„Hervé, dojdi pro kolo a bazuku. A přesvědč se, je-li Feyrac doopravdy mrtvý.“
Otočím se k zajatcům, dovolím jim spustit ruce a usednout. Mají toho věru zapotřebí. Ten malý, holohlavý a břichatý je kuchař Burg. Černé oči jako trnky, lišácká tvář. Ten rozklížený hubeňour, kterému selhaly nervy, je Jeannet. Upírají na mne oči s pověrečnou úctou.
Dovím se hromadu věcí. Armand včera ráno na svou bodnou ránu zemřel. Sotva se Vilmain usadil na zámku, Josefa dostala vyhazov: nepřál si být obsluhován ženou. Vařil Burg a u stolu posluhoval Jeannet. Po Vilmainově příchodu opustil zámek i Gazel, ale z vlastní vůle. Pobouřilo ho zavraždění Lanouaille.
Nevěřím vlastním uším. Nechám si tu zprávu opakovat ještě jednou. Vida toho bezpohlavního šaška! Bravo! Kdo by v něm byl: hledal tolik odvahy?
„Neběželo jen o řezníka,“ poznamenal Burg. „Gazel taky neschvaloval,upřílišněnosti‘.“
„Upřílišněnosti?“
„No, on tomu tak říkal. Myslel znásilňování.“ Hervé se vrací, tlačí kolo s přivázanou hazukou. Tvář nad černou bradkou má bledou, ztrhanou. Opře kolo o svah, shodí z ramene jednu ze dvou pušek a přistoupí k nám.
„Feyrac není mrtvý,“ řekne hlasem, který ztratil všechnu barvu. „Hrozně trpí. Poprosil mě o vodu.“
„No a?“
„Co mám dělat?“
Pohlédnu na něj.
„To máš jednoduché. Skočíš do auta, zajedeš do Malejacu a zatelefonuješ na kliniku pro sanitku. V neděli mu doneseme pomeranče.“
Zvláštní věc, lomcuje mnou hněv, ale při těch slovech z dřívějších časů mě postupně zaplaví smutek.
Hervé, hlavu sklopenou, škrábe špičkou boty po asfaltu.
„Moc se mi to nelíbí,“ hlesne přiškrceně.
Přikročí k nám Maurice.
„Já bych tam šel,“ nabídne se, a jak se na mne podívá, černé oči ve štěrbině víček se mu zalesknou. On nezapomněl. Na nic. Na kamaráda Reného ani na Courcejac.
„Jdu,“ řekne Hervé, jako by se začal probírat.
Sesmekne z ramene řemen pušky a odchází. Chůzi má každým krokem pevnější. Je mi jasné, co se stalo: Feyrac ho požádal, aby mu dal napít, a reflex vlastní lidskému živočichu ihned vykonal své. Feyrac byl tím okamžikem tabu.
Otočím se k zajatcům.
„Tak ještě jednou. Armand zemřel, Josefa dostala vyhazov a Gazel odešel. Kdo tedy na zámku vůbec zůstal?“
„No, Fulbert,“ řekne Burg.
„A Fulbert jedl u jednoho stolu s Vilmainem?“
„No jo.“
„Zavraždění Lanouaille mu nevadilo? Ani,upřílišněnosti’? Tys obsluhoval u stolu, Jeannete…“
„Fulbert sedal mezi Vilmainem a Fiflenou,“ prohlásí Jeannet. „Mohu říct jen tolik, že se v pití ani jídle nedal zahanbit a nachechtal se s nimi jen což.“
„Nachechtal se?“
„Hlavně s Vilmainem. Byli kámoši.“
No vida, situace se mi začíná jevit z docela jiného úhlu. Nejen mně. I Colin nastražil uši a Meyssonnierovi ztvrdla tvář.
„Dávej pozor, Jeannete, položím ti důležitou otázku. Snaž se odpovědět co nejpřesněji. Hlavně si nic nepřidávej.“
„Poslouchám.“
„Co myslíš, nebyl útok na Malevil Fulbertovým dílem? Nepřemlouval k tomu Vilmaina?“
„Jakpak by ne,“ odvětí Jeannet bez váhání. „Dobře jsem ho slyšel.“
„Co mu například říkal?“
„Věčně mu omílal, jaká je Malevil pevnost. A nabitá zásobami k prasknutí.“
„K prasknutí“, ovšem. To by se mu líbilo. A zabil by dvě mouchy jednou ranou: zbavil by se Vilmainova poručnictví v La Roque a nás vypudil jednou provždy z Malevilu. Že se tak čile spřáhl s hrdlořezem Vilmainem, zůstává želbohu těžko dokazatelné: jejich „kámošem“ u plného stolu nebyl nikdo z Laročanů svědkem.
Třeskne výstřel. Připadá mi neobvykle silný a jaksi překvapivě se mi při něm uleví. Podobnou úlevu vidím i na Meyssonnierovi, Colinovi, Mauricovi, dokonce i na obou zajatcích. Že by se teď, kdy poslední Feyrac padl, cítili víc v bezpečí?
Hervé se vrátil. Nese v ruce opasek, na němž visí pouzdro s revolverem.
„To je Vilmainův,“ řekne Burg. „Feyrac ho sebral, než dal signál k ústupu.“
Uchopím zbraň toho žoldáka. Ani v nejmenším netoužím ji nosit. Ani Meyssonnier, jak se přesvědčím tázavým pohledem. Ale vím o někom, koho ta pistole naplní blahem.
„Patří tobě, Coline. Feyraca jsi odpravil ty.“
Colin, tváře zčervenalé radostí, mužným gestem zapne kolem štíhlých boků pás s revolverem. Neujde mi, že se Maurice usměje a v očích jako trnky se mu čtverácky zableskne. Nemám v tu chvíli ještě tušení, že to byl on, kdo zabil Vilmaina. Až se to později dovím, budu mu vděčný, že projevil tolik laskavého pochopení a dovedl mlčet.
„Zajatci prohledají mrtvé a shromáždí všechny náboje,“ přikážu úsečně. „Pod Meyssonnierovým dohledem. Já se teď vrátím na Malevil pro vůz. Colin pojede se mnou.“
Nečekaje na Colina, vyšplhám vzhůru po svahu, a jen zapadnu do podrostu, kde už mě není vidět, dám se do běhu. Dorazím na paseku. Evelyna tam čeká, hlavou taktak dosahuje Amarantě k pleci. Upře na mne modré oči s výrazem tak šťastným, že se ve mně zvedne vlna hlubokého pohnutí. Vrhne se mi do náruče a já ji k sobě přitisknu, jako bych ji nikdy nechtěl pustit. Nepromluvíme jediné slovo. Oba víme, že ani jeden z nás by druhého nedokázal přežít.
Zapraskají větévky, zašustí listí. Colin. Vyprostím se a řeknu Evelyně: „Pojedeš na Morganě.“ Dosud na ni hledím, usmívám se. Naše chvilky radosti jsou kratinké, ale silou zato s ničím nesrovnatelné.
Vyskočím do sedla a nechám Evelynu, aby se vyhoupla sama, což při své drobné, ale obdivuhodně mrštné postavičce svede jedna dvě, pohrdne dokonce i nejbližším pařezem, který by jí pomohl dosáhnout líp k třmenům, a nevyužije ani svahu, jak to dělá Colin. Pravda, je obtěžkán zbraněmi, kromě šestatřicítky, luku a vlastnoručně vyrobeného toulce mu visí u pasu Vilmainův revolver a na krku dalekohled, který mi „zapomněl“ vrátit. Podrost je v těch místech hustý, s ohledem na Colinův luk vyjedu nejprve krokem. Morgana se mi drží těsně v patách, hlavu málem u Amarantina zadku, ale Amaranta má spadeno jenom na slepice, po vlastních družkách se kopyty neohání. Nejvýš je sem tam lehce hryzne do plece, aby jim připomněla svou nadvládu. Cítím v zádech Evelynin upřený pohled. Otočím se v sedle; v očích jí sedí otázka.
„Dva jsme zajali,“ řeknu.
A pobídnu kobylu do cvalu. Blízko Malevilu se přede mnou náhle vynoří Peyssou, ve tváři úzkost. Zprvu jsem ho neviděl, hlídkoval na svém předsunutém postavení v úkrytu při kraji silnice. „Nikdo ani škrábnutí!“ vykřiknu. Zašermuje puškou nad hlavou a radostně zahaleká. Překvapená Amaranta uskočí, Morgana ji napodobí a Meluzína nečekaným krátkým poskokem vyhodí Colina ze sedla, takže jí přistane obkročmo na šíji a rukama se křečovité chytne hřívy. Pohled na obě kobyly, které už zas nepohnutě stojí, Meluzínu naštěstí zklidní a Colin se může vrátit do původní pozice. Když ho vidíme, jak nesmírné komicky tápe zadní částí těla po sedle, až konečné ucítí hrušku, přehoupne se přes ni a dosedne, neubráníme se smíchu.
„Blboune!“ oboří se na Peyssoua. „Vidíš, cos málem způsobil!“
„No co!“ opáčí Peyssou, pusu od ucha k uchu, „já myslel, že přece umíš jezdit!“
Musím se tak smát, že radši seskočím na zem. Chechtám se jak před třiceti lety a do klukovských let mě ostatně vracejí i štulce a herdy, jimiž mě Peyssou zasype, sotva mě má na dosah. Vrhne se na mne jak mohutná doga, která nezná vlastní sílu. Oplácím mu to, mizerovi, zase nadávkami, protože zásahy jeho mohutných lopat zatracené cítím. Z Peyssouova láskyplného sevření mě naštěstí vyrve Catie s Miette. Právě k nám po cestě doběhly. „Poznala jsem tě podle smíchu,“ řekne Catie. „Až z hradeb!“ Popadne mě do náruče. Tomu říkám něžné, dokonce sametové objetí. A co teprve Miettino, u té jsem jak v měkké peřince. „Ty můj chuděro,“ řekne Menou, když mi za pár okamžiků drhne suchými rty po tváři. Pronesla to své „chuděro“ tónem, jako bych už byl mrtvý. Jacquet, který právě kopal jámu pro čtyři zabité nepřátele, na mne beze slova upírá oči, v ruce lopatu, a Tomáš se svým předstíraným nepohnutým klidem mi jen oznámí: „Boty jsem vzal, něco ještě vydrží. Založil jsem ve skladu zvláštní přihrádku.“