„Luk tu nech! Bude ti v mlází překážet!“
„Nene,“ řekne Colin s hrdé ruměnou tváří.
Už chci nasednout, když si uvědomím, že jsme zapomněli opratě. Ale běžet pro ně, kolik ztraceného času!
„Evelyno, pojedeš s námi!“
,Já?“
„Ohlídáš koně.“
Samým blahem doslova zkamení. Popadnu ji za kyčle, neposadím, ale skoro hodím Amarantě na hřbet, a vyskočím za ni do sedla. Na začátku lesní stezky se otočím, ruku na Amarantině zadku, a tiše Colinovi řeknu:
„Pozor na luk. Pojedeme cvalem.“
„Jasně,“ ubezpečí mě s úžasně mužnou a vítěznou tváří.
V tu chvíli o jeho podílu na předchozím boji ještě nic nevím, ale stačí se na něj podívat, abych vytušil, že musel být značný.
Amaranta nebyla už dva dny venku. Začne natahovat dlouhé končetiny, aniž se dá prosit. Ucítím mezi nohama nádhernou sílu jejího startu a na čele svěží vítr jízdy. Evelyna v sevření mých paží je nadšením bez sebe. Sedí na koni výtečně, přidržuje se jen nepatrně hrušky sedla, a kdykoli se skloním, abych se vyhnul některé větvi, okamžitě se poddá mé váze, přemístí ruce a zlehka jimi spočine na Amarantině šíji. Hříva za kobylou vlaje a mně vlají na krk dlouhé Evelyniny vlasy, plavé takřka na odstín stejně jako Amarantina hříva. Do ticha zní jen rytmus kopyt tlumeně dusajících lesní půdu a šustot listí rozhrnovaného Amarantinou hrudí, které mě vzápětí šlehá do tváře. Za Amarantou, obtíženy větším nákladem, cválají poněkud těžkopádnější Morgana a Meluzína. Tělo jim pracuje jako dokonalý stroj. Ale Amaranta, to je oheň, krev, opojení prostorem. Tvořím s ní jediné tělo, sám se měním v koně, přejímám každý její pohyb, zvedám se a dosedám v rytmu jejího hřbetu a spolu se mnou Evelyna, lehká jako pírko. Její drobné tělíčko přitisknuté ke svému, cválám s neobyčejným pocitem rychlosti, plnosti a síly, cválám, abych zničil nepřítele, zajistil Malevilu bezpečnost a dobyl La Roque. Stáří ani smrt, nic mě v tu chvíli nemůže zasáhnout. Cválám. Radostí bych až křičel.
Uvědomím si, že jsem obě druhé kobyly o kus předstihl. Bojím se, že kdyby ztratily z dohledu vedoucího koně, mohly by nás prozradit ržáním. Při nejbližším stoupání převedu Amarantu do klusu. Trochu se brání, tepat čtyřmi statnými končetinami pěkně zostra lesní prsť jí vyhovuje. Na hřebeni, kde se stezka točí ostře doprava, raději zastavím, abych klisny vzadu nezneklidnil, kdybych jim s Amarantou zmizel z očí. Krajkovím mohutných kapradin, jež se mi tyčí zprava nad hlavou, zahlédnu nejprve hluboko pod sebou klikatou stuhu larocké silnice a na ní, z nejvzdálenější zatáčky, se náhle vynoří rozdrolený hlouček Vilmainových mužů. Jdou rychle, ale už dost roztroušené. Někteří nesou po dvou puškách.
Colin s Meyssonnierem už také dojeli. Položím prst na ústa a ukážu jim rukou na skupinku. Mlčky a se zatajeným dechem hledíme několik vteřin skrze kapradí na muže, které za nějakou chvíli postřílíme.
Meyssonnier zajede s Meluzínou po bok Amaranty, nakloní se a šeptne mi, že ho sotva slyším:
„Je jich ale jen sedm. Kde zůstal osmý?“
Má pravdu. Počítám, je jich skutečné jen sedm.
„Nejspíš někde vzadu.“
Pustím Amarantu opět cvalem, ale teď už mírnějším. Krotím ji dost dlouho; jak jsme prve stáli, všiml jsem si, že jsou obě bílé klisny zadýchaně. Opojení z jízdy je pro mne ostatně totam. Vítězství už nepůsobí kouzlem abstraktního nadšení. Nabylo teď podoby oněch zpocených nebožáků, kteří se plahočí dole po silnici.
Narazím na poslední znamení, jimiž jsem si vyznačil lesní stezku. Zahlédnu je ve chvíli, kdy už je protrhávám. Jsme u cíle.
„Evelyno, vidíš tu malou paseku? Tam je ohlídáš.“
„Všechny tři? Nešlo by uvázat je za otěže?“
Zavrtím hlavou. Obě kobyly nás dojedou, čtyři jezdci seskočí. Ukážu Colinovi a Meyssonnierovi, jak otěže svázat koním na šíji, aby se jim nezapletly pod nohy.
„Necháš je volně chodit?“ zeptá se Meyssonnier.
„Daleko neodběhnou. Nevzdálí se od Amaranty, a tu Evelyna podrží. Coline, běž jim ukázat, kde to je.“
Odejdou. Chvilku se ještě zdržím, abych Evelyně poradil, co s Amarantou, kdyby se nedala zvládnout. Stačí na ni sednout a vodit ji kolem dokola.
„Smím ti dát pusu, Emanueli?“
Sehnu se a v tu pravou chvíli provede Amaranta svůj oblíbený žertík: šťouchne mě hlavou do zad. Padnu na Evelynu, přesněji řečeno na vlastní lokty. Jsme jeden jak druhý vnitřně tak napjatí, že nám to vůbec nepřijde k smíchu. Vstanu. Evelyna také. Otěže z rukou nepustila. Tvář má zestárlou úzkostí.
„Nezabíjej je, Emanueli,“ šeptne. „Slíbil jsi jim na vyhlášce, že je ušetříš.“
„Poslouchej, Evelyno,“ řeknu, stěží ovládaje hlas, „je jich osm a mají skvělé pušky. Kdybych vykřikl, až je uvidím:,Vzdejte se!’, mohou se klidně rozhodnout spíš pro boj. A pustí-li se s námi do křížku, snadno se může stát, že bude někdo z Malevilu raněn nebo zabit. Chceš, abych riskoval takové nebezpečí?“
Mlčky sklopí hlavu. Opustím ji bez políbení. Když se však po několika metrech otočím a zamávám jí, okamžité odpoví. Stojí na pasece, ve vlasech drobnou skvrnu slunce, u pasu svou „dýku“, drobná a křehká uprostřed mohutných koní, z jejichž kůže na zadcích se páří. Až se mi nad tím mírumilovným obrazem sevře srdce, když si uvědomím, k jaké řezničině za chvíli vydám příkaz.
Kamarádi na mne čekají u srázu nad silnicí. Zopakuji instrukce. Nestřílet, dokud se neozve dlouhý hvizd. Tři krátké konec palby. Připomenu také rozložení sil. Dva stromy, na nichž je zavěšen drát s mou vyhláškou, stojí zhruba uprostřed rovného úseku silnice. My s Colinem zaujmeme postavení dvacet kroků před vývěskou, Colin na protějším svahu a já zde. Meyssonnier s Hervém se ukryjí dvacet metrů od ní, Meyssonnier na mé straně, Hervé naproti.
Rychle a v tichosti se rozmístíme. Past zaklapla. Oba příkré svahy, jež svírají silnici, se octnou pod křížovou palbou. Jakýkoli ústup bude nemožný. A stejně tak útěk vpřed.
S Colinem, odděleným ode mne sotva šířkou silnice, se mohu domlouvat pohledem a Maurice si nechávám u sebe, abych po něm mohl případně poslat vzkaz o čtyřicet metrů níž Meyssonnierovi, který ho zas bude moci předat svému protějšku Hervému.
Čekáme. Drátů s mou vyhláškou se očividně nikdo nedotkl. Ráno ho Vilmainovi hoši museli podlézt, neměli kleště, aby ho přeštípli. Za pár minut ho budou podlézat znovu. Právě tady mají své dostaveníčko se smrtí. Je bezvětří. Mé prohlášení, nehybné a kategorické, visí přes silnici, čtvrtka papíru se leskne v slunci. Mít dalekohled, mohl bych svá písmena i přečíst. Myslím na Evelynu. Ano, cítím, jaká je v tom krutá ironie, postřílet Vilmainovy muže jako králíky přímo pod vyhláškou, která jim slibuje, že budou ponecháni naživu. Právě Evelyna je však také jedním z důvodů, proč je musím pobít. Mohu snad zapomenout, čeho by byli schopni, kdyby jim plán vyšel a oni si „Malevil podali“?
Země pode mnou je studená, ale na hlavě, ramenou a na rukou už cítím hřejivé slunce. Maurice leží těsně vedle mne, skoro se dotýkáme lokty. Je mi příjemné, jakým způsobem dovede mlčet a nehýbat se. Nic na něm netíží, dokonce ani jeho přítomnost. Zmáčkli jsme dva keříky, které nám překážely, a beze slova čekáme, oči upřené na šedesátimetrový přímý úsek silnice mezi dvěma zatáčkami. Colin vidí dál než my, leží přímo nad druhou zatáčkou; stačí mu udělat čelem vzad a má před sebou dalších třicet metrů silnice, kam my už nedohlédneme.