„Žádám o slovo.“
„Dávám ti je,“ řekne okamžitě Hervé. Hluboce se mu ulevilo.
„Cože?“ obrátí se Fulbert rozzuřeně na Hervého. „Ty dovolíš, aby ten bídák mluvil? Ten falešný kněz! Nepřítel boží! Uvědomuješ si, co děláš? Člověk, kterého jsem právě odsoudil k smrti!“
„Tím spíš,“ odvětí Hervé a s lhostejným klidem si pohladí špičatou bradku. „Dovolit mu naposledy promluvit je to nejmenší.“
„To ale nelze strpět!“ křičí Fulbert. „Co to má znamenat? Jsi takový hlupák, nebo zrádce? To by člověk nevěřil, děláš si, co tě napadne! Ale já ti přikazuji, že odsouzenému mluvit nedovolíš, rozuměls!“
„Vy mi nemáte co přikazovat,“ ohradí se Hervé důstojně. „Nejste můj velitel. Za Vilmainovy nepřítomnosti tu poroučím já,“ pokračuje a poplácá při těch slovech pažbu pušky, „a já rozhodl, že obžalovaný bude mluvit. A dokonce tak dlouho, jak bude chtít.“
V tu chvíli se stane něco neslýchaného: Hervému zatleská dobrá polovina přítomných. Pravda, žádný vroubek u nich nemá, byl v tlupě nováčkem a stejně jako jeho druzi, ani on se v sebemenším nepodílel na „nepravostech“ pranýřovaných Gazelem. Ale stejně, tleskat muži z Vilmainovy bandy! Zmatek nad zmatek!
„To nepřipustím!“ řve Fulbert, zatínaje pěsti, a šilhavé oči mu lezou z důlků. „Copak nechápeš, že když toho chlapa necháš mluvit, stáváš se spojencem rebelů a spiklenců? To ti ale jen tak neprojde! Já tě varoval, oznámím to tvému veliteli, potrestá tě!“
„To bych se divil,“ opáčí Hervé s klidem tak málo hraným, že si říkám, netroufá-li si až příliš a nedojde-li Fulbertovi, jak se věci mají. „Každopádně,“ pokračuje, „co jsem řekl, platí. Obžalovaný má slovo.“
„V tom případě ho odmítám poslouchat!“ ječí Fulbert. „Odcházím! Vyčkám Vilmainova příchodu u sebe!“
Sejde po stupních presbytáře do střední uličky, a provázen rozezleným povykem opozice, míří dlouhým krokem k portálu na druhém konci kaple. To by mi ovšem udělal čáru přes rozpočet. Bez něho by se kontraproces nemohl konat. Hlasitě za ním vykřiknu:
„To máš z mých slov tolik strachu, že si ani netroufáš je vyslechnout?“
Zůstane stát a otočí se na podpatku tváří ke mně.
„Je čtvrt na šest,“ pokračuji hlasem jako zvon. „Vilmain řekl, že tu bude v půl šesté. Zbývá mi tedy čtvrt hodiny života, a ty máš ze mne i v té poslední čtvrthodince tak nahnáno, že se třeseš jako kus hadru a utíkáš se schovat pod postel, než se tvůj pán vrátí! Povídám pod postel!“
Hervého chování probudilo ve Fulbertovi nejistotu. Sdělením, že se Vilmain za čtvrt hodiny vrátí, jsem ho značně uklidnil. A taky notně popíchl, když jsem mu vyčetl zbabělost. Protože zbabělec, jak už jsem říkal, rozhodně není. Jeho síla má však jednu slabinu. Jak to u odvážných lidí bývá, velmi si na své odvaze zakládá. Odhadl jsem ho správně, rukavici, kterou jsem mu hodil, doopravdy sebere.
Bledý, ztuhlý, propadlé tváře a horečné oči, znehybní a s pohrdáním řekne:
„Můžeš si nažvanit hloupostí, kolik chceš. Houby mi na nich záleží. Využij času, dokud můžeš.“
Okamžitě míček odpálím.
„Využiji ho hlavně k tomu, abych vyvrátil tvá nesmyslná obvinění. Především Catie. Vůbec jsem ji nezneužil, jak ses odvážil říct, a taky ji neunesl. Zajela na Malevil navštívit babičku. Z vlastní vůle a se strýcovým souhlasem.“ („Je to pravda!“ okamžitě volá Marcel, kterého už se teď nebojím zkompromitovat.) „Tam se zamilovala do Tomáše a vdala se za něj. Což tě hluboce otrávilo, Fulberte, protože jsi ji chtěl na zámek, aby ti dělala služku.“
Pár lidí se uštěpačné zasměje.
„To je sprostá lež!“ vykřikne Fulbert.
„Počkejte,“ ozve se vzápětí, aniž požádala o slovo, asi padesátiletá žena malé rozložité postavy.
Vstane. Je to Josefa, bývalá zámecká služka. Jakožto Portugalka v zásadě sice mnoho vážnosti nepožívá (Laročané jsou rasisté), ale ve skutečnosti ji lidé mají dost rádi, protože má dobře proříznutou pusu a „co jí leží na srdci, to každému bez servítku řekne“.
Krasavice zrovna není. Má pleť onoho druhu, na který jako by voda ani mýdlo neplatily. Krom toho je přisedlá, nakynutá a prsatá. Ale dík mocným bělostným zubům, silným čelistem, velice živým černým očím a bujné kštici působí vcelku příjemným dojmem živočišné vitality.
„Počkejte,“ pokračuje poněkud obhroublým a drsným tónem, který však, jak se zdá, dodává jejím slovům značnou pádnost. „Pročpak říkat, že je to lež, když je to pravda! Je to tak, už jsem nebyla monsignorovi dost dobrá, chtěl tu žábu! I když by mu tak dobře neposloužila jako já,“ dodá s naivitou, o níž bych nedokázal rozhodnout, je-li upřímná či hraná.
Uprostřed smíchu a vtipů na Fulbertův účet se zas posadí. Obout se do Josefy, jak vidím, se Fulbertovi nechce. Zná patrně její jazyk. Pořád je mu milejší zaměřit se na mne.
„Nechápu, co tím chceš získat,“ rozkřikne se zvysoka, „že proti svému biskupovi rozpoutáváš takové klevety!“
„Ty nejsi můj biskup! Co tě napadá! A získám tím to, že ti tvé lži omlátím o hubu! Tady máš další z nich, a pořádnou! Řekl jsi, že jsem se nechal zvolit od svého služebnictva za kněze. Tak především,“ prohlásím na celou kapli, „žádné služebnictvo nemám. Mám přátele a lidi sobě rovné. A na rozdíl od toho, co se děje v La Roque, u nás na Malevilu se neudá nic důležitého, aniž se o tom společně poradíme. Proč mě zvolili knězem? Povím ti to: moc rád bys nám byl na Malevil upíchl jako kněze pana Gazela, a my o pana Gazela ani trochu nestáli. Doufám, že se pro má slova neurazí. Proto mě kamarádi zvolili abbém. Jsem-li kněz dobrý nebo špatný, to nevím. Jsem kněz zvolený, stejné jako pan Gazel. Dělám, co mohu. Kdo nemůže orat s koněm, oře s oslem. Myslím, že nejsem o mnoho horší než pan Gazel, a být lepší než ty mi nedá práci.“ (Smích, potlesk.)
„Mluví z tebe pýcha!“ křičí Fulbert. „Ve skutečnosti jsi falešný kněz! Špatný kněz! Odporný! Sám to dobře víš! A to ani nemluvím o tvém soukromém životě…“
„Ani já o tvém.“
Mou poznámku mlčky spolkne. Bojí se, že bych začal o Miette.
„Abych uvedl jen jeden příklad,“ pokračuje rozvztekaně, „tvé pojetí zpovědi i způsob, jakým ji provozuješ, jsou naprosto kacířské!“
„Jsou-li kacířské, nevím,“ odvětím skromně. „Nejsem v otázkách náboženství dost vzdělaný, abych to mohl rozhodnout. Vím jen tolik, že chovám k zpovědi trochu nedůvěru, protože v rukou špatného kněze se může snadno proměnit ve špiclování a nástroj moci.“
„A máte pravdu, pane Comte,“ zahřmí Judita hlasem tribuna, „přesně to se stalo ze zpovědi tady v La Roque v rukou tohohle esesáka!“
„Vy mlčte!“ oboří se na ni Fulbert. „Jste bláznivá ženská, buřička a špatná křesťanka!“
„Není vám hanba!“ vykřikne Marcel, svíraje v předklonu mohutnýma rukama lenoch sedadla. „Mluvit takhle se ženou, a navíc se ženou, která je mnohem vzdělanější než vy, která vás dokonce tuhle opravila, když jste plácal ty nesmysly o bratřích a sestrách Ježíšových!“
„Opravila!“ zvolá Fulbert a ruce mu vyletí do výšky. „Ta potrhlá ženská tomu vůbec nerozumí! Bratři a sestry je omyl v překladu, běží o bratrance a sestřenice, jak už jsem vysvětlil!“
Během onoho překvapivého výkladu evangelií, k němuž dochází uprostřed procesu, šeptnu Mauricovi: „Dojdi pro ostatní, řekni jim, ať zůstanou za dveřmi kaple a dovnitř vejdou, až oznámím Vilmainovu smrt.“