlasím, abych to však zarazil, potřebuji píšťalku (tu Peyssouovu). Prohrabávám kapsy, čelo v jednom potu, ale ne a ne ji najít. Při vší úzkosti si zároveň uvědomuji, jak jsem směšný. Generál, který nemůže velet svému mužstvu, protože ztratil píšťalku! Mohl bych samozřejmě vykřiknout: „Zastavte palbu!“ Slyšely by mě i Miette s Catie ve věži. Ale kdepak. Nevím proč, ale připadá mi v tu chvíli strašně důležité do puntíku plnit dohodnutá pravidla.
Nakonec tu vzácnou relikvii přece jen najdu. Spočívala zcela netajemně tam, kam jsem ji dal, totiž v kapsičce u košile. Třikrát krátce zahvízdnu, po několika vteřinách znovu, až konečné naše pušky umlčím.
Píšťalka však zřejmé probudila ve vojenské duši mého protivníka ozvěnu, protože zaslechnu až na hradby, kde se krčím, jak na své muže huláká: „Na co střílíte, bando pitomců?“
Divokou palbu vystřídá v jednom i druhém táboře ticho. Přeháněl bych, kdybych řekl hrobové, nikdo totiž neutrpěl ani škrábnutí. První fáze bitvy skončila fraškou. Vojska znehybněla. My ze své strany necítíme potřebu opustit kvůli nepříteli malevilské hradby, a jemu se ani trochu nechce vystavit se v průlomu o průměru půldruhého metru našim kulkám.
Co pak následovalo, jsem neviděl, líčení mám z úst našeho úderného oddílu před hradbami.
Hervé s Mauricem jsou zoufalí. Při umístění bunkru došlo k závažné chybě: je odtud sice dobře vidět z boku každého, kdo jde po malevilské silnici, ale jen pokud jde vztyčený. Jakmile přilehne k zemi, což se právě stalo, není z něho vidět ani mrť. Travnatý svah u cesty ho dokonale skryje. Hervé s Mauricem si mohou strčit pušky za klobouk. Nevědí ostatně, mají-li začít střílet, i kdyby se nepřítel vztyčil, protože Colinova puška se neozývá.