Jen jsme se usadili kolem monumentálního stolu v obytné budově, Peyssou na mne okamžitě spustil o Birgittě, co s ní je a kdy že tu pěknou holku zase spatříme. O velikonocích. „O velikonocích?“ opakuje čahoun Peyssou. „Jo, to ale koukej, ať se ti moc necourá s kobylou po lesích, nebo jak ji potkám, nebudu se žinýrovat, jaképak cavyky. Řeknu jí hezky zdvořile: Slečno, váš kůň hnedle ztratí podkovu. Není možná, řekne udiveně a seskočí. A jen bude na zemi, to ti povídám, že ji čapnu a šup s ní na mech, holínky neholínky.“ – „Pozor na ostruhy,“ poznamená malý Colin.
Dáme se do smíchu. Usmívá se dokonce i Meyssonnier. Ne že by ten žertík na Birgittin účet byl nový. Peyssou si ho neodpustí, kdykoli se všichni sejdeme. Dneska je ovšem z Peyssoua rolník ve středních letech a usedlý člověk, který manželce nezahýbá. Zůstává však věrný představě, jakou jsme si o něm utvořili za časů Klubu, a my jsme mu za tu věrnost vděčni.
Rozhovor se stočil k vážným věcem až s příchodem učitele Paulata, mého nástupce ve škole. Přišel celý v černém, propadlé tváře, žlučovitou pleť a v knoflíkové dírce akademické palmy. Uvítali jsme ho zdvořile, což jen dokazovalo, že ho nepovažujeme za jednoho z nás. Vadil nám jeho ostrý přízvuk, kontrastující s naším jihozápadním (trochu blízkým středofrancouzskému), a hlavně jeho francouzština bez chuti a vůně, postrádající jadrnost. A přestože stál v podstatě na naší straně, taky jsme až příliš dobře věděli, že vůči nám živí celou řadu výhrad a postranních myšlenek.
Meyssonnierovi například stiskl ruku jen konečky prstů. Meyssonnier byl komunista, čili něco jako ďábel. Takový člověk může mezi své spojence kdykoli vnést semeno sváru, vyrvat jim bez jejich vědomí duši z těla (onu duši, zamilovanou do formální svobody) a v případě vítězství své strany je třeba i fyzicky zlikvidovat. Colin byl sice slušný člověk, to ano, jenže instalatér, Peyssou zase nevědomý zemědělec a spíš hlupák, a pokud šlo o mne, co si myslet o člověku, který dá škole spánembohem, aby vychovával koně!
„Dovolte mi, pánové,“ řekl Paulat, „abych nejprve vaším i svým jménem poděkoval panu Comtovi, že byl tak laskav a poskytl nám své pohostinství. Dospěl jsem totiž k názoru, že škola jakožto instituce spravovaná radnicí a tedy na ní závislá nám pro naši schůzku přístřeším být nemůže.“
Uspokojeně se odmlčel. My už jsme tak spokojeni nebyli. Jeho řeč nám neseděla vůbec ničím, ani tónem, ani obsahem. Pan Paulat zapomínal na jednu velkou republikánskou zásadu: laická škola patří všem. Čili se vnucovalo podezření, že sám sice tajně drží palce opozici, ale navenek přitom udržuje dobré styky s panem starostou.
Pozoroval jsem během jeho řeči kamarády. Meyssonnier skláněl úzké čelo a protáhlý obličej nad stůl. Oči, posazené velmi blízko u sebe, mu vidět nebylo, já však i tak přesně věděl, co si právě v tu vteřinu myslí o svém protějšku.
Ani Peyssouova dobrácká tvář neprozrazovala myšlenky o mnoho lichotivější Peyssou doopravdy nebyl příliš inteligentní, v tom měl Paulat pravdu, a vzdělaný už vůbec ne. Ale byl obdařen něčím, o čem podle mého neměl Paulat tušení: citlivostí, jež u něho vynahrazovala důvtip. Neušel mu učitelův záměr, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, a taky mu bylo jasné, že na jeho mínění Paulatovi houby záleží. A když jsem se setkal s Colinovým pohledem, v očích se mu rozkmitaly jiskřičky.
Rozhostilo se tíživé mlčení, jehož význam však Paulat nepochopil, protože si vzápětí znovu udělil slovo.
„Sešli jsme se, abychom prodiskutovali nedávné události, k nimž v Malejacu došlo, a uvážili, jak na ně odpovědět. Ale nejprve by myslím bylo dobře upřesnit si fakta, protože já sám například slyšel o věci dvě verze a rád bych si udělal jasno.“
Když se Paulat takto povznesl nad vřavu válečnou a přisoudil si výhodnou roli rozhodčího, umlkl a tu čest, pálit si prsty obviněním starosty, přenechal ostatním. „Ostatní“ pro něho očividně představoval Meyssonnier, na něhož při slovech o upřesnění faktů významné pohlédl, jako by Meyssonnierova „verze“ už jen tím, že vyjde od komunisty, mohla u slušného člověka předem budit jedině nedůvěru.
Meyssonnierovi to všechno bylo jasné. Jistá nepoddajnost, kterou měl v povaze, se však obrážela i v jeho poněkud neobratném způsobu řeči. Odpověděl s jakousi útočností, která jeho protivníkovi skoro dávala za pravdu.
„Jaképak dvě verze,“ řekl zhurta, „existuje jenom jedna a každý ji tu zná. Starosta, ten notorický reakcionář, se opovážil vyjednávat s biskupstvím, aby do Malejacu jmenovali faráře. Odpověděli mu: ano, ale pod podmínkou, že opravíte faru a zavedete do ní vodu. A starosta hned srazil podpatky. Vykopal se příkop, přivedla se voda z pramene a barák se dal za hromadu prachů zařídit. Samozřejmě všechno na náš účet.“
Paulat přivřel oči, položil lokty na stůl a konečky prstů včetně palců opřel jeden o druhý. Když tento symbol rovnováhy a míry patřičně stabilizoval, začal jím kolébat zpředu nazad a se zdrcující nestranností prohlásiclass="underline"
„Až dosud celkem nechápu,“ kde je tu co hodného zatracení.“
A při posledním slově si dovolil mazané se pousmát, aby naznačil, že mu onen klerikální výraz vlastně tak docela nesedí.
„Starosta Nardillon má za sebou katolickou většinu, i když po pravdě řečeno dost slabou, a nám se ji, doufejme, podaří svrhnout. Když chce pro Malejac získat faráře na celý úvazek,“ (nový úsměv) „aby se o něj obec nemusela dělit s La Roque jako doposud, je to normální, snaží se tím zavděčit svým voličům. A na druhou stranu fara je starobylá stavba ze 17. století s ozdobně tesanými vikýři a tympanonem a nechat ji rozpadnout by byla škoda.“
Meyssonnier zrudl a sklonil ostrou tvář, jako by se chystal vyrazit do útoku. Neponechal jsem mu k tomu čas. Ujal jsem se slova sám.
„V té věci, pane Paulate,“ začal jsem zdvořile, „že malejacká většina chce mít faráře doma a snaží se ho získat úpravami fary, v tom s vámi souhlasím: ani mně to nepřipadá příliš,hodné zatracení’“ (vyměnili jsme si mazané úsměvy). „A že je úkolem městské rady nenechat zpustnout budovy, které má na starosti, v tom jsem s vámi taky zajedno. Je ovšem třeba vzít v úvahu, co je přednější. Fara zhroucením nehrozila. Střecha byla dokonce ve výborném stavu. A je politováníhodné opravit podlahy na faře, dřív než se dal do pořádku krytý školní dvůr, kam chodí bez rozdílu smýšlení všechny malejacké děti. A je rovněž politováníhodné, zavést vodu na faru, dřív než se zavedla do všech malejackých domácností, protože ty po tom volají už dávno. A ještě víc je k politování, že farní kanalizace vede kolem domu vdovy, která nemá studnu ani nádrž na dešťovou vodu, a starostu nenapadlo dát udělat přípojku, aby vdova s pěti dětmi nemusela pro vodu k pumpě.“
Učitel Paulat, konečky prstů pořád sepjaté a sklopené oči, potřásl několikrát hlavou a pronesclass="underline"
„Ovšemže.“
Meyssonnier už měl cosi na jazyku, ale já ho nenápadné zarazil. Chtěl jsem učiteli popřát všechen potřebný čas, aby jasně a přede všemi vyjádřil svůj nesouhlas. Paulat však jen znovu pokýval hlavou, zkormouceně opakuje:
„Ovšemže, ovšemže.“