Zaslechnu nejprve jakýsi podivný zvuk. Skřípot. Zdá se, jako by namáhavé stoupal směrem k nám. Na zvíře to nevypadá. Spíš na nějaký stroj. Něco jako když se navíjí na vratidlo řetěz rumpálu. Až na to, že tenhle skřípot chvílemi vynechává. Ale pravidelně: ozve se vždycky po dvou taktech.
S tázavě zvednutým obočím pohlédnu na Maurice. Nakloní se mi k uchu:
„Řetěz od kola?“
Má pravdu. Když to tak vezmu, kdoví neběží-li dokonce o kolo, které Fiflena schoval někde před Malevilem a my je pustili z hlavy, místo abychom je sebrali. Jestli se můj dohad potvrdí, dopustili jsme se těžké chyby a teď za ni zaplatíme.
Nemusím se totiž Maurice ani ptát, kdo je ten osamělec, který se právě vynořil ze zatáčky dole na silnici: pamatuji se na Hervého popis. Chlap s černým obočím, které mu přetíná čelo jedinou souvislou linkou. Jean Feyrac. Vyšlapává nahoru ke mne posledních šedesát metrů; rozeznávám mezi jeho nohama hlaveň bazuky. Přivázal ji k rámu, ale vyšlapat s ní do příkrého kopce ho stojí pěknou dřinu. Šněruje silnici zprava doleva, není vyloučeno, že bude muset z kola slézt. Času habaděj.
Času habaděj, ale co podniknout? Tvář mám zbrocenou potem. Feyrac je nový šéf bandy. A navíc podle Hervého chlap jako břitva a nemilosrdný. Musím ho zabít. Ale když ho skolím, dám tím echo celé bandě, která se vleče asi kilometr za ním. Jakmile vystřelím, chlapi se rozběhnou ze silnice do podrostu, ztratí se v něm, padnou možná na Evelynu a koně. Utkat, se i s nimi v podrostu každopádně znamená ztratit výhodné postavení a boj pěti proti sedmi může pak dopadnout všelijak.
Jak jsem předpokládal, u drátu sestoupí Feyrac z kola a sehne se, aby ho podlezl. Je to přisedlý, podsaditý chlap nerudné, uzavřené tváře. Jak se na něj dívám, s hrůzou vzpomenu na courcejacký masakr. Už jsem se však rozhodclass="underline" musím zatím pustit k vodě všechny jeho zločiny i bazuku a nechat ho projít. Velitel bez mužstva je méně nebezpečný než sedm štvanců odhodlaných uhájit kůži.
Pokračuje dál, už je přímo pode mnou. Oddělen ode mne jen výškou srázu, naskočí zas na Pougèsovo kolo a řetěz se opět rozeskřípe, pravidelně, k uzoufání. Blíží se k zatáčce. Každým okamžikem ho ztratím z očí. Křečovitě svírám v rukou springfieldku, na pažbu mi kapku za kapkou stéká pot.
Feyrac vjel do zatáčky. Už ho nevidím. Pak se všecko semele tak bleskově, že sotva věřím vlastním očím. Colin na protější straně silnice se vztyčí v celé výšce, rozkročí se jako při tréninku, levou nohu vpřed, předpisově napne luk a pečlivě zamíří. Jediný hvizd, a po půlvteřině hluk pádu. Sám nevidím nic, ale Colin má zatáčku jako na dlani. Radostně mi mávne rukou a zmizí v křoví. Zírám.
Nejsem dalek myšlenky, že je Colin doopravdy geniální a že mám pravdu, když mu „všechno prominu“, jak mi vytkl Tomáš. V tu chvíli mi ještě není známo, jak pod malevilskými hradbami opustil kryt i pušku a kvůli své milované zbrani vydal život všanc. Budiž, užil jí v nepravou chvíli, řečeno shovívavě. I když se později o jeho kousku dovím, na mé úctě k luku, jež se datuje od výpravy na Rybník, to stejně nic nezmění: spolehlivá a tichá zbraň pro boj ze zálohy.
Pozvolna se uklidňuji. Osmý byl tedy Feyrac. Necoural se vzadu za ostatními, jak jsem myslel. Statečně vyrazil na ústupu v čele bandy. O mnoho ji však podle mého nepředjel, protože cesta z Malevilu do La Roque na mnoha místech příkře stoupá. Velký náskok získat nemohl, zbývá mi tedy už jen pár minut. A ještě mi připadají dlouhé. Ležím na břiše v kapradí s Mauricem po boku a čas se nekonečně vleče.
Už je tu máme. Jdou roztroušeně po silnici, zrudlí, zpocení, zadýchaní, štěrk jim pod botama zvonivě skřípe. Hledím na jejich venkovanské hlavy, červené ruce, těžkou chůzi: pěšáci předem odsouzení v každé válce, včetně téhle naší. Být tady můj Peyssou, měl by pocit, že střílí sám na sebe.
Tři pochodují vpředu, zdá se, že ještě dost svěží. Několik metrů za nimi další dva a o kus dál se zmoženě vlečou dva poslední. Podle mých instrukcí k střelbě nám padne za oběť trojice v čele a dvojice na konci. Ti nejsilnější a ti nejslabší.
Zvednu k ústům píšťalku a přitisknu líc k pažbě. Podle dohody zkřížíme s Colinem palbu, abychom nemířili na týž cíl. Vezmu si na mušku toho, kdo půjde nejblíž při protějším kraji silnice, a Colin muže při mé straně. Maurice si kromě těch dvou může vybrat. Táž úmluva platí i pro Meyssonniera s Hervém na dolním konci silničního úseku.
Čekám, až vedoucí skupinka mine vyhlášku. Jakmile k ní dojdou oba prostřední, dlouze písknu a vystřelím. Všechny naše pušky třesknou v jediné salvě, s nepatrným zpožděním zazní jen tišší, sušší prásknutí Meyssonnierovy dvaadvacítky. Pět mužů sklesne. Nepadnou k zemi naráz jako ve válečném filmu, hroutí se velice zvolna, jakoby zpomaleně. Dva, kteří přežili, nepomyslí ani na to, aby se přitiskli k zemi, stojí jak zkamenělí, neschopni jakékoli reakce. Trvá dvě nebo tři vteřiny, než zvednou ruce. Bylo načase. Třikrát krátce písknu. Je po všem.
Otočím se k Mauricovi a tiše se ho zeptám:
„Kdo jsou ti dva?“
„Ten malý holohlavý s panděrem je Burg, kuchař. A ten hubený je Jeannet, Vilmainův pucflek.“
„Nováčci?“
„Ano, oba dva.“
Hlasitě z úkrytu vykřiknu:
„Tady Emanuel Comte, abbé z Malevilu. Burgu! Jeannete! Seberte od svých druhů pušky a postavte je k vývěsce.“
Oba hoši stojí celí vyjevení, strnulí, ruce se jim třesou, i pod opálením je vidět, jak zbledli. Jen se ozvu, prudce sebou škubnou. Zvednou hlavy. Na jednom ani na druhém svahu, jež svírají silnici, se nepohne ani jediný lísteček. Zmateně se rozhlížejí do všech stran. Otáčejí se dokonce i po vyhlášce, jako by můj hlas mohl snad vyjít z jejích písmen. Ještě před chvílí mě obléhali na Malevilu, a najednou jsem tady! A volám je jmény!
Uposlechnout příkaz se moc nehrnou, splní ho jen váhavě. K některým puškám se nedostanou jinak, než že musí pohnout mrtvým tělem, protože majitelé při pádu své zbraně zalehli. Provádějí to však, jak vidím, velice jemně a také se snaží nešlápnout do krve zabitých.
Když jsou hotovi, znovu třikrát písknu. Načež sklouznu dolů po svahu, přistanu na silnici a Maurice za mnou. Podobně sjede dolů Colin a o čtyřicet kroků níž Hervé s Meyssonnierem.
„Ruce za hlavu,“ přikážu stručně. Zajatci uposlechnou. Meyssonnier, jak vidím, jde od jednoho zabitého k druhému, aby se přesvědčil, jsou-li doopravdy mrtvi. Jsem mu za to vděčný. Nepůsobilo by mi žádné potěšení muset se té nepříjemné povinnosti ujmout sám. Nikdo nepromluví slovo. Pot ze mne jen leje, ale nohy mám ledové a ztuhlé. Udělám několik kroků po silnici, daleko však nejdu. Všude samá krev. Dívám se na ni, cítím její mdlý, a přitom vtíravý pach. Její červeň jako by na modravé šedi silnice doslova zářila. Vím však, že zakrátko ztratí lesk a zčerná. Ta drahocenná krev, kterou dřívější svět rozděloval na skupiny, shromažďoval a v konzervách ukládal do zásoby, zatímco jinde ji současně proléval v záplavách po zemi. Nepochopitelné lidské plemeno! Hledím na ty mladé nebožtíky. V krvavých loužích pod nimi ani jediná masařka, ani jediná muška. Krásná červená krev, prolitá zcela bez užitku – nepotřebná už ani hmyzu.
„Pane abbé,“ ozve se pojednou hubený zajatec.
„Pana abbého si odpusť.“
„Smím dát ruce dolů? Promiňte, ale chce se mi zvracet.“
„Běž, chlapče.“
Vrávoravě doklopýtá k příkopu, zhroutí se na kolena, natažené paže opře o zem. Záda se mu zvedají škytavým dávením. Sám cítím, jak se mi začíná dělat nanic. Otřepu se.