Situace v kapli je v tu chvíli napjatá doslova k prasknutí. Tři čtvrtiny přítomných klopí oči a zachovávají nepřátelské mlčení. Ale přece jen se Fulbertovým tónem a plamennými šípy jeho pohledů zdají ještě zastrašeni. Zato poslední čtvrtina, Judita, Agnès Pimontová, Marie Lanouaillová, Marcel Falvin a ti dva další rolníci, na jejichž jména se marně snažím upamatovat, není k udržení. Protestují, křičí, vyskakují ze svých míst a nakloněni kupředu dokonce Fulbertovi hrozí pěstmi. Nejvíc vyvádějí ženy. Nebýt tu moji čtyři domnělí strážci, dokázaly by se snad přímo v kapli na svého faráře vrhnout a roztrhat ho na cucky.
Mám pocit, že proces se mnou zapůsobil jako rozbuška. Jeho zásluhou se všechna nenávist opozice vůči hlavě městečka rázem provalila. Podobně nepokrytý a prudký výbuch Fulbert dosud nikdy nezažil, a nestačí lapat po dechu.
Jako obratný lhář si jistě umí lhát i do vlastní kapsy. Za tu dobu, co má La Roque v područí, se nejspíš naučil chápat strach, který probouzí, jako projev úcty. Zcela očividně netušil, že ho Laročané tolik nenávidí. A to všichni, protože stejně nepřátelský je i postoj opatrnické většiny, byť se projevuje pouhým šumem. Všechna ta nenávist ho zasáhla děsivým způsobem. Vidím ho, jak se zachvívá doslova v základech, jako socha vyvrácená z podstavce. Hned rudne, hned bledne, zatíná pěsti, nakousne několik vět, aniž kteroukoli dokončí, tváří, ještě propadlejší než jindy, mu cuká křeč a v očích se střídají vlny strachu a zuřivosti.
Zbabělec však není. Postaví se nenávisti čelem. Pevným krokem dojde k presbytáři, vyjde po stupních, zůstane stát mezi Jeannetem a Mauricem a vztáhne paži, aby si vyžádal ticho. A jak jsou Laročané zvyklí ho poslouchat, ticho se kupodivu během několika minut doopravdy rozhostí.
„Vidím,“ začne, a hlas se mu chvěje hněvem a pobouřením, „že nadešla chvíle, kdy je třeba oddělit zrno od plev. Jsou mezi námi lidé, kteří se nazývají křesťany, a přitom neváhali kout proti svému pastýři pikle za jeho zády. Strůjci piklů nechť si uvědomí jedno: svou povinnost vykonám bez slabosti. A všechny, od nichž pohoršení pochází a kteří podrývají farnost, bez milosti vyříznu z lůna církve a od sklepa po střechu vyčistím dům Otce svého! A najdu-li neřád, vymetu jej!“
Fulbertova řeč probudí křik a divoké protesty. Všimnu si hlavně Marie Lanouaillové, nedá se od Marcela a Judity skoro ani udržet a pronikavě křičí: „Neřád jsi ty! Sedal jsi u stolu s vrahy mého muže!“
Z místa, kde sedím, vidím svému žalobci jen na pravé oko. Plane šílenou nenávistí. Fulbert v rozzuření ztratil všecku sebekontrolu i obratnost. Už netahá za nitky: vzdoruje. Nepostupuje už rafinovaně: provokuje. Myslí si, že má za sebou Vilmainovy pušky, a cítí se silný. Rozhodl se hodit Laročanům rukavici a zdrtit je. Jako by se nakazil, během několika minut klesl na mentální úroveň stejné primitivní, jako měl Vilmain. Jak tak stojí opilý vztekem tváří v tvář svým spoluobčanům, vsadím se, že má v hlavě jediné: oheň a meč.
Vztáhne opět paže, a když se přítomní jakž takž ztiší, zavřeští zrůzněným, ječivým, málem hysterickým hlasem, zcela nepodobným obvyklému violoncellovému tónu:
„Pokud jde o pravého podněcovatele všech těchto piklů, Emanuela Comta, vzhledem k vašemu dnešnímu chování nemám na vybranou! Jménem farnostní rady ho odsuzuji k smrti!“
Povyk, který se v tu chvíli strhne, přesáhne veškeré mé představy. Vidím, že Hervého po mé pravici dokonce trochu vyšinul z klidu: obává se, aby se rozběsnění Laročané na něj a jeho druhy nevrhli a neodzbrojili je. Důvod, proč nepřejdou okamžitě k činu, je, myslím, jen v tom, že nejsou na něco podobného připraveni a hlavně jim chybí vůdčí osobnost. A je také pravda, že v nich Fulbert svou přítomností, svou odvahou i otevřenou nenávistí, kterou čtou z celého výrazu jeho tváře, ještě pořád probouzí respekt.
Gazelovi při zmínce jeho bývalého kumpána o farnostní radě škublo ve tváři. Zavrtěl hlavou, zvedl měkké ruce před obličej a znepokojeně jimi zašermoval. Nakloním se k Hervému a tiše mu řeknu.
„Nech mluvit Gazela, myslím, že má něco na srdci.“
Hervé vstane, pušku si přitom hodí na rameno, aby každý pochopil jeho mírumilovné úmysly. V elegantním postoji, s jednou nohou nakročenou, zvedne dlaň na znamení, že si žádá o pozornost, a s přívětivým výrazem v mladistvé tváři celou minutu čeká, až se síň ztiší. Načež klidným, zdvořilým hlasem, který po předchozím vzteklém hulákání přímo lahodí uším, prohlásí:
„Myslím, že by pan abbé Gazel rád něco řekl. Dávám mu slovo.“
A zase usedne. Hervého mládí, elegance, rozvážný a zdvořilý tón, a navíc fakt, že vybídl Gazela k řeči, jako by Fulbert byl vzduch, probudí úžas, ale ze všech nejvíc žasne zaručeně Fulbert. Nechápe, proč Vilmainův pověřenec nechává Gazela mluvit. Právě Gazela, kterému nešlo pod nos zavraždění Lanouaille a Vilmainovy „upřílišněnosti“!
Udělené slovo, o něž nežádal, Gazela pěkně otráví. Ochotně by se byl spokojil protestem vyjádřeným pouze mimicky; ten by ho tolik nezkompromitoval. Síní se však ozývají výkřiky: „Mluvte! Mluvte, pane Gazele!“ a vidí také Hervého, jak ho znovu rukou povzbuzuje, a tak se tedy rozhoupe a vstane. Jeho dlouhá klaunská tvář pod šedivějícími vlasy nakulmovanými do půvabných kudrlinek působí změkčile, vyjeveně a bezpohlavně, a když otevře ústa, vyjde mu z nich onen známý tenoučký a neurčitý hlas, nad nímž se vždycky každý pousměje. Nicméně poví před námi i před Fulbertem, co má na srdci, a jeho slovům nechybí odvaha.
„Rád bych upozornil,“ prohlásí, ruce překřížené na prsou, „že se farnostní rada nesešla ode dne, kdy jsem kvůli všem těm nepravostem, jež se v La Roque děly, opustil zámek.“
„A co má být,“ sjede ho rázem Fulbert drtivým pohrdáním, „co je komu do toho, pitomče, jestli jsi odešel z farnostní rady nebo ne?“
Gazelovým dlouhým volatým krkem cosi stoupá vzhůru a změkčilá tvář mu ztvrdne. Jednu věc nedokážou takoví napůl nemocní lidé jeho druhu nikdy odpustit: aby někdo poranil jejich ješitnost.
„Promiňte, monsignore,“ ozve se Gazel úplně změněným, staropanensky ostrým a pichlavým hlasem, „ale řekl jste, že pana Comta odsuzujete ve jménu farnostní rady. A já vás právě upozornil, že se farnostní rada jednak vůbec nesešla a jednak že já s odsouzením pana Comta nesouhlasím.“
Gazel sklidí potlesk, a to nejen od pěti představitelů opozice, nýbrž i od dvou tří osob z většiny, patrně zahanbených jeho odvahou. Zrudlý a rozechvělý usedne a Fulbert se na něj okamžitě oboří:
„Tvůj souhlas nepotřebuju! Zradil jsi mou důvěru, ty nebožácká nulo! Na to, cos řekl, nezapomenu, zaplatíš mi to!“
Jeho slova vyvolají bouři výkřiků. Judita, v níž se náhle probudila minulost levicové křesťanky, huláká z plných plic: „Nacisto! Esesáku!“ Vidím, že ji Marcel drží jen taktak. Bojím se, aby v ní Laročané nenašli onoho vůdčího ducha, za nímž by vyrazili do útoku, a hlavně se obávám o bezpečnost bývalých Vilmainových nováčků. Vstanu a pronesu co nejhlasitěji: