Colin má naopak stanoviště výtečné. Otočené proti Malevilu, čili s volným výhledem na cestu stoupající k palisádě. Krásně vidí útočníky, jak podél skály tisknou břicha k zemi. A když se Vilmain po mém zahvízdnutí zvedne na lokti a zařve: „Na co střílíte, bando pitomců?“, pozná podle Hervéova popisu jeho světlou oholenou lebku.
Napadne ho, že Vilmaina zabije. Myšlenka sama o sobě dobrá. Ale když nám Colin se svým šibalským úsměvem později líčí, jakým způsobem ji začal uskutečňovat, hrůzou nám běhá mráz po zádech.
Kdepak puška, to pro Colina není. Aby nepřítele „poděsil“ onou metodou „bez hluku a kouře“, která mu tak leží na srdci, rozhodne se pro luk.
Sám je malý, střelecké stanoviště těsné, luk dlouhý. Zjistí, že ho v té „krysí díře“ nenapne. Žádné neštěstí! Vyleze prostě z díry (pušku tam nechá!), s lukem v ruce se doplazí o tři metry dál k tlustému zčernalému kmeni kaštanu a pro větší pohodlí se za ním vzpřímí! V celé výšce! A klidné si vezme na mušku Vilmainova záda.
Vilmain se však naneštěstí pootočí, aby dal nějaký rozkaz, šíp ho o vlásek mine a zabodne se do zad jeho souseda, muže, který zřejmě obsluhuje bazuku, protože Colin spatří, jak mu z ruky vyklouznou dva nebo tři malé granáty a kutálejí se několik metrů dolů po cestě, až se zastaví. Raněný strašlivě vykřikne, vztyčí se (v tu chvíli ho vidí i dvojice v bunkru), a snaže se vyrvat šíp ze zad, šněruje si to zkroucený po silnici. Po několika metrech se zhroutí a na břiše sebou křečovitě škube, ruce zaťaté do země.
Poděsit nepřítele se Colinovi zaručeně povedlo, tím ale ještě není řečeno poslední slovo. A Vilmain stačil zahlédnout, odkud šíp vyletěl. Vykřikne rozkaz a dvanáct pušek včetně jeho v tu ránu pálí do kaštanu, za nímž se Colin tiskne k zemi, aniž může palbu opětovat, protože puška zůstala tři metry za ním a luk vleže nenapne, čili mu není k ničemu.
Slyším z hradeb ostrou palbu, nic však nevidím a nedokážu ani rozeznat, kdo na koho vlastně střílí, protože úderný oddíl venku před hradem má stejné zbraně jako protivník. Jsem k smrti zneklidněn, tři pušky kamarádů proti dvanácti Vilmainovým mi věstí nerovný boj. Vilmain dík početní převaze může také manévrovat a vpadnout našim do zad. A my jim nemůžeme nijak pomoci, leda vyjít z Malevilu, což by bylo šílenství.
Pro hochy v bunkru zůstává nepřítel ještě pořád skrytý. Ne; viděli ani Colina, jak opustil stanoviště, diví se jen, proč Vilmain tak zuřivě útočí na mlází, a protože vědí – přinejmenším Hervé, který ho s Jacquetem sám kopal, že z krytu je na cestu k Malevilu krásně vidět, nechápou, co to má znamenat, že Colinova puška stále mlčí.
Nejvíc je pochopitelně horko tomu, o koho běží. Uvědomuje si, že na vyváznutí nemá jedinou šanci. Je za svým zčernalým kaštanovým kmenem, sedmdesát metrů od nepřítele, zcela odříznut, bez pušky i možnosti ústupu, protože střely kolem něho z obou stran jen sviští. Slyší kulky z protivníkových šestatřicítek, jak se s tlumeným hvizdem zabodávají do stromu před ním a sem tam dokonce i sedřou z kůry hoblinu těsně vedle jeho hlavy. Pojal rozhodnutí. V příhodné chvíli, až palba na okamžik poleví, skočí do krytu, který i s puškou, pečlivě opřenou o otýpky chrastí, zeje necelé tři metry od něho. Palba však nepolevuje, pokud kulky nebubnují přímo do stromu, mňoukají s děsivou přesností zprava i zleva okolo něho. „Poprvé a naposled v životě,“ přizná později, „jsem toužil být ještě menší, než jsem.“
Když si Vilmain při pohledu na šíp, jímž mu Colin sprovodil ze světa maníka od bazuky, uvědomil, že má nepřítele i v zádech, podle výpovědi zajatců se v první chvíli řádné polekal. Protože však dotyčný nepřítel jeho střelbu neopětoval, došlo mu, že je bezbranný, a rozhodl se z úkrytu za stromem ho vypudit. Pošle dva ze staré gardy, aby se doplazili k pahorku a zprava protivníka obešli; čtyři nejlepší střelci ho zatím palbou přidrží, aby se nehnul z místa. Jen se však oba mazáci pár metrů odplazí, zavolá je zpátky. „Nechte to na mně,“ řekne, „na tomhle hošanovi si pošmáknu sám.“ Počítá nejspíš, že si tím u staré gardy lacino napraví reputaci, protože dobytí Malevilu se zatím nejeví tak slavně, jak sliboval.
Jak se zvedl, jeho silueta, vztyčená nad dosud ležícím mužstvem, rázem připomíná hrdinu. Pušku v ruce a pistoli za pasem, pustí se ledabyle houpavým krokem dolů po silnici, aby Colina obešel. Vzhledem k tomu, že Colin střelbu neopětuje a naše vlastní střely k němu přes skalní břeh nemohou, moc odvahy ho to nestojí.
Stejně jako celá jeho tlupa, i on sám byl před Hervém a Mauricem až dosud skrytý, ale jakmile se vztyčí a s okatou kočičí pružností starého rváče se začne frajersky kolébat po cestě, poskytne jim dokonalý terč. Hervé se nepohne, čeká dosud na Colinův signál a Vilmaina jenom pozoruje (později nám skvěle předvede způsob jeho chůze). Zato Maurice ve své nepohasínající chladné nenávisti na něj okamžitě zacílí, ústím hlavně ho sleduje, jak se nonšalantně klátí silnicí, a jakmile spatří, že se zastavil a zvedá k rameni zbraň, namíří mu přesně na spánek a vystřelí.
Vilmain padne k zemi s roztříštěnou lebkou, zabit nováčkem, kterému sám před měsícem vštípil zásady střelby vstoje s oporou. Palba na Colina ztichne a Colin skočí do krytu. Popadne svou šestatřicítku a dobře kamuflován i chráněn, začne pálit. Střelec je vynikající, rychlý a přesný. Skolí ráz na ráz dva muže.
Situace se během několika vteřin obrátila. Jean Feyrac, který se podle zajatců do výpravy proti Malevilu tak jako tak nehrnul, dá znamení k ústupu. Je to doopravdy ústup, žádný útěk. Nejbližší okolí krytu zasype ohňostroj kulek a donutí Colina schovat hlavu; když ji zase vystrčí, nepřítel je v tahu. Nicméně stačil odnést s sebou bazuku i náboje a posbírat pušky zabitých.
Colin vítězoslavně zahouká. V živote mi sova neudělala takovou radost. Zvěstuje mi, že nepřítel prchl a že přinejmenším Colin šťastně vyvázl.
Pošlu Tomáše otevřít bránu a řítím se po schodech z hradeb takovou rychlostí, že musím posledních pět stupňů přeskočit, abych nevzal pochopa. Tvrdě přistanu a s Meyssonnierem v patách utíkám k Porodnici.
„Skoč na Meluzínu!“ křiknu na něj přes rameno.
V běhu zajistím zbraň a řemen si přehodím křížem přes prsa. Evelyna zaslechla můj hlas a už vyvádí z Porodnice Morganu. Vezmu za uzdu Amarantu, ale je tak neklidná, že přemohu vlastní rozčilení a beze spěchu na ni promluvím, pohladím ji. Zprvu nedělá potíže. Jen však dojede k pobořené palisádě, zavětří, vzpříčí se na předních, vzpurně vztyčí šíji, zvedne hlavu a nehne se z místa. Plavá hříva se jí zachvívá. Na tváři mi vyrazí pot. Znám Amarantu, co dovede, když si postaví hlavu!
K mému úžasu a hluboké úlevě však tentokrát stačí několikrát jemně škubnout uzdou, dvakrát třikrát zamlaskat, a dá si říci. Jakmile projede Amaranta, druhé dvě klisny vykročí bez odporu za ní.
Tak tak stihnu napočítat čtyři mrtvé a zkonstatovat, že si nepřítel odnesl jejich zbraně, a už se vynoří na cestě úderná trojice z předhradí. Jsou tu všichni! Rozpálené tváře, zadýchaní, vzrušení. Zobjímám je, ale na dlouhé výklady ani projevy citu není kdy. Pomohu Mauricovi skočit na koně za Meyssonniera, Hervému, který mi připadá o hodné těžší, vyhoupnout se za Colina, a přitom si všimnu, že Colinovi kromě jeho šestatřicítky visí šikmo přes záda i luk. Vypadá na jeho malém těle obrovský a přečnívá mu pěkný kus nad hlavu.