Falvinka se div nerozteče v slzách. Jak hrouda sádla na slunci, řinou se jí ze všech pórů. Blíž ke mně si netroufá, ještě nezapomněla, jak jsem ji včera sjel. Zamířím k ní sám a vtisknu jí krátkou, poctivou hubičku. Ze samého štěstí, že jsem zase zpátky na Malevilu, v lůně naší malé obce, mezi svými.
„Šest odděláno, dva zajati,“ oznámí malý Colin a rázuje si to sáhovým krokem, ruku na pouzdru pistole.
„Povídej, Emanueli!“ vyzve mě Peyssou.
V chůzi jen zamávám rukama nad hlavou.
„Není kdy! Okamžité se vracíme. A ty s námi. I Tomáš a Jacquet. Na Malevilu zůstane Colin a převezme velení. Jedli jste?“ otočím se k Peyssouovi.
„Něco málo jsme museli,“ odpoví, jako by se omlouval.
„Dobře jste udělali. Menou, připrav sedm obložených chlebů.“
„Sedm? Proč sedm?“ naježí se ihned Menou.
„Colin, já, Hervé, Maurice, Meyssonnier a dva zajatci.“
„Zajatci,“ zabrblá, „budeš takovou pakáž ještě živit!“
Jacquet zrudne jako pokaždé, kdykoli padne narážka na jeho někdejší postavení.
„Udělej, co ti povídám. Jacquete, běž zapřáhnout Goliáše do vozu. Další koně nebereme, jenom vůz. Ty, Evelyno, odsedláš s Catie kobyly. Jdu se teď trochu opláchnout.“
Nejenže se opláchnu. Osprchuji se, umyji si hlavu a oholím se. Všechno bleskově. A když už jsem v tom, s výhledem na vstup do La Roque se trochu vyparádím. Shodím utahané rajtky a zašlé obnošené holínky, které jsem nesundal z nohy ode dne, co se stala ta věc, a místo toho si obléknu bílé jezdecké kalhoty, v nichž jsem jezdíval na dostihy, nové, nebo skoro nové vysoké boty a bílé triko s rolákem. Objevím se v podhradí čisťounký, jen se svítím. Vyvolám takové ohromení, že vyjdou z Porodnice i Evelyna s Catie, v rukách hřebla a věchty. Přiběhne i Miette a předvede mimicky svůj obdiv. Uchopí nejdřív do štipce pramen svých vlasů a kůži na líčku (mám čisté vlasy a jsem pěkné oholený). Pak si zamne v prstech halenku a několikrát přitom otevře a zavře druhou ruku (má krásná košile září bělostí). Sevře si rukama pas a stiskne ho (vypadám v nových kalhotách štíhlejší.) A vůbec (nepopsatelné gesto naznačující mužnost), krásně mi padnou. Nad botami opět několikrát otevře a zavře ruku: pohyb, který symbolizuje sluneční paprsky a znamená, že se mi boty jen svítí stejně jako (viz výše) košile. Nakonec přitiskne všechny prsty pravé ruky k palci a několikrát je přiblíží ke rtům (moc ti to sluší, Emanueli!). A docela na závěr mě políbí.
Neuniknu ani mužskému pohlaví. Zahrnou mě špičkami. Zrychlím krok, ale všem neuteču. Rozhodně ne Peyssouovi, který s balíčkem chlebů spěchá za mnou a poznamená, že jsem vyšňořený, jako bych šel k prvnímu přijímání.
„Fakt!“ přisvědčí Catie. „Vidět tě takhle tenkrát v La Roque, nevzala jsem si Tomáše, ale tebe!“
„To jsem měl kliku!“ opáčím zvesela, skočím na vůz a chystám se posadit.
„Počkej! Počkej!“ volá Jacquet a hrne se ke mně se starým pytlem pod paží. Přeložený napůl ho pode mne rozestře, abych se od prken neumazal. To už se baví všichni. Usměji se na – Jacqueta, abych ho zbavil rozpaků.
Colin se zprvu smál s ostatními, ale najednou ho vidím, že stojí s posmutnělou tváří stranou. A jak Goliáš vykročí do ZPO, najednou mi vytane vzpomínka, že přesně jako dnes jsem byl oblečen na dostizích asi týden před osudnou událostí. Pozval jsem ho potom i s manželkou do restaurace. I po patnácti letech manželství jeden k druhému velice lnuli, a zatímco jsem objednával menu, drželi se pod stolem za ruce. Během jídla se mi tenkrát ustaraně svěřil, že jeho desetiletá Nicole má měsíc co měsíc angínu a dvanáctiletému Didierovi dělá potíže pravopis. A teď je to všechno proměněno v popel a spolu s pozůstatky Peyssouovy a Meyssonnierovy rodiny pohřbeno v malé truhličce.
„Coline,“ zavolám na něj, „nemá cenu na mě čekat. Všechno jim vylič. Jediný rozkaz: nevycházet z Malevilu, dokud se nevrátíme. Jinak velíš ty.“
Vypadá to, že se probudil. Pokyne mi rukou, ale stojí na témž místě ještě ve chvíli, kdy už jsme minuli vykuchaná vrata palisády a rozjeli se, provázeni Evelynou, Catie a Miette, které běží podél vozu, po malevilské cestě. Vykřiknu do hluku Goliášových kopyt a skřípotu kol na Miette, aby se Colina ujala, že na něj padl smutek.
Jacquet s opratěmi v rukou kočíruje vstoje. Tomáš sedí vedle mne, Peyssou naproti, dlouhýma nohama se málem dotýká mých.
„Něco ti povím, to budeš koukat,“ řekne Tomáš. „Prohlédl jsem Vilmainovy doklady. Nebyl vůbec důstojník, ale účetní!“
Zasměji se. Tomáš nehne brvou. Nevidí na věci nic komického. Skutečnost, že se Vilmain vydával za někoho jiného, považuje jen za další dokreslení jeho zločinů. Já ani tak ne. Už když nám ho Hervé líčil, napadlo mě několikrát, že Vilmain přehání, že jeho slovník zní poněkud silácky. Ale když si to jen člověk představí! Falešný kněz, falešný parašutista. Jeden podvodník vedle druhého! Že by to plodila nová doba?
Tomáš mi podá Vilmainův průkaz. Zběžně ho prolistuji, strčím do náprsní tašky a pak vyprávím zas já, jak si Fulbert omočil v nebezpečí, jímž jsme prošli. Peyssou rozezleně vykřikuje. Tomáš jen mlčky zatíná zuby.
Na místě, kde jsme zaskočili nepřítele, se shledáme s Meyssonnierem, Hervém, Mauricem a oběma zajatci. Všechny je naložíme, s nimi i pušky, bazuku, munici a kolo. Devět mužů představuje však pořádnou váhu i pro našeho Goliáše, v místech prudšího stoupání proto kromě Jacqueta všichni vždycky slezeme, abychom mu ulehčili. Hodí se mi to, mohu aspoň vyložit svůj plán.
„Nejdřív jednu otázku, Burgu: nemáte Jeannet nebo ty u lidí v La Roque nějaký vroubek?“
„A jaký vroubek bychom měli mít?“ odvětí Burg maličko rozhořčeně.
„Co já vím, nějakou surovost,,upřílišněnost’.“
„Něco ti povím,“ opáčí Burg a ctnost z něho čiší všemi póry. „Na surovost já si nepotrpím a Jeannet taky ne. A pokud jde o to druhé,“ dodá v náhlém záchvatu upřímnosti, „abych ti řekl pravdu, nenaskytla se mi ani příležitost. Bažant neměl u Vilmaina právo na nic. Probudit podezření, že bych mel zálusk na nějakou,upřílišněnost‘, v tu ránu bych byl dostal od mazáků nálož.“
Jedním uchem slyším za sebou Peyssoua, jak se Meyssonniera vyptává, co znamená „upřílišněnost“.
„Další otázka,“ pokračuji. „Hlídá někdo v La Roque jižní bránu?“
„Hlídá,“ řekne Jeannet. „Vilmain tam šoupl nějakého, chlápka z městečka, jmenuje se Fabre, já nevím, Fabre a nějak dál.“
„Fabrelâtre?“
„Ano.“
„Cože? Cože?“ ptá se Peyssou, protože zaslechl, že se směji, a přikročí k nám.
Povím mu, oč běží. Dá se taky do smíchu.
„A Fabrelâtrovi že dali do ruky pušku?“