Dějištěm, kde se měl odehrát „proces“ se mnou, byla zámecká kaple, protože kostel v dolním městě v den osudné události lehl popelem. Lormiauxovi v ní nechávali sloužit nedělní mše knězem, který patřil mezi jejich přátele, a jako projev obzvláštní přízně na ně zvávali i některé hodnostáře z La Roque a okolí; včetně manželek a dětí to představovalo asi dvacet vyvolených. V rodině Lormiauxových se o Pánaboha nedělili s kdekým.
Larocký zámek, jak už jsem se zmínil, vznikl v renesanci, čili pro obyvatele Malevilu zcela nedávno, ale kaple pocházela z 12. století. Je to úzká a dlouhá prostora s žebrovou klenbou podepřenou pilíři, které se samy opírají o tlusté zdi s okénky sotva většími než střílny. Půlkruh kněžiště uzavírá jiný klenební systém, spočívající zvenku na opěrných pilířích a uvnitř na menších sloupcích. Tuto část kaple, kdysi napůl v rozvalinách, se značným citem zrestauroval jistý pařížský architekt. Což jen dokazuje, že za peníze lze koupit všechno, dokonce i vkus.
Lormiauxovi se obzvlášť zaměřili na zazděné gotické okno za oltářem (prostou mramorovou deskou na dvou podstavcích, umístěnou proti věřícím); dali je znovu prorazit a zasklít krásnou mozaikou. Představovali si, že kněz bude při bohoslužbě zezadu ozářen sluncem. Bohužel si neuvědomili, že okno vede na západ a musel by se stát leda zázrak, aby obestřelo svatozáří kněze, který slouží mši dopoledne. Okno nicméně přivítali všichni s povděkem, protože několik málo úzkých okének v bočních zdech osvětluje loď tak spoře, že působila jako ztemnělá krypta. Věřící v onom tajuplném pološeru připomínali komíhavé přízraky záhrobních stínů, na jejichž existenci se tu připravovali. Okno jim aspoň pomohlo vidět jasně oltář a naději, jež jim odtud kynula.
V kapli se shromáždilo celé městečko. Aspoň pokud mohu soudit, protože jsem do té středověké sluje, jejíž vlhký chlad mě okamžitě zamrazil v zádech, vešel z teplého a jasného slunečného odpoledne a nevidím ani na krok. Čtyři Vilmainovi ozbrojenci mě podle dohody usadí na schodech ke kněžišti. Sami se s přísnou tváří a puškou mezi nohama rozsadí po dvojicích kolem mne. Za sebou mám onen výše popsaný moderní, holý oltář a vzadu nad ním mozaikové okno Lormiauxových. Mělo by se rozzářit, je totiž po čtvrté hodině, ale nerozzáří se; slunce se zastřelo přesně ve chvíli, kdy jsem vešel do kaple. Opřený bedry o další stupeň, založím paže a snažím se rozpoznat v přítmí tváře. V první chvíli vidím jen lesklé oči a tu a tam bílou skvrnu košile. Jednotlivé obyvatele rozeznávám teprve postupně. A smutně zjišťuji, že se mi někteří pohledem vyhýbají. Patří mezi ně i starý Pougès. Ale pak sklouznu očima nalevo a ve skoupém světle z úzkého bočního okénka zahlédnu baštu přáteclass="underline" Marcela Falvina, Juditu Medardovou, obě vdovy, Agnès Pimontovou i Marii Lanouaillovou, a dva další rolníky, na jejichž jména si asi nevzpomenu. V první řadě objevím Gazela, měkké ruce má zkřížené v klíně a nad úzkým čelem rozkošné kudrny, při nichž vzpomenu na sestry.
Vešel jsem dovnitř malými postranními dvířky blízko presbytáře, takže jsem Fulberta hned nespatřil. Přecházel nejspíš sem a tam uličkou mezi lavicemi a kyvadlový pohyb ho právě v tu chvíli zanesl do hloubi lodě ke vstupnímu gotickému portálu. Nevidím ho, ani když jsem usedl, protože vstupní část lodě, bez bočních okének, je vůbec nejtmavší. V tichu, jež se po mém příchodu rozhostilo, zaslechnu však zvuk jeho podrážek na velkých kamenných dlaždicích. Krok se přibližuje a konečně se z tmavého stínu vynoří do pološera i samotný Fulbert. Jeho tmavošedý oblek, šedivá košile ani černá kravata světlo příliš neodrážejí. Rozeznávám proto nejprve jeho bílé čelo, bělostné kouty spánků zakousnuté do přilby černých vlasů, tmavé díry očí a propadlou tvář. Po vteřině už vidím i stříbrný kříž, lehce se klinká, nepochybně pod náporem hluboce humánních citů, jež zmítají Fulbertovou hrudí.
Míří ke mně beze spěchu, odměřeným, pevným krokem, podpatky mu pánovitě cvakají na dlaždicích, a se svou hlavou, vysunutou kupředu jako napřažený bodák, dělá dojem, že mě hodlá sežrat zaživa. Zastaví se však tři kroky přede mnou, s rukama za zády se lehce pohupuje zpředu nazad, jako by mě chtěl nejprve uhranout, než udeří, a potřásaje hlavou, mlčky po mně přejíždí očima odshora dolů. Kněžská čerň jeho postavy tak splývá s přítmím kaple, že ji i na tu krátkou vzdálenost stěží rozeznávám. Zato vidím dobře hlavu, vypadá, jako by se nade mnou vznášela, a pohled jeho krásných šilhavých očí mě překvapí. Nehovoří z nich nic než dobrotivost, soucit a smutek, což ostatně vyjadřuje i ono doprovodné potřásání hlavou: člověk by řekl, že dotyčný prožívá jednu z nejbolestnějších chvil v životě.
Jsem zklamán, dokonce zneklidněn. Ne že bych snad byť jen na okamžik Fulbertovi věřil, ale sehraje-li partii až do konce touhle křesťanskou kartou, je má komedie neudržitelná, plán se zhroutí a odsoudit člověka, který odmítl soudit mne, nebude snadné. A něco takového, jako že mě odmítá soudit, jeho slitovný postoj skutečně napovídá.
Celé dlouhé minuty je ticho. Shromáždění Laročané pohlížejí střídavě na Fulberta a na mne, udivení, proč Fulbert stále mlčí. A já se začínám uklidňovat. Tuším v jeho počátečním mlčení kazatelský trik na upoutání pozornosti a také, dal bych za to hlavu, sadistickou lest, která má v obžalovaném probudit falešné naděje. Fulbertův upřený křivý pohled mi dává možnost si ho prostudovat, a právě jsem zjistil, že příčinou šilhavosti nejsou jen rozbíhavé zorničky, nýbrž i fakt, že pravé oko má zcela jiný výraz než levé. Levé, harmonující s otcovsky pokyvující hlavou a melancholickou linkou úst, je prodchnuto milosrdenstvím. Pravé však řeč levého oka vyvrací, čiší z něho zlovůle; člověk si to uvědomí, až když se odpoutá od ostatní tváře a soustředí se jen na ně.
Můj objev mě potěšil. Podle mne totiž doplňuje janusovskou stránku Fulbertovy osobnosti: hrubé ruce s lopatkovitýmí prsty, které usvědčují ze lži hlavu intelektuála, a vychrtlá tvář, kterou usvědčuje ze lži vypasený trup. Nemusí ani otevřít ústa, celé jeho tělo je v podstatě snůškou samých lží a rozporů.
Konečně spustil. Tichým, hlubokým, violoncellovým hlasem. Je to jímavé jak sladká hudba. A obsah hned v první chvíli předčí všechno mé očekávání. Nedokáže prý ani vyjádřit slovy, jak je mu líto, že mě vidí v této situaci. V situaci, která v něm probouzí velice bolestné pocity (mohl jsem se vsadit, že to řekne!) – obzvlášť když ke mně choval tak „vřelé“ přátelství, přátelství, které jsem zradil a jehož se, ač s hlubokým politováním, musel vzdát s ohledem na chyby, k nimž mě strhla má pýcha. A dnes nadešla chvíle trestu, trestu, v němž on, Fulbert, vidí prst boží…
Nehodlám celý ten nechutný úvod opakovat. Z obžaloby, jež pak následuje, se úvodní líbezný tón stále víc vytrácí. Ale jen proti mně Fulbert vznese první obvinění – týká se, řečeno jeho slovy, „únosu“ Catie, v síni se ozve šum a bez ohledu na Fulberta, jenž kolem sebe vrhá pohledy čím dál tím hrozivější a vypočítává mé zločiny hlasem stále tvrdším a ostřejším, nepřestává sílit.
Ony zločiny jsou trojího druhu: porušil jsem dekret farnostní rady, unesl z La Roque mladou dívku, zneužil ji a pak ji pod rouškou sňatku přenechal jednomu ze svých mužů. Za druhé jsem se dopustil urážky církve svaté, neboť jsem se dal od svého služebnictva zvolit knězem a provozoval s nimi jakousi parodii církevních obřadů a svátostí. A abych dal průchod svým kacířským sklonům, navíc jsem přitom slovy i skutkem znevažoval zpověď. A konečně jsem ze všech svých sil podporoval v městečku nekalé a podvratné živly, lidi, kteří se otevřeně bouří proti svému pastýři, a písemně vyhrožoval ozbrojeným zásahem, budou-li vystaveni postihu. Dokonce jsem se ve jménu šalebných historických argumentů dožadoval práva městečku poručníkovat. Je očividné, prohlásí Fulbert nakonec, že neobjevit se kapitán Vilmain – skutečně ho tak jmenuje a neusadit se v La Roque (šum, výkřiky: Lanouaille! Lanouaille!), stalo se městečko jednoho krásného dne kořistí mých zločinných úkladů; se všemi snadno představitelnými důsledky, pokud jde o svobodu a životy občanů (bouře divokých výkřiků: Lanouaille! Pimont! Courcejac!).